Ještě o víkendu se vše zdálo být zamotané a výsledek volby nejasný. Nejprve přišli s prohlášením komunisté, kteří řekli, že zvolí toho kandidáta, u nějž budou mít zaručenou účast ve vládě, až zvítězí ve volbách ČSSD.

Oba kandidáti takový handl odmítli, takže v souladu se svým prohlášením by komunisté neměli hlasovat ani pro jednoho kandidáta. Mirek Topolánek řekl, že nezvolení Klause by znamenalo jeho pád, tudíž i pád vlády. Za této situace se pak vynořilo páté prohlášení, tentokrát od vedení lidovců.

Vedení KDU-ČSL vyzvalo své poslance a senátory, aby svůj hlas odevzdali Václavu Klausovi. O tom, že lidovci skutečně byli rozpolceni svědčí fakt, že asi třetina vedení by dala hlas Janu Švejnarovi, včetně předsedy Čunka. Podle výsledku hlasování byla přijata výzva většiny vedení.

V politice se nikdy nemá říkat nikdy a politika je umění nemožného praví staré a pravdivé poučky. Jak se tedy, pokud vezmeme současný stav věcí, situace vyvinula? Pro Václava Klause je ODS, lidovci, několik nezávislých senátorů + nespecifikovaný počet získaných duší. Pro Jana Švejnara ČSSD a Zelení + nespecifikovaný počet senátorů. Komunisté nejsou ani pro jednoho z kandidátů.

Aby nebylo prohlášením konec, tak s dalším prohlášením vystoupil dosavadní prezident. Řekl, že už ho nebaví poslouchat neustálé napadání ze zbabělosti a strachu a utká se s protikandidátem přímo na poslaneckém klubu ČSSD za přítomnosti kamer, ač to sám považuje za iracionální.

Představme si na okamžik, že by hlasování dopadlo podle tohoto scénáře. V tom případě by bylo o vítězi voleb rozhodnuto. Václav Klaus má vůči Janu Švejnarovi zjevnou výhodu. Na otázky bude odpovídat se znalostí zdejšího prostředí, což při své nejlepší vůli Jan Švejnar během jednoho měsíce nemůže zvládnout. Expremiér Paroubek by tak byl opět druhým vítězem.

Také začíná splaskávat Rathova bublina v podobě veřejné volby. Řada socialistů je proti jeho návrhu, zejména místopředseda strany Škromach. Vše nasvědčuje další blamáži ve volbách u ČSSD. Chyba ČSSD spočívá v tom, že nedokázala najít kandidáta a hledala jen antiklause. Pro svou zášť vůči současnému prezidentu obětovala i své hlásané téze.

Poslanci a senátoři, kteří budou hlavu státu volit by se neměli podřizovat stranickým diktátům a volit podle svého vlastního nejlepšího vědomí a svědomí. Tomu by právě měla napomoci tajná volba. Nejčistším řešením by byla jednokolová přímá volba prezidenta. Sice bychom byli nějakou dobu masírováni kampaněmi kandidátů, ale rozhodnutí by leželo přímo na nás všech.

Jak jsem již psal výše, v politice se nikdy nemá říkat nikdy a politika je umění nemožného. Dnes se může zdát volba hlavy státu rozhodnutá, ale zítra zase může být vše jinak.

Napsáno pro blog.idnes.cz