Jsem vyřízený, pomyslel si doktor bolševických věd. V jeho mysli se stále dokola opakovala slova pana faráře ze včerejší noci. Pokora, soucit, pravda, odpuštění, sebeobětování. Slova, na která šedá kůra mozková vyškolená na zasedáních Večerní university marxismu-leninismu reagovala tupou bolestí. Slova, která soudruhův intelektuální software dávno přesunul do složky k odstranění.

 

Chemické reakce vyvolané alkaloidem koky pravé však stále pokračovaly. Poslanec vstal a zpod postele vyndal svoji bruselskou peněženku. V prvním kufru byla eura. Natolik omámený zase nebyl a tak naditý loďák putoval zpět na svoje místo. Druhý kufr byl přijatelnější. Korunové bankovky z náhrad na stravu, dopravu, holení, kouření, bydlení, chození, dýchání, myšlení, psaní, spaní, močení a bůhvíčeho ještě. Oddělil malinkou hromádečku. I my komunisté umíme konat dobro, narovnal ústa do potutelného úsměvu, jako je Stalin nade mnou.

 

Pomalu se začal oblékat. Obálku s penězi pečlivě uložil do kapsy saka od pana Bosse. Na stále ještě pulzující hlavu pak pro vyvážení nasadil čapku vzor Uljanov. Když mohou křesťané mít své odpustky, proč ne komunisté ? Odhodlaně vykročil do mrazivého dne k vytopenému automobilu.

 

„Na Pankrác!“ zavelel osobnímu kočímu vytahujíce z autolékárničky pilulku na tišení bolesti. Šofér bravurně předjel houkající sanitku a přišlápl plyn k podlaze. Bliká, nebliká, bliká, nebliká, vzpomněl si Míla na starý vtip o policajtech kontrolujících činnost majáčku, pozorujíce odlesk svého vozu ve výkladních skříních. Konečně se mu vracela dobrá nálada.

 

Na náměstí Hrdinů již bylo rušno. Pokládal se základní kámen k pomníku Milady Horákové. Soudruh Ransdorf přeci jen malinko zaváhal. Z rádia zněla píseň Karla Kryla … vrah o morálce káže … Že by halucinace ? Hovno, pomyslel si. My jsme strana nová, strana reformovaná, strana demokraticky zvolená, strana parlamentní, eurooptimistická. Umíme světu ukázat svoji lidskou tvář. S lidmi pro lidi ! Tak co ?

 

Obálka s dvaceti modrými papírky našla adresáta.

 

Milada Horáková a dalších 234 popravených a umučených bolševickými bestiemi v padesátých létech minulého století muselo vytrpět další dávku soli do svých ran. Vrah přinesl květiny na hrob svých obětí. Kde to vůbec žijeme ? Kdo přijal tyto peníze ? Komu není stydno nechat neobolševického vymetače koryt, aby se účastnil tohoto ceremoniálu ? Komu nevadí, že tento uctívač a halónovinový oslavovatel hlavního kata Truhláře se s klidem dívá do očí pozůstalých jeho obětí ?

 

Bože, kam až musíme klesnout, aby lidem konečně zablikala červená kontrolka ? Přes Havlovo-Čalfovu tlustou čáru už nedohlédneme ? Bruselský soudruh poslanec tentokráte překročil všechny meze. Vyvezen výtahem moci, taženým zpitomělým stádem líných obhájců sociálního státu, k výšinám evropské nedotknutelnosti, ztratil veškerou soudnost.

 

A jeho soukmenovci se smějí. Duchem chudých voličů stojících se stále otevřenou hubou a nataženou rukou směrem k tomu vysněnému všerozdělujícímu státu je pořád dostatek. Nejméně na to, aby si druhá parlamentní bolševická strana oranžového odstínu a její kandidát na presidenta pohrávali s myšlenkou, že tito Ransdorfové by byli i dobrými ministry naší vlády.

 

Já si to nemyslím a jenom doufám, že nás v této zemi bude při příštích volbách většina. Jinak možná budeme někteří Miladu Horákovou následovat. Vždyť naše „obrozená levice“ s jiskrou v oku stále vzhlíží k rudé Číně, kde popravy nepohodlných jsou na denním pořádku. Ale to už je jiný příběh.

 

Je mi z vás na blití soudruhu europoslanče Ransdorfe !

 

Napsáno pro blog.idnes.cz

 

Nadpis redakčně upraven