Proč se vládní koalice neshodne na presidentském kandidátovi

Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 5.10.2007 | Rubrika: Politika

Když si otevřete kterékoli české noviny nebo pustíte rozhlas, či televizi, nutně získáte dojem, že volba presidenta je už zítra. Tak intenzivně se tomuto tématu naše média věnují. Už mnoho týdnů se na stránkách tisku propírají různá jména kandidátů v posledních dnech spojovaných jednotným názvem Antiklaus. Různé skupiny, jednotlivci či politické subjekty tahají jména z klobouku a přednášejí je veřejnému posouzení. Ve hře jsou bývalý politik Jiří Dienstbier, vědec Václav Pačes, ekonom Jan Švejnar, krátce padalo také jméno Petra Pitharta, zákulisně se hovoří o bývalém presidentu Václavu Havlovi. V rozmanitých anketách jsme si přečetli také jména Karla Schwarzenberka, Zdeňka Svěráka či Tomáše Halíka. Předpokládejme, že i na Karla Gotta dojde. Česká média se prostě chovají, jako by výměna na nejvyšší židli ve státě byla tím nejdůležitějším, co veřejnost zajímá.

Tato záležitost má dvě roviny: mediální a faktickou, přičemž obě spolu, jak už to tak bývá, úzce a nerozlučně souvisejí. Politici rozehrávají své hry zpravidla nejprve pro média, pro oči médií, vědomi si toho, že právě média jako první posoudí atraktivitu toho či onoho tématu pro publikum, a tak vlastně politikům poslouží jako lakmusový papírek. Reakce médií, jak se předpokládá, je zmenšenou a koncentrovanou podobou reakce veřejnosti. To je však omyl. Média reagují přeexponovaně, protože sama ze své podstaty hledají kontrast, konflikt, a tam, kde není, si ho jednoduše vytvoří – s větším či menším použitím faktických reálií. Když zůstaneme u příkladu s presidentskou volbou, pak první série článků na to téma se objevila zkraje léta, na počátku okurkové sezóny, kdy média mají málo skutečných událostí, tak podléhají sklonu události vymýšlet.

Otázka presidentské volby je nepochybně otázkou politicky mimořádně důležitou, jak uvidíme za chvíli, ale to, že ji média otevřela právě tehdy, není dáno politickou aktuálností a potřebou toto téma otevírat, nýbrž potřebou médií nakrmit čtenáře, diváka a posluchače atraktivním mediálním obsahem. Je nutno dodat, že funguje i zpětný tah. Téma, které tak masivně nastolí média, se jako bumerang vrátí zpět na politickou scénu. A to často s takovou intenzitou a v takovém načasování, jaké odpovídají zájmu médií, nikoli věci samé. Bylo by přehnané tvrdit, že média jsou tím článkem, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje politické rozhodování. Určitě ale dokážou připravit pro dané téma půdu, vytvořit emocionálně napjatou atmosféru a tím ovlivňovat politické rozhodování nepřímo. Politik, který se rozhoduje pod tlakem, vytvořeným médii, jež mu tvrdí, že jsou očima veřejnosti, se může rozhodnout jinak, než ten, který má na své rozhodování patřičný klid.

Namítnete, že právě onen neustálý dozor médií nad politickým rozhodováním je hlavním smyslem činnosti médií v demokracii. Ano, ale… Jedna věc je pozorně sledovat, reflektovat, popisovat, zveřejňovat, druhá věc je vytvářet tlak, zužovat prostor, znervózňovat. Pak se politik může rozhodnout chybně, a třeba ne ze svého popudu, ale prostě proto, že se rozhodoval ve stresu. Média tuto svoji schopnost dobře znají a bohatě ji využívají. Často ovšem v souvislosti s objektivně daným tématem a jeho vrcholnou aktuálností. Vzpomeňme na kauzu nejasného financování bytu expremiéra Stanislava Grosse. Média se kauzou začala zabývat údajně na základě náhodného nálezu při zkoumání v katastru nemovitostí. Novináři se prostě rozhodli pátrat po původu majetku některých politiků. Také mohli dostat tip od politického oponenta, to nelze vyloučit, ale na věci to nic zásadně nemění, jen to vkládá malý etický otazník, či spíše vykřičník. Fakt je, že média dohnala Grosse do úzkých, přiměla ho k zmatenému vyjadřování protichůdných názorů a vysvětlení, do nichž se pak natolik zamotal, že z té sítě nebylo jiné cesty ven, kromě odchodu z veřejné scény. Média v tomto případě nastolila agendu, z dnešního odstupu lze říci, že dokonce v pravý čas, a vytvořením soustavného napětí zesílila spontánní dynamiku politických procesů, urychlila pád, který byl dříve či později nezvratný.

Proč to vlastně připomínám? Protože média jen málokdy událost stvoří jaksi od základů. Většinou mají mediálně traktovaná témata reálný základ. Média však diktují pořadí, v jakém se o tématech mluví a následně rozhoduje. Presidentská volba je toho dalším dobrým příkladem. Ještě ani nebyl definitivně stanoven termín – ten je věcí politického dohadování uvnitř stran, ale už tu máme skoro deset kandidátů, stávajícího presidenta Klause, který jako jediný byl oficiálně nominovaný ze strany ODS, v to nepočítaje. To je do vysoké míry dílo médií: vytvořila atmosféru, že je zapotřebí mluvit o presidentské volbě. Vytvořila zdánlivou potřebu hledat kandidáta, který by byl ochoten a schopen čelit Václavu Klausovi. A hned mu také přilepila nevzhlednou, avšak smutně přiléhavou nálepku Antiklaus. Přitom faktickým dopadem této posloupnosti mediálních aktivit je jedině posílení pravděpodobnosti, že zvítězí Václav Klaus. Tím, že média všechny jeho oponenty strčila do balíčku s nápisem Antiklaus, jako by předem konstatovala, že každý, kdo proti Klausovi vystoupí, je pouze jeho negací, či z matematického hlediska doplňkem množiny. To je ale jen prázdná floskule. Už při letmém průzkumu názorů těch, o nichž se v souvislosti s volbou presidenta hovoří, vyšlo najevo, že – snad s výjimkou Jiřího Dienstbiera, který má s Klausem nevyřízené účty z 90.let, ostatní kandidáti se názorově od dnešního presidenta až na výjimky neliší. Těmi výjimkami je postoj k evropské integraci – u Antiklausů převládá větší eurooptimismus, ale víceméně jen deklarovaný, nepodepřený zásadními a přesvědčivými argumenty. A pak postoj ke klimatickému jevu zvanému globální oteplování: Antiklausové jsou více nakloněni důvěřovat rétorice environmentalistů, kteří říkají, že restrikcí lidského chování lze procesy v přírodě zásadně změnit, což Klaus zcela popírá. Obě témata jsou ale víceméně rétorickými cvičeními. V důležitých věcech, jako je směřování demokracie v zemi, rozhodování v ekonomické sféře, liberalizace veřejného života, v tom všem si kandidáti víceméně notují. Tak jaký Antiklaus, řeknete si?

Odpověď dá pohled na samotnou politickou scénu. Musíme se ale vrátit o rok zpět a připomenout si, jak dnešní politická scéna a její rozložení vznikalo. Volby vyhrála ODS, těsně za ní byla ČSSD, o řád níže pak Zelení a lidovci. S komunisty se do koalic nepočítalo, takže je můžeme nechat stranou této úvahy. Šéf vítězné strany Mirek Topolánek měl na výběr mezi velkou koalicí se sociálními demokraty a křehkou koalicí se Zelenými a lidovci. Vybral si – po krátkém intermezzu jednobarevné podzimní vlády bez důvěry parlamentu – koalici se dvěma malými stranami, jejichž zájem byl jasný: podílet se na exekutivní moci. Bylo zřejmé, že jak ze strany ODS, tak ze strany obou menších stran musí dojít ke značným kompromisům, a to jak personálním, tak zejména programovým. Výsledná vláda pak má složení odpovídající nikoli volebnímu výsledku, ale ochotě ODS ustoupit partnerům, kam až to půjde, s cílem zachovat koalici a vládnout. Projevilo se to jak personálně – zejména ministři za zelené, Dana Kuchtová a Džamila Stehlíková – jsou předmětem velkých pochybností zleva i zprava, tak programově. Vládní program připomíná dort kočičky a pejska. Jsou v něm zabudovány liberalizační snahy o daňovou reformu z jedné strany, ale jen tak, aby neohrozily sociální rétoriku z druhé strany. Je v něm rozvoj alternativních energetických zdrojů, ale vládní politici v žádném případě nepřipouštějí redukci jaderného programu. Kdyby se mělo vyhovět všem nákladným požadavkům zelených a někdy i lidovců, zadlužilo by to zemi ne desítkami, ale stovkami miliard, což je přesně to, co ODS torpédovala ve své předvolební kampani jako zlozvyk socialistů, který nemíní opakovat.

A konečně otázka presidentství. Vládní koalice by měla mít společného kandidáta, když už dochází k volbě uprostřed jejího volebního období a není tedy dost dobře možné volbu hlavy státu interpretovat jako součást předvolebního boje stran. Přesto se tři členové vládní koalice na hlavě státu neshodnou. Důvodů je více.

Předně je zmiňována ortodoxní setrvalost ODS na kandidatuře Václava Klause. Někteří komentátoři říkají, že je chybou ODS, že zabetonovala diskusi o společném presidentském kandidátovi vládní koalice právě tím, jak bezvýhradně tlačí Klause. Jenže mince má i druhou stranu. Koaliční strany, KDU-ČSL a Strana zelených – přece dobře věděly, do čeho jdou, když uzavíraly koaliční smlouvu s ODS. Věděly dobře, že ODS – když se nerozštěpí – bude Václava Klause na tento post navrhovat. Ne proto, že je to její čestný předseda, ale proto, že neumí a nechce generovat jiného kandidáta. Tento ji uspokojuje. A to byl fakt dostatečně známý všem dlouho dopředu. Mohli bychom říci, že si lidovci a Zelení měli tuto věc promyslet dřív, než podepsali koaliční dohodu s ODS, protože toto téma, ač v ní není explicitně obsaženo, ve vzduchu viselo už při jejím podpisu.

Druhá věc je, že z úst politiků z KDU ČSL a Strany zelených občas padají jména kandidátů jen proto, aby splňovala ono zmiňované mediální zadání Anti-Klause. Často se nelze ubránit dojmu, že ostentativní nepodpora Klause je politickým šťouchancem, který má zvyšovat cenu budoucího neochotného souhlasu při samotné Klausově volbě. Výjimkou je určitě předseda Zelených Martin Bursík, jehož nechuť vůči Václavu Klausovi je neskrývaná, osobní, dávná a zřejmě neměnná. Jenomže Klaus nepotřebuje Bursíkův hlas, aby se stal podruhé presidentem, a Bursík to ví. I zde můžeme hledat příčiny tak silných mediálních vln.

Zelení a lidovci ale nepochybně vědí ještě jednu věc.- Když nebude zvolen Václav Klaus, dokonce možná i když bude zvolen, ale hlasy socialistů, nikoli koaličních partnerů, velice silně to naruší křehkou stabilitu uvnitř samotné ODS. A teď je na menších stranách, aby zvážily, zda je slabá a rozkývaná ODS pro ně výhodou, či nebezpečím. Protože na jejím konci může být pád vlády, nové volby a nejasný výsledek. Česká politika posledních deseti let nás poučuje o tom, že některé procesy prostě nelze předvídat. Nelze tedy vyloučit, že by z předčasných voleb nevyšla posílená právě ODS – na úkor dnešních koaličních partnerů. A stejně dobře se lze nadít toho, že budou-li média podporovat či dokonce iniciovat tvorbu Antiklausů a rozdmýchávat rozháranost uvnitř vládní koalice, docílí pravého opaku, než zamýšlejí.

3225 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupujeZe zápisníku demonstrantaO co jde v případu Koněv? Veřejná služba? Ne, propaganda!

euPortal.cz

Pomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastPozdně komunistický režim nás chránil před jinými totalitami - ekologickou a multikulturní. Na konci socialistického režimu ale došlo k tomu, že estébácké kádry se dokázaly dohodnout se Sorosovými lidmi

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Plukovník Šlachta promluvil. I o kauze Nagyová. Mnohým se to nebude líbitA Petříček mlčí! Tereza Spencerová žaluje Západ za jatka, o kterých se mlčí. Jde i o Trumpa. A o vás
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění