Je to už taková lidovecká tradice, vpravdě jejich obchodní značka – jejich láska se jaksi tendenčně projevuje jen k jejich sestrám a bratřím, jinak jim to moc nejde. Křesťanská láska se mnohým z nich jeví jako záplata na jejich pokroucené svědomí, na základě čehož si osobují planě moralizovat nebo dokonce mluvit jménem Boha (zdaleka pak nejde jen o perverzní jedince typu poslanec Karas). V těchto souvislostech se mi vždycky připomene jeden výrok zřejmě nejslavnějšího protestantského myslitele a především teologa 20.století Karla Bartha, který byl kdysi ve 30.letech na návštěvě v Maďarsku, kde mj. absolvoval i jednu diskuzi s místními (česky v souboru jeho textů Boží božství a boží lidství, CDK 2005). Jednomu velmi horlivému knězi moudrý Barth srazil hřebínek jeho pýchy, když mu v odpovědi na jeho otázku ohledně pohanů a jak že se proti nim má postupovat, sdělil ve zkratce následující: úkolem církve je misie a tedy šíření Slova Božího. Úkolem jejich členů, věřících, není soudit, povyšovat se a žít v pýše, že oni jsou věřící a ti ostatní jsou tedy nějakým způsobem podřadní. To totiž úplně podrývá základní principy, kterým je především Láska k bližnímu. Vím, řekl to protestant. Myslím ale, že to platí pro všechny křesťany, protože obecnější a zásadnější výrok v tomto ohledu snad ani učinit nelze. Křesťan, který žije v pýše, který se kochá tím, že je lepší než nevěřící, vlastně křesťanem vůbec není – vždyť nedodržuje ani Desatero a páchá smrtelný hřích.

Možná by bylo pro mnohé lidovce a nejen pro ně užitečné, kdyby si nejzákladnější principy svého náboženství občas připomenuli. Vypadá to, že mnozí z nich často zapomínají. O náboženství z jejich úst slyšíme zpravidla tak leda jednou do roka v souvislosti s problémem typu smlouva s Vatikánem, jinak se soustředí jen na nějaké formality. Pak si k tomu přidejme adventní návštěvy milovníka střelných zbraní, bojových umění a bílých kápí Landy a obraz není lichotivý.

Vnějšímu pozorovateli mohou lidovci zcela oprávněně připadat jako pouhá skupina profesionálů moci, kterým jsou jakékoli přesahy jejich pozemského bytí zcela cizí a pokud je už jednou za uherský rok opráší a laskavě se jimi zabývají, používají je povrchně a výběrově. Pyšně soudí, kategorizují a hodnotí a zapomínají na to, že křesťanská láska je BEZPODMÍNEČNÁ.

Na druhou stranu je dobře, že lidovci mnoho s náboženstvím v politice neoperují, protože oddělení náboženství od politiky je jedním ze základních definic západních společností. Tím se samozřejmě nemyslí oddělení od hodnot, které mj. náboženství reprezentuje, tím se myslí oddělení církevních institucí a organizace od těla sekulárního státu. Našim lidovcům se to občas plete, ale dá se říct, že se většinou drží v mezích svého bezzásadového machiavelizmu a hadího luxizmu. A čas od času tomu všemu narazí pořádnou korunu jako teď nedávno s Landou.

Napsáno pro blog.idnes.cz