Pákistán je převážně muslimský stát, ovšem jeho obyvatelstvo se primárně neidentifikuje se státní příslušností, ale s náboženstvím a dá se snad říci, že také stejně silně s příslušností k danému kmeni či klanu. Vlastně jedinou organizací, která se vůbec dá zvát organizací (tedy něco, co obstojně funguje v tom smyslu, jak je to chápáno ve většině Evropy) na celostátní úrovni je armáda, resp. ozbrojené složky jako celek. Negramotnost a bída jsou pořád obrovským problémem. Tolik nejzákladnější fakta, ze kterých musí vycházet každý fantasta, který chce v zemi jako Pákistán poučovat o výhodách demokratických vymožeností.

Generál Mušaraf, hlava státu i armády, se k moci dostal převratem v roce 1999. O jeho vládě se jistě stěží dá mluvit jako o demokratické, ale na druhou stranu rozhodně není ani z tohoto pohledu o mnoho horší než jeho předchůdci, kteří se jej v nynější vnitropolitické krizi snaží vystrčit ze sedla – Bénázir Bhuttová a zvláště pak Naváz Šaríf. Jak Bhuttová, tak Šaríf jsou navíc důvodně podezřelí z dalekosáhlých korupčních praktik a klientelizmu. Mušaraf opravdu bude jen těžko v tomto ohledu o mnoho horší než oni.

Každému divákovi TV zpráv je také jasné, že každý vůdce v Pákistánu musí čelit velkému množství velmi nebezpečných muslimských fanatiků a radikálů. Připoměňme si z poslední doby likvidaci hnízda fanatiků v tzv. Červené mešitě a neustálé těžké boje v provincii Wazíristán v sousedství hranic s Afganistánem. Opravdu má někdo dojem, že tady je prostor pro zdlouhavé demokratické procedury a že vláda osvíceného diktátora, který má za sebou jedinou složku státu, která efektivně funguje na úrovni celého státu a je plus mínus sekulárně založená, tj. armádu, je méně efektivní nebo dokonce škodlivá?

Domnívám se, že generál Mušaraf je v podstatě oním typem osvíceného diktátora, kterého Pákistán a jemu podobné země potřebují. Smiřme se prostě s tím, že demokracie potřebuje ke svému fungování demokratické instituce a demokratickou mentalitu převážné většiny obyvatelstva. Bez toho je to jen šaškárna, prázdná slova a krycí manévr pro jevy a skutečnosti zcela odlišné. Je to věc dlouhodobého vývoje a to ještě není jisté, že k opravdové demokracii dospěje každá země. Nemluvě o tom, že slovo demokracie je nesmírně široké a obsažné a zahrnuje opravdu širokou škálu velmi rozdílných režimů a systémů.

Západní představitelé by měli předstat obtěžovat generála Mušarafa s pitomými deklaracemi a hrozbami vyloučení z Commonwealthu atp., měli by jej radši podpořit, aby mohl zemi stabilizovat. Situaci ve své zemi rozumí neskonale lépe, než jakýkoli mudrlant ze Západu. Nehledě na to, že Pákistán je suverénní zemí, do jejíchž vnitřních záležitostí a uspořádání nemají jiné země žádné právo mluvit (snad jedinou výjimkou by bylo, kdyby přicházely zprávy o mučení či vraždách, to je zcela jiná věc!!). Alternativou k Mušarafovi nebude nic o mnoho lepšího, nanejvýš nějaká divadelní hra na téma demokracie. Je ale také docela dobře možné, že alternativou Mušarafa je rozvoj vlivu muslimských readikálů, posílení Al-Kajdy a Talibánu atd. To bychom měli mít na paměti, až se někteří z nás budou moudře podivovat nad tím, na jak slabé úrovni že je v zemích jako Pákistán demokracie.

Demokracie není nějaká svatá hodnota sama o sobě. Demokracie může za jistých, nikterak řídkých okolností přijít pořádně draho – a nemyslím jen na míry peněžní. Vzpomeňme Iráku - demogracie jak řemen, obdobně Mugabeho Zimbabwe... a každý z nás by vyjmenoval desítky příkladů zemí, kde mají parlament a zároveň není co do úst a bez samopalu tam raději po setmění nedají ani ránu.

Napsáno pro blog.idnes.cz