Národ,který zapomněl svoji minulost, je odsouzen ji prožívat znovu

Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 3.10.2007 | Rubrika: Ostatní
Vlajka - Česká Republika

Reakce na článek pana Krystlíka: První republika tzv. ostrůvek demokracie ve střední Evropě.

Minulost je studnicí zkušeností, jejichž zapomenutí je ztráta nevýslovné hodnoty, protože právě odtamtud pochází všechna naše životní pravidla. Naši předkové vyzkoušeli právě to, co je nejvhodnější v dlouhodobém procesu života generací. Bohužel mnozí se vrací stále zpět k minulosti jen aby obohatili bulvární zprávy o další jednostranné senzační informace, obvykle v současné módní snaze pošpinit známé osobnosti a hodnoty minulosti. To zapadá do celého dnešního evropského paradigmatu relativizace hodnot. Zapomnění je tedy metodou relativizace a má možná v důsledku znamenat i relativizaci zločinů minulosti tím, aby se prostě drobné chyby, omyly a morální poklesky demokratů srovnaly s opravdovými zločiny nacizmu a komunizmu, aby bylo vše shodné. V podobných článcích, jako je pana Krystlíka: První republika …, není objektivní rozbor situace, je to vyhledávání drobných nedostatků, aby mohly být relativizovány velké zločiny.

Ale začněme historickou pravdou. Abychom vpluli, poněkud poučeni o tom, co předcházelo první čs. republice (dále ČSR.), uvedu příklad germanizace, prováděné v době bájného a mnohdy vychvalovaného Rakouska – Uherska (dále R-U):

V brněnské čtvrti Zábrdovice byla kdysi v devatenáctém století postavena, později slavná, brněnská Zbrojovka. Zábrdovice byly tenkrát malou českou osadou u Brna. Německo-židovští majitelé podniku byli germanizátoři, kterých bylo tenkrát poseto po českých zemích, zvláště v pohraničí a ve smíšených územích. Majitelé postavili pro děti svých zaměstnanců německou školu a nutili je, aby do ní své děti dávali. Někteří zaměstnanci možná byli Němci, ale okolí Brna bylo české a český venkov doslova zaplavoval v době vysokého přírůstku obyvatelstva průmyslová města mladými lidmi hledajícími práci, protože obce svůj přírůstek uživit nemohly. Proto i do Zábrdovic přicházely zástupy českých mladých lidí, kteří ovšem byli nuceni v podniku mluvit německy a děti dávat do německé školy. Rozumějme, do školy, kde se vůbec neučila čeština, zatímco i v českých školách byla němčina povinná jako druhý jazyk. Děti možná ani německy neznaly, ale vyučující jazyk byl německý. O původu těchto lidí samozřejmě statistiky nic neříkají, nicméně další vývoj potvrdil, že to byli v naprosté většině Češi. Možná v nějakých statistikách figurovaly Zábrdovice jako německá obec, ale skutečnost se ukázala teprve po vzniku ČSR, kdy se lidé přestali bát a ke své národnosti se přihlásili. Najednou se staly Zábrdovice českými a němečtí nacionalisté podobný jev považují za čechizaci. Ne, byla to prostě jen svoboda, kterou přinesla čs. republika. Svoboda přihlásit se ke své národnosti bez obav z následků a svoboda posílat své děti do své národní školy.

 

První republika - tzv. ostrůvek demokracie v Evropě

Tomáš Krystlík

Dále je ležatým písmem reakce autora, pana Podrackého, začínající P: 

Motto: Po Rakousku-Uhersku jsme totiž zdědili také jeho politickou taktiku: tvrdošíjnou neústupnost, malou předvídavost a ješitnost... V prvé československé republice ministr zahraničí byl také prvním ministrem národní obrany, až za ním následoval ten vojenský ministr skutečný (Emanuel Moravec)

Jak rozsáhlé téma první republiky pojmout? Bylo jasné, že by měla dostat přednost fakta málo známá a pro směřování státu významná. Článek je tedy snůškou skutečností, které často jen dokreslují všeobecně známé události.

Beneš nebyl spokojen s představou, že se územní otázky budoucího Česko-Slovenska budou řešit na pařížské mírové konferenci, a zahájil prosazování vlastní a Masarykovy vůle pomocí faits accomplis (dokonaných skutků). Týkalo se to všech území, kde Češi nebyli, nebo neměli většinu – německého pohraničí (přes 3 miliony Němců a jen 160 tisíc Čechů, tedy asi jen 5% - sčítání z roku 1913), Těšínska (Němci a Poláci zde dohromady vůči Čechům představovali většinu) a Slovenska. Francouzi chtěli oslabit Německo, tedy podporovali český nárok na tzv. historické hranice. Na odpor se zbraní v ruce se proti Čechům postavili Poláci a Maďaři.

P: Myslím, že tato úvaha je správnější než úvaha pana Berana v jeho článku: Strategie našeho osvobození. Pan Beran nadsazuje úlohu Masaryka a Beneše pro vznik ČSR. Pochybuji, že se aktéři velmocí bavili nějak moc s nějakými soukromníky. Možná si je brali jako poradce, ale rozhodovali sami. Nebyli hlupáci, aby si nechali vnutit představu nějakými politickými nulami, nějakými emigranty.

 

Přísně vzato Československo ve svém územním rozsahu vzniklo chybnou strategickou úvahou vedení francouzské armády. Maršál Foch považoval ČSR za spojeneckou „pevnost“ z druhé strany Německa, za jakousi „pevnostní závoru“ proti expanzivním choutkám Německa východním směrem. Francouzi nechtěli připojením pohraničních území s původním germánským, dnešním německým obyvatelstvem, posílit poražené Německo, a tak je přiřkli podle zásady tzv. historických hranic Čech a Moravy Československu.

P: Proč to byla „chybná“ strategie? Kdyby ji dodrželi i později a v Mnichově nezradili, určitě by k druhé světové válce nedošlo.

 

Ne tak na jižním Slovensku. Zde všechny historické i etnografické (jazykové) hranice šly stranou, stanovily se podle čs. strategických hledisek opět přičiněním Francie. Mezi svými sousedy, s výjimkou Rumunska, nemělo Československo již na samém počátku své existence ani jeden přátelsky nakloněný stát. Dlouhodobě prozíravá čs. státní politika vůči vlastním menšinám a sousedním státům byla nutnou podmínkou pro existenci nově vzniklého státu - a ta byla chybná. Nahradit ji nemohly ani Společnost národů, ani Malá dohoda, ani jiné spojenecké smlouvy.

P: Rakouská část R-U monarchie byla rozdělena na země. Proto se zde nové státní útvary, pokud to bylo možné, tvořily podle zemských hranic. Uherská část postrádala nějaké vnitřní dělení (vyjma Chorvatska a Sedmihradska). Proto se zde musela udělat národnostní hranice. To si zasloužili Maďaři svojí odpornou politikou odnárodňování jiných národů za R-U. Pan Krystlík zde podsouvá,že by snad bylo možno dělit tisíciletí trvající české království. To by byl počin hodný jen marxistického fanatika.

 

Střet s Polskem

Československo si podle zásady tzv. historických hranic (na jihu Slovenska zásadně neuplatňované) nárokovalo pro sebe celé Těšínsko (tedy část Slezska neodstoupeného kdysi Prusku - zde již termín „historické hranice“ silně pokulhává), které mělo zásoby kamenného uhlí a vedlo přes něj jediné solidní železniční spojení českých zemí se Slovenskem. Do konce října 1918 většinu Těšínska obsadila polská armáda a 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových (etnografických) hranic. To se ovšem Praze hrubě nelíbilo a dohodu o demarkaci neuznala. Pražská vláda využila návratu některých vojenských jednotek ze západní fronty a 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo.

Praha se snažila předstírat, že jedná v intencích Dohody, a proto ultimatum předávala 23. 1. 1919 Polákům komise sestavená z pplk. francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kpt. armády USA Emanuela Vosky, a jako stafáž byli s nimi ještě jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády. Jednali bez pověření svých armád. Během týdne se podařilo Poláky z většiny území vytlačit za cenu 45 mrtvých na čs. straně. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Navzdory tomu, že Francie a Velká Británie původně podporovaly český nárok na Těšínsko, postavily se nyní proti ČSR. Na místo byla vyslána mise vedená generálem Noulensem a 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující české představy – bílský a těšínský okres dostali do své správy Poláci, fryštátský a karvinský Češi. ČSR se nepodařilo získat celou klíčovou železniční trať na Slovensko přes Bohumín, Třinec do Čadci. Americký generál Taske Howard Bliss se v únoru 1919 nechal slyšet: „Osvobozené národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku. Jsou jak moskyti, zlotřilí od okamžiku zrození. Veškerou svou energii věnují řinčení zbraněmi“ [Klimek 2002].

Osud Těšínska, a území Spiše a Oravy měl být rozhodnut plebiscitem. Pokud by se uskutečnil, vedla by čs.-polská hranice v Těšínsku zřejmě víceméně podle etnografické hranice, kterou schválili již dříve místní činitelé. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska - v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem - s řešením, k němuž konference sama dojde. A to byla příležitost pro Beneše. Za pouhých osmnáct dní konference, nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu.

Českoslovenští železničáři odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou s Rudou armádou vedenou Tuchačevským. Hrozili generální stávkou. Masaryk s Benešem se podvolili a čs. vláda vyhlásila k nelibosti Paříže 7. 8. 1920 v polsko-ruském konfliktu opětovně neutralitu. Bylo to rozhodnutí Masarykovo. Už 23. července o svém rozhodnutí informoval vyslance dohodových mocností se zdůrazněním, že bolševismus nepůjde porazit něčím jako současným polským dobrodružstvím, „musí být zničen soc./iálními/ reformami". Poněkud nesprávně však v této pro Polsko tak kritické době předpokládal, že jeho armáda je prakticky poražena a varoval vysílat k ní francouzské důstojníky. Britskému vyslanci siru Georgeovi Clerkovi pak 23. července ve dnech sovětského náporu na Varšavu s rázností až nediplomatickou podle svého vlastnoručního záznamu prohlásil: „Sotva bude možno převážet“ (přes ČSR) „Polákům munici. My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali." Masaryk sice nabyl dojmu, že Clerk „úplně souhlasil", ten však stále častěji hlásil do Londýna cosi o české sobeckosti, šovinismu, apod. [Klimek 1996].

P: Střet s Polskem považuji za chybu. Při plédování Čechů, jako komunistického národa, zapomněl pan Krystlík udat, že v té době existovala Bavorská republika rad a Maďarský komunistický stát. Komunistické nálady cloumaly Evropou v poválečné bídě velmi silně. Přitom se podařilo čs. vůdcům v této době zachovat demokracii. To svědčí o uznávání autorit jako byl Masaryk a p.. Těšínská oblast je sporná. Vlastně by mělo historicky patřit celé Těšínsko k českému království. Ale Poláků už v něm bylo tolik, že bylo nutno udělat národnostní hranici, která ovšem nebyla zcela spravedlivá. Nutno ovšem vzít v úvahu, že nakonec Poláci zabrali obrovská území jiných národů na východě (Ukrajinců, Bělorusů a Litevců) o mnoha milionech lidí, takže mluvit v té chvíli o nějaké nespravedlnosti by bylo od věci. Zabráním Volyňské oblasti na Ukrajině se dostalo pod polskou správu více Čechů než bylo Poláků na Těšínsku.

Jen poznámku: V Polsku byly národnosti utlačovány nepoměrně více než v čs. republice. Bylo jim odpíráno školství apod. Volynští Češi o tom informují velmi podrobně.

  

Střet s Maďarskem

Příměří s Rakouskem-Uherskem uzavřené 3. 11. 1918 opomnělo stanovit demarkační čáru mezi novým Maďarskem a jeho sousedy. Velitel Dohody na Balkáně, generál Franchet d´Esperey svolil, aby se v tzv. bělehradském příměří ze 13. 11. 1918 objevil pasus o maďarské pravomoci nad Horní Zemí, tedy Slovenskem. Maďarský ministerský předseda Mihályi Károlyi pak 17. 11. poslal do Prahy protestní nótu proti českému obsazování Slovenska armádou. Po protestech Prahy Dohoda bělehradskou úmluvu o příměří anulovala. Maďarské vojsko vytlačilo ze Slovenska čs. prozatímní vládu a čs. armádu, obsadilo Turčianský Svätý Martin a uvěznilo předsedu Slovenské národní rady Matúše Dulu. Československá vojska se od poloviny listopadu udržela jen v menších oblastech podél moravských hranic. Spojenci donutili nótou z 3. 12. 1918 Maďary, aby Slovensko opustili. Nóta však nespecifikovala, která území přesně mají být maďarskou armádou vyklizena. Jižní hranice Slovenska byly tedy nejasné, severní byly fixovány zemskou hranicí mezi Uhry a Haličí. Maďaři měli v úmyslu uspořádat na Slovensku plebiscit, toho se ovšem Češi báli – kvůli rozsáhlé maďarizaci Slováků by zřejmě dopadl ve prospěch připojení se Slovenska k Maďarsku. Milan Hodža, poslaný do Budapešti, podepsal za čs. stát dohodu o demarkační linii. Podle ní v rukou Maďarů zůstával např. Žitný ostrov, Bratislava i Košice. Pražská vláda ji ale odmítla uznat. Beneš prosadil u Francouzů novou demarkační linii, která byla obsahem nóty odevzdané maďarské vládě 24. 12. 1918. Maďarská vláda odmítla novou linii akceptovat, nicméně na nátlak Spojenců vojska za ni stáhla. V lednu 1919 bylo obsazení Slovenska čs. armádou dokončeno. Ztráty činily od počátku slovenského tažení asi dvě stovky mrtvých čs. vojáků [Klimek 2002].

V Maďarsku vznikl 21. 3. 1919 stát sovětského typu. O čtyři dny později Kramář a Beneš v memorandu Clemenceauovi zdůraznili, že existence ČSR jako bašty oproti bolševismu závisí na spojení s Rumunskem, a žádali, aby mohli obsadit Podkarpatskou Rus a železniční spoj k ní. K tomu vyslovil svůj souhlas maršál Foch. Rumuni zaútočili proti Maďarské republice rad 16. 4., 27. 4. 1919 zahájilo postup i vojsko československé a obsadilo žádanou trať a Podkarpatskou Rus. Jenže přitom čs. vojska flagrantně porušila na několika místech demarkační linii, vnikla několik desítek kilometrů za ni do maďarského vnitrozemí, zejména v oblasti salgótarjánské uhelné pánve a Miškolce, k čemuž neměla žádné oprávnění. Československo tedy opět vyvolalo válečný střet. 20. 5. 1919 zahájili Maďaři protiofenzívu, obsadili přibližně 2/3 slovenského území a přeťali Slovensko z jihu na sever až k polským hranicím. Státy Dohody musely znova zasáhnout a 13. 6. 1919 ultimativně vyzvaly Maďarsko, Československo a Rumunsko k okamžitému zastavení bojů a k respektování hranic stanovených mírovou konferencí. Koncem července se Maďaři ze Slovenska stáhli. Československo stál onen vojenský debakl 1018 mrtvých a 1,2 miliardy korun výdajů, přičemž i tuto válku z vojenského hlediska prohrálo. Reputaci čs. státu zachránili podruhé diplomaté Dohody.

Masaryk si v době bojů s maďarskou armádou zaznamenal: „Invasi všemi silami vrhneme nazpět a využitkujeme vítězství pro naše cíle. Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagony, dunajskou flotilu a válečný materiál." Počítal, že ČSR po boku Rumunů a Jihoslovanů by mohla obsadit pravý břeh Dunaje od Komárna až k rakouským hranicím. V rozporu s výroky velmocí, že hranice, které mírová konference určila, jsou neměnné, zvažoval možnost „později s Maďary jednat o úpravu hranic". Soudil, že výměnami území by přece jen mohl vzniknout koridor s Jugoslávií. Předpokládal, že „Ententa“ čs. zásah schválí, či „alespoň by nám nesměla překážet, neboť nežádáme nic, než k čemu budeme mít právo a co jest nutné k zabezpečení budoucnosti" [Klimek 2002].

P: Maďaři od R-U vyrovnání r. 1868 vedli odnárodňovací politiku, která snad neměla na světě obdoby. Školy byly jen maďarské. Nějaké ohledy si nezasloužili. Maďarská menšina vznikla hlavně odnárodňováním Slováků.

 

Vzpoury a pokusy o radikální řešení

Dne 22. července 1919 se v Železné Rudě vzbouřil prapor čs. legionářů v pohraniční službě. 130 legionářů z Ruska uvěznilo důstojníky a poté obsadilo Klatovy. I tam vzbouřenci „důstojníky sesadili" a na to - už v počtu přes 250 až 300 mužů - zamířili do Plzně, kde doufali najít spojence mezi dělnictvem. Vzbouřenci obsazovali nádraží, jimiž projížděli, zmocnili se klatovského okresního hejtmanství a získávali přízeň mnoha, zejména chudších občanů hesly o nastolení očistné diktatury, přičemž míchali bolševická hesla s národními a s voláním po vládě tvrdé ruky v čele s Masarykem. Chtěli táhnout na Prahu a vynutit si změnu režimu. Legionáře údajně zákulisně řídilo několik bolševických agitátorů z „rudého" Kladna. „Zdá se, že jde o bolševismus, ale smíšený s hnutím národnostním a očistným," hlásil KPR (Kanceláři prezidenta republiky) 22. července vrchní komisař Kračmar. Nešlo jen o akci řadových vojínů, ruské legionáře vedl praporčík Jelínek a v Klatovech kapitán Holásek. V tradičně umírněné Plzni se jen řečnickou obratností sociálně demokratických předáků podařilo zabránit nejhoršímu - předejít tomu, aby se k nim přidala část zdejšího dělnictva, hlavně ze Škodovky, a ozbrojených složek a zabránit jim v dalším tažení na Prahu. Do Prahy přitom docházely ze západních Čech zoufalé zprávy civilních i vojenských složek: „Jsme fakticky bezmocní, nemáme síly k případnému tvrdému vystoupení, které by navíc mohlo vyvolat kdovíjakou odezvu“ [Klimek 1996]. Do konce roku 1919 revoltovalo ještě několik vojenských útvarů, které odmítly poslušnost velitelům [Klimek 2002].

V Praze po Masarykově diktatuře volaly i tzv. Husitské ženy. Na jimi svolaném táboru lidu 5. září 1919 na Staroměstském náměstí ochotně naslouchajícím davům tvrdily: „Náš tatíček je v zajetí na Hradě a zbaven veškeré moci, nemůže vyhnat kupčíky z vlády a Národního shromáždění, z německo-židovských ústředen," organizujících stále od války hodně státem řízené hospodářství, „z ministerstev... Je všude bahno a... republika se řítí do záhuby."

Legionáři se účastnili divokých demonstrací ultralevičáků a plundrování, chápaného jako výkon dějinné (rozuměj: české) spravedlnosti. Bouřili též proti přijímání „rakouských" úředníků do služeb státu, proti aristokracii, katolíkům, proti keťasům a zbohatlíkům, statkářům, fabrikantům, proti pánům domácím, proti menšinám, proti verbeži a kreaturám, co pro ně ještě ani nebyla nalezena konkrétní jména, proti židům, proti všem a všemu, co nebylo „prosté", „lidové", „pokrokové" a „české“ [Klimek 1996].

Poslední transporty legionářů z Ruska byly již silně zbolševizované. Poslední, dvacátý transport přijal na lodi cestou z New Yorku rezoluci, že Štefánik a Beneš mají být postaveni před soud, protože legionáře „vědomě zaprodali do žoldnéřských služeb“. 1201 legionářů podepsalo ještě na lodi manifest, v němž mj. stálo: „Chceme... skutečně socialistického státu, čehož lze docílit... pouze předáním státní moci do rukou dělnictva... Přijímáme program III. Komunistické internacionály." Též vyznění sjezdu legionářů v Táboře v srpnu 1920 vyvolalo v novinách titulky: „Socialistická republika - cíl a touha čs. legionářů.“

P: Úloha apologetů v dějinách je vždy ošidná. Vžijme se do situace legionáře, který bojoval u Zborova, potom prožil sibiřskou anabázi, nakonec se dostal do vlasti, kde mu připíchli vyznamená a poslali domů. Odnaučil se pracovat, ztratil profesní dovednosti a nakonec musel pracovat u nějakého soukromníka za pár korun a nechat se šikanovat, mnohdy od lidí, kteří pro republiku nic neudělali. Stejný problém s hrdiny je vždy po boji. Dnes s Hučínem a Mašíny.

Dne 19. srpna 1920 na táboru lidu svolaném na Václavské náměstí revoluční levicí v sociální demokracii za spoluúčasti tzv. dělnických rad se z tribun volalo, že případná válka po boku Polska bude mít za následek okamžitou generální stávku. „My chceme republiku dělnickou." Legionáři „ se vrací s rudými prapory. Vstupují v naše řady a my rádi se za ně postavíme, dají-li nám schopné a rázné vůdce." Jediným vysokým státním činitelem, na nějž zatím při podobných příležitostech se většinou neútočilo, byl T. G. Masaryk.

Pár dní po parlamentních volbách se na Kladensku konaly 23. a 24. dubna 1920 volby do tzv. dělnických rad. Ustaveno bylo padesát místních a osm okresních rad a 2. května na konferenci jejich zástupců zvolena prozatímní Ústřední dělnická rada. Tyto orgány, kopie bolševických sovětů, se stále více pokoušely zasahovat do chodu politiky a ekonomiky. „Rudými centry" se vedle Kladenska stalo ještě Brněnsko a Rosicko-Oslavansko. Vznikla zcela reálná hrozba dvojvládí. Na sjezdu sociálně demokratické levice 25. - 28. září se stanovilo zcela nezakrytě, aby rady „připravovaly dělníky k převzetí státní moci a v daném okamžiku ji také převzaly".

P: Velmi slabé proti tomu, co se dělo v tehdejší Evropě jinde, zvláště v Německu a Maďarsku. Že se to podařilo zvládnout, bylo jistě velké umění tehdejších vůdců. Tito vůdcové museli manévrovat a dělat ústupky, jinak by propukla revoluce naplno. Přesto nepropukla a to je velmi dobře a může nás to naplnit uspokojením a obdivem k vůdcům, především k Masarykovi. Ten se přece velmi snadno mohl stát „vůdcem revolučních mas“, nechat se obdivovat a stát se diktátorem. Přesto to neudělal, trval na demokracii.

 

Nacionalismus

Navracející se čs. legionáři chtěli dohnat zmeškané válečné činy. Táhli německými oblastmi Čech jako ničitelé pomníků a památek. V Teplicích, v Chebu a v Aši zdemolovali pomníky Josefa II., v Podmoklech poškodili Schillerův, v Brně Grillparzerův. V Chebu se strhávání pomníku zúčastnila i místní vojenská posádka, došlo k přestřelkám a krvavým srážkám jako v Aši. To vše bylo pravým opakem slibovaného švýcarského uspořádání. Ostatně, je si možné představit obyvatele Curychu, jak táhnou do Ženevy nebo do Tessinu a ničí tam památky?

V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly „zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská atp.“ a policie má hned zakročit, když hospodský se prohřeší. Primátor Praha od roku 1919 Karel Baxa, známý to antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby na mezinárodní konferenci v Praze se mluvilo i německy.

V listopadu 1922 hlásilo ministerstvo vnitra sílení Národního hnutí, tedy českých fašistů. Jeho propagátory byli hlavně členové Družiny čs. legionářů a Sokola. V lepší pražské čtvrti, Královských Vinohradech se šířilo heslo: „Co Sokol, to fascista“. O organizačním tajemníku Národního hnutí, Františku Friedlovi se zpráva zmiňovala takto: „Činí dojem upřímného polointeligenta, který chápe nacionalismus po způsobu prostých Sokolů venkovských“ [Klimek 2002]. Sklonu sokolské organizace k fašismu není třeba se podivovat, byla svými cíly protofašistická - vyvyšovala český národ nad jednotlivce, vyznávala tzv. synergický efekt (vlastnosti celku jsou více než pouhý součet vlastností jeho dílů). Menší odbočení. Ryze českou organizaci (v jazykovém pojetí, německé tělocvičné jednoty již existovaly) Sokol v 19. století založili a pak vedli Heinrich Fügner a Friedrich Emmanuel Türsch, ryzí to čeští Němci. Svá jména si pak počeštili - z Heinricha se stal Jindřich a z Friedricha Emanuela Miroslav, příjmením Tyrš. Zatímco Tyrš mluvil česky výtečně, Fügner až do své smrti jen s obtížemi. (Tyrš, sužovaný syfilidou, se utopil v řece poblíž severotyrolské obce Ötz, zřejmě to byla sebevražda.)

Obviňování z „nenárodnosti" představovalo v českém prostředí mocnou zbraň. I Antonín Švehla se varoval ostřeji čelit výtkám malé obrany češství. Pražský primátor K. Baxa dokonce navrhoval podat stížnost Společnosti národu na utlačování Čechů v ČSR! Opatrný byl též T. G. Masaryk. Prvé provolání Národního hnutí, datované 8. listopadu 1921, stejně jako další podobné proklamace, zdůrazňovalo vedle národního i sociální aspekt. Pateticky volalo: Přes obnovu státu „statisíce našeho lidu znovu otročí Berlínu, Vídni, Pešti a Moskvě!... Cizáctvo tu velí!" Na vině je slabá vláda, politici, jimž „jeť... strana více nežli Národ", sociální půtky, nenárodnost. „Nejsme stranou, ale jsme očistným národním hnutím. Hnutím čistě, ba vášnivě národním!" Druhá brožura hnutí mj. žádala očistit úřady a ozbrojené síly od cizáků, zvlášť exponentů „německé, maďarské neb bolševické irredenty", zajistit „klid, pořádek a kázeň", revizi „zákonů, kterými rozvráceny naše poměry, zrušení vázaných volebních listin, v nichž spatřujeme všechno zlo a úpadek našeho politického života... i zotročení našeho lidu politickými stranami".

P: Nacionalizmus český byl asi jen slabým odvarem jiných. To co uvádí pan Krystlík, je na tehdejší Evropu opravdu jen slabý odvar.

 

Střety s českými Němci

Ačkoliv státní převrat 28. 10. 1918 se obešel bez obětí na životech, obsazování pohraničí českými vojáky od listopadu 1918 si lidské životy vyžádalo. Při obsazování Mostu bylo zabito šest českých Němců, v Moravské Třebové čtyři německé ženy a chlapec.

Čeští Němci chtěli prosadit připojení své provincie Deutsch-Böhmen k Rakousku a v den zahájení zasedání vídeňského parlamentu 4. 3. 1919 vyzvali ke generální stávce. Čs. vojenské oddíly zahájily do demonstrantů palbu v Kadani, Chebu, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Stříbře a v dalších lokalitách - celkem zahynulo 54 českých Němců. V Kadani použilo československé vojsko proti civilistům dokonce i kulomet (22 mrtvých a 30 těžce zraněných).

23. června 1920 si vyžádaly nacionálně motivované potyčky v Jihlavě několik lidských obětí. V říjnu se po krvavých srážkách vojska s německým obyvatelstvem zvláště v Chebu a Teplicích národnostní potyčky přenesly v listopadu i do Prahy, kde bylo rozvášněnými českými nacionalisty obsazeno mj. Německé divadlo (Stavovské, dnes J. K. Tyla). Když v lednu 1921 řekl vyslanec K. Krofta premiéru J. Černému, že v Itálii jsou rušiteli pořádku nejen komunisté, ale i „nacionalističtí fascisté", viděl v tom ministerský předseda narážku právě na ony národnostní bouře a přiznal: „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko." Nacionálně rozvášněnou atmosféru doby též podtrhuje, že se úřady neodvážily divadlo Němcům vrátit a čs. vláda se nakonec raději usnesla jim uvolnit částku potřebnou pro výstavbu nového kulturního stánku (dnešní Smetanovo divadlo). V Praze bylo životu nebezpečné německy i promluvit. Britský vyslanec Clerk Masaryka upozornil, že těhotná žena anglického činitele „byla atakována legionáři, že mluví německy (mluvila ovšem anglicky) a její zdravotní stav hrozí smrtí.“ Čeští politici protiněmecké výstupy vesměs vítali. Tisk národních demokratů dokonce napsal, že pražské bouře představovaly zatím největší memento Hradu; že naznačují možnost přechodu státu na mnohem šovinističtější linii [Klimek 1996].

V létě 1921 se začaly vypravovat celé vlaky s českými šovinisty do pohraničí, kteří tam pořádali manifestace a tím vyvolávali pobouření a střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Ústí nad Labem byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno [Klimek 2002].

K násilí sáhlo Československo opět v říjnu 1921, když v Maďarsku přistál letadlem císař Karel a pokusil se sáhnout po osiřelé maďarské koruně. Československo jako jediné mobilizovalo několik ročníků. I v čistě českých oblastech narukovala jen asi jedna třetina branců. V oblastech Chebska se Sudetoněmci po stovkách vzepřeli mobilizačnímu rozkazu a uprchli do Bavor. V Kraslicích tekla při demonstracích proti mobilizaci krev, bylo 12 mrtvých Němců a 10 zraněných [Jaksch] a v kraslickém okrese bylo vyhlášeno stanné právo. Zpravodaj ministerstva vnitra v Kraslicích hlásil, co se dověděl od primáře ošetřující zraněné: jsou v kritickém stavu a jeho „jako lékaře prodělavšího válku naplňuje ho největším údivem, ... že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká ranění“ [Klimek 1996]. Jinými slovy: čs. ozbrojené složky použily proti demonstrantům střel typu dum-dum.

Masaryk se přiřadil k jestřábům, 23. 10. 1921 si poznamenal: „Obsadit hranice. Mašírovat na Budapešť nejlépe“, později vícekráte: „Vtrhnout do Budapešti!“ Mobilizace proběhla neúspěšně, což se pečlivě utajilo. V oblastech zemských velitelství v Praze nenarukovalo ke svým jednotkám 35%, v Brně 31, v Bratislavě 28, ale v Chomutově 62% vojáků. Podle druhu zbraní neovládalo 31 až 37% důstojníků státní jazyk československý. Legionáři mezitím strhli sochu Marie Terezie v Bratislavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo vyhlášeno stanné právo, ozbrojené složky státu zasahovaly, incidenty byly krvavé, mrtví byli hlavně z řad slovenským Maďarů. V roce 1922 došlo v čs. armádě k čistce mezi důstojníky, kdy by snížen podíl důstojnictva z řad Sudetoněmců. Pak dostali všichni důstojníci, kteří neabsolvovali alespoň čtyři třídy českých škol rozkaz se podrobit „přísné zkoušce z jazyka služebního, z českých dějin a literatury“ (sic) [Klimek 2002].

P: Prkotiny na takovou revoluční dobu. Pan Krystlík to vykresluje jako nějakou genocidu. To je propaganda.

 

Pozemková reforma

Jedním z prvních legislativních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky byla pozemková reforma. Konfiskoval se bez jakékoli kompenzace veškerý majetek císařské rodiny, šlechtickým rodům bylo povoleno vlastnit maximálně 150 ha zemědělské půdy nebo 250 hektarů veškeré půdy a půdu od nich vykupovala stát za 1/3 ceny. Drobným zemědělcům bylo pak prodáno z rukou státu 700 000 ha, z toho československým občanům německého jazyka jen 61 000 ha; 219 000 ha tzv. zbytkových statků připadlo československým občanům jazyka československého a 1000 ha občanům jazyka německého. Podíl Němců v obyvatelstvu ČSR byl 23% [podrobněji v jiných kapitolách a v Krystlík 2003].

P: Pozemková reforma je někdy nutná. Ale všechny transfery se musí zaplatit.

 

Státní jazyk

Uzákonění státního jazyka československého (Rakousko-Uhersko nic obdobného nezavedlo) a prováděcí předpisy k němu nezůstaly bez následků. I poslední zřízenec státního podniku v německy hovořící oblasti musel složit přísnou zkoušku ze státního jazyka, ač jej vůbec v práci nepoužíval a nikdy nepotřeboval. Když někdo vyhověl ve zkoušce ústní, selhal skoro vždy v části písemné na extrémně obtížném českém pravopisu. Tak se stalo, že ze státních služeb od roku 1921 do roku 1930 odešlo 33 tisíc českých Němců, zatímco bylo v nich nově zaměstnáno 41 tisíc Čechů, čímž klesl podíl čs. Němců v soudnictví a veřejné správě na 15%, u železnic a pošty na 12,5%. Jen ve školství činil 23%, což zhruba odpovídalo podílu na sumě obyvatel státu (podrobněji v jiných kapitolách).

P: Opačně vzhledem k národnostem byla situace v R-U. Má-li být státní jazyk, potom jej musí úředníci znát. Jinak to nejde. V R-U museli úředníci znát němčinu. Tyto počiny nelze směřovat jako nedemokratické a utlačovatelské. Naučit se jazyk není žádné příkoří. Dnes se musíme také učit jazyky. Nikdo to za příkoří nepovažuje. Je vůbec nesprávné, aby Němci žijící pokolení na území tradičního českého státu neznali česky. Jednou žijí v českém státě, měli by znát jeho ústřední jazyk a ne to považovat za nějaké příkoří, že to někdo po nich chce. To ovšem neznamená odnárodňování. Mateřský jazyk je něco jiného. Proč by nějaký zřízenec měl proti tomu protestovat? Jen na základě nějakého odporu k Čechům, tedy na základě zlostného nacionalizmu. Jinak čeština by mu neublížila.

 

Benešova zahraniční politika

Beneš byl posedlý dvěma věcmi – nebezpečím návratu (restaurace) Habsburků v kterémkoliv nástupnickém státě (známý je jeho výrok pronesený podle literárních zdrojů ještě buď na konci roku 1937 nebo bezprostředně po anšlusu Rakouska v roce 1938: Raději Hitler než Habsburk - první časový údaj je pravděpodobnější) a hospodářskou nezávislostí ČSR. Stavěl se vždy proti jakékoliv užší hospodářské spolupráci následnických států: „Češi nebojovali za politickou svobodu – tu měli do jisté míry již před válkou“ (sic) „nýbrž za hospodářskou nezávislost; proto plán konfederace podunajských států či dokonce ,celní unie´ nepřichází pro Československou republiku v úvahu. Politická unie s Rakouskem či Maďarskem by znamenala, že tyto země by mohly získat vliv na naše vnitřní státní záležitosti: Rakousko s pomocí Němců žijících v našem státě a Maďarsko prostřednictvím Maďarů na Slovensku. Nepříznivé hospodářské poměry v Rakousku a Maďarsku jsou překážkou pro hospodářskou unii, a důsledkem každé takové aliance by bylo opětovné proudění bohatství z Československa do Rakouska a Maďarska. Kromě toho se problém Rakouska točí kolem problému Vídně. Je možné, že se počet obyvatel tohoto města během deseti let zredukuje na jeden milion. Hospodářsky plánované vylidnění Vídně“ (sic) „by přispělo k řešení rakouského problému“ [citováno podle: Jaksch].

Československá politika tedy jednoznačně usilovala o hospodářské oslabení již beztak velmi slabého Rakouska a zbavení jeho hlavního města, Vídně moci, nejraději vystěhováním jeho obyvatelstva. Přitom bylo jasné, že slabé Rakousko má výhledově jen dvě možnosti: začlenit se do mnohonárodního celku (podunajské federace) nebo se připojit k Německu [Podiven]. Vůdci vídeňských Čechů a Češi v ČSR hlasitě požadovali, aby se Vídeň alespoň zmenšila na polovinu, aby ztratila úlohu obchodního centra a nekonkurovala Praze [Jaksch]. „Češi“, podle Beneše, „budou bojovat do posledního dechu a všemi prostředky, které mají k dispozici, proti jakémukoli pokusu o konfederaci národů žijících v podunajské pánvi stejně jako proti spojení Rakouska s Německem“ [Kalvoda 1999]. Krátkozraká politika.

Československá zahraniční politika trpěla velkým handicapem, který tkvěl v samotné podstatě české politické mysli. Žádná z československých aliancí nebyla fundována ekonomicky. Zahraničně politická a zahraničně obchodní orientace se mimoběžně míjely. Užití politických a ekonomických prostředků navenek nebylo koordinováno. Češi se opírali o spojence, s nimiž nerozvíjeli hospodářské styky. A pokud tu takové možnosti byly, zmařila je silným celním ochranářstvím sama česká politika. ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě [Podiven].

Československo bylo také odvody ve prospěch Dohody hospodářsky značně zatíženo. Ještě v únoru 1919 vzbuzoval E. Beneš u čs. politických představitelů naděje na velké reparace ve prospěch Československa. Jednání hospodářské konference států Dohody však dopadla pro ČSR značně nepříznivě. Československo muselo převzít finanční závazky. Ty sestávaly z dluhů u velmocí podepsaných za války Českou, později Česko-Slovenskou národní radou v souvislosti s čs. legiemi (8 miliard korun), z podílu na rakousko-uherských dluzích a z úhrady části bankovek a cenných papírů vydaných monarchií (5 miliard korun), z úhrady za převzatý majetek rakousko-uherského státu předběžně stanovené ve výši 7,6 miliard Kč. K tomu ještě přistoupily reparace, ale v opačném smyslu, než očekávali čs. politici. Pod názvem „příspěvek za osvobození“ je měly platit země počítané k vítězným, pokud získaly části území poražených států. A to byl případ i Československa. Příspěvek dohromady neměl překročit 1,5 miliardy zlatých franků, z nichž ČSR měla hradit vzhledem k hospodářské síle plnou polovinu (sic). Na reparační konto se započítávaly i částky za převzatý železniční a lodní materiál. ČSR tedy rázem dlužila se započtením úroků zhruba 45 miliard Kč, byť dle inflačního kursu koruny z roku 1921. I když k jeho úplnému zaplacení zdaleka nedošlo, splátky představovaly tíživé břemeno. Výše státního dluhu zůstala před veřejností pečlivě utajena až do roku 1924.

Představitelé menšin si také stěžovali, že ČSR získala nemalé výhody i tím, že po řadu let odmítala splácet mnohamiliardový podíl na vnitřních válečných půjčkách monarchie, které upsali z občanů republiky zejména Němci a Maďaři. Tím byli značně poškozeni ze strany čs. státu [Klimek 2002].

Když 6. 2. 1924 přiznal Beneš konečně parlamentu, že mírová konference uvalila na ČSR břemeno 5 miliard korun jako příspěvek za osvobození a 20 až 30 miliard za získaný rakouský státní majetek, byla veřejnost zcela šokována. Hrad hned přispěchal Benešovi na pomoc s kouřovou clonou, odvedením pozornosti - publikoval loajální dopis Karla Kramáře císaři z vězení, když čekal za války na popravu. Dopis měl Hrad ve vlastnictví z ukradeného vídeňského policejního archivu [Klimek 2002].

P: To jsou sice pěkné informace, pro dnešek naprosto nedůležité. Možná by se tím zabýval tehdejší bulvár.

 

Menšiny

Na žádost států Dohody s nimi ČSR podepsala 10. 9. 1919 smlouvu, vymezující práva čs. občanů náležejících „k menšinám ethnickým, náboženským nebo jazykovým" a obsahující závazek poskytnutí autonomního postavení Podkarpatské Rusi. Dohled nad jejím dodržováním byl vyhrazen Společnosti národů. Podobným závazkům nebyly vystaveny již dříve existující státy. Stížnosti na zacházení s menšinami v ČSR byly na denním pořádku, ale protože Beneš měl ve Společnosti národů vysoké postavení, dařilo se stížnosti většinou smetávat pod stůl.

Masarykovi nutno připsat k dobru, že se nakonec vyslovil pro autonomii menšin ve svém poselství k desátému výročí založení republiky 28. 10. 1928 takto: „Z demokratického stanoviska jsem zásadně pro autonomii paralelně probíhající s přirozeným centralismem vlády... Musím výslovně zdůraznit, že nepovažuji snahy o autonomii za politickou opozici proti státu“. Nikdo z politicky významných Čechů jej neposlechl. V knižních vydáních tohoto Masarykova projevu je tento výrok vypuštěn [Jaksch].

Německy mluvící obyvatelé českých zemí byli svým původem velmi různorodí. Většina z nich pocházela z jednoho ze čtyř germánským kmenů: slezského, hornosaského, francko-hornofalckého a bavorského. Sudety, jako jednotící termín byl použit teprve v roce 1902, je název pro pohoří zhruba od Orlických až po Oderské hory (podle některých autorů již od Chebska [Klimek 2002] ve staré Ptolemaiově mapě označených jako Sudeta hyle (Kančí hory). Sami čeští Němci jej používali v ironickém smyslu. České úřady proti názvu Sudety (Sudetenland) administrativně i soudně zakročovaly. Použití termínu Sudeten-Deutschland (Sudetoněmecko) bylo posuzováno jako velezrada.

P: Zde vyslovím svůj názor na národní autonomii. Myslím si, že je to marxistický nemravný princip. Všimněme si staré mapy Sovětského svazu. Hemžila se hranicemi všelijakých republik a národnostních okruhů a oblastí. Takovou hranicí se vždy vytváří diskriminace. Ve smíšení oblasti vést hranici je nemravné. Na obou stranách takové hranice zůstávají menšiny, které jsou potom v takovém celku diskriminovány a odnárodňovány. Německý požadavek na autonomii byl s tohoto nacionalisticko-socialistického soudku. Chtěli hranici, aby mohli utlačovat Čechy, kteří v jejich hranicích zůstanou.

Správné je řešení občanské, které praktikovalo už R-U a které převzala i čs. republika. Každá obec měla možnost si volit svoji školu a kulturní statut. Přitom nebyly hranice, které by omezovaly volný obchod. Nebylo nesmyslné rozdělování lidí do dalších a dalších dílů, státečků a podstátečků,, které vybíraly daně a vedeni nacionalistickými předáky potom utlačovaly menšiny ve svém okruhu. V tom se čs. republika chovala správně, nedělala nějaké hranice, která byly nepřirozené a historicky neodůvodněné. Stejným způsobem v podstatě postupovaly všechny demokratické země. Jsou snad v Americe nějaké národnostní okruhy? Tam si přistěhovalecké menšiny mohly založit svoje obce a v nich realizovat svoji kulturu. Nikdo jim v tom nebránil. Stále frekventovaný vzor Švýcarska je také z tohoto soudku. Kantony tam vznikly bez nějakých národnostních hranic. Byly to malé celky občansky orientované. Žádné marxistické nesmyslné národnostní okruhy. Kantony jsou ve Švýcarsku tradičním uspořádáním, jako byly země v českém státě. Tradiční uspořádání se má dodržovat, revoluční změny v uspořádání se nikdy nevyplatily. To vidíme v Severním Irsku, které bylo kdysi také od Irska odtrženo na základě plebiscitu vedeném nemravným marxistickým principem vytváření národnostních hranic.. Zůstala v něm třetina Irů. Další nespravedlnost a diskriminace, jejíž následky můžeme pozorovat dodneška.

 

Socializační snahy

Ministr Vrbenský navrhl ještě v roce 1918, aby každý měl majetek maximálně za 300 tisíc korun a z toho jen nejvýše 50 ha půdy. Co by přesahovalo, mělo být státem zabaveno, stejně jako podniky nad 20 zaměstnanců při náhradě nejvýše 200 tisíc korun.

První kroky nevoleného parlamentu vedly k obstavení velkostatků (namířeno hlavně proti českým Němcům a šlechtě vůbec) a k postátňování železnic. Protože soukromé železnice v pohraničí byly v rukou sudetských Němců, vyvolalo to z jejich strany protesty. 9. 1. 1919 byl vznesen návrh na zestátnění lázní (většinou v sudetoněmeckých rukou), minerálních zdrojů. 17. 7. 1919 oznámila vláda, že pracuje na znárodnění dolů a hutí za náhradu.

Nakonec se nic z toho nedotáhlo do konce, ale zvýhodněni byli legionáři zákony z 23. 5. a 24. 7. 1919. Zákony je upřednostňovaly při přijímání do státních a polostátních podniků, k soudům, policii, finanční stráži. Čeští Němci protestovali - obávali se že zvýhodnění půjdou na jejich úkor a měli pravdu. V letech 1921 až 1930 přibylo ve státních podnicích a službě 30 261 Čechů a tamtéž ubylo ve stejném období 31 797 českých Němců [Klimek 2002].

P: Stát se musel opírat o své věrné. Dělá to tak každý funkční stát. Do státních úřadů mohou nastoupit jen lidé, kteří se shodují se státní myšlenkou. To není diskriminace. Jiný člověk má volbu uplatnit se jinde. Kdo nesloží v armádě přísahu, nemůže v ní pracovat. Totéž platí pro státní úřady. R-U to dělalo také tak. Dělala to USA apod. Jenom dnes je prosazován multikulturalizmus, který všechny zrovnoprávňuje i ve vztahu ke státu. Takové státy ovšem nemohou existovat a v západní Evropě vidíme, že se rozkládají neposlušností muslimů a jiných rozkladných elementů.

 

Symboly státu

Dne 30. 3. 1920 byl přijat zákon o státních znacích a vlajce, původní bíločervená vlajka byla opuštěna, protože tu měli i Poláci a Tyrolsko. Ve velkém znaku ČSR byl znak Slovenska, Podkarpatské Rusi (musel být uměle vytvořen), moravský, slezský, těšínský, opavský a ratibořský. Ale Těšínsko a Opavsko jsou součástí Slezska jako podřízená území (a jen části Těšínska a Slezska připadly ČSR). Ratibořsko nemělo s ČSR vůbec nic společného, kromě českého úsilí jej přivtělit do ČSR jak po první, tak i po druhé světové válce. Ratibořský znak prý měl reprezentovat připojení Hlučínska proti vůli jeho obyvatelstva - jenže to nikdy nespadalo pod ratibořské knížectví, nýbrž pod opavské. Pro Slovensko byl převzat symbol Horní Země z uherského státního znaku, ale se změněnými barvami, tři vrchy znázorňovaly pohoří Tatra, Mátra, Fatra. Pohoří Mátra přitom není na Slovensku. Český nenaplněný územní imperialismus v kostce.

P: To je snad nějaký imperializmus?

 

Problémy nového státu

Poměry v nové republice vystihovaly snad nejlépe výroky Čechoameričanů. Vojta Beneš (starší bratr Edvarda) po návštěvě vlasti: „Všeobecná bezradnost a nemohoucnost, strašlivá touha po sinekurách, nezřízená protekce, ne snad pouze nechuť k práci, nýbrž něco daleko horšího - neschopnost tvořivé práce, skutečný úpadek charakterový.“ Jiní Čechoameričané popisovali republiku stručněji: „Jejich průmyslem je zřejmě politika.“ „Obecně dnes český člověk dělá dojem psychosou stiženého.“

Nebylo velkého rozdílu mezi tím, vládlo-li se „zleva" nebo „zprava", přesněji řečeno: vládli-li agrárníci se sociálními demokraty a národními socialisty, anebo s národními demokraty a živnostníky. Politické postoje neměly možnost uzrávat a na nějaké jejich ideové zakotvení, tedy promýšlení a zdůvodňování, nezbývalo času, energie ani chuti. Proto i základní problémy státu zůstaly nevyřešeny. Stát se ukázal jako relativně stabilní, ale za cenu udržování statu quo a silného omezení demokracie (viz níže). Odolal extrémům zprava i zleva, ba i separatistickým tendencím, ale odolával i tehdy, když měl vyjít vstříc skutečným potřebám.

ČSR se potýkala s potížemi zásadní důležitosti, nedokázala uspokojivě vyřešit žádný z nich: ve vzájemných vztazích mezi národnostmi státu, mezi jednotlivými sociálními skupinami a mezi státem a občany. Úsilí řešit problémy v jedné z těchto sfér stupňovalo napětí v druhých dvou; nezdar v jedné zpětně znehodnocoval i ty skrovné úspěchy, jichž bylo dosaženo v těch druhých. Česká vůle k národnímu státu - využívajíc československé početní převahy - způsobila vyhrocení národnostních rozporů. Zárukou trvalosti národního státu byla koncentrace českých politických sil. Politici měli jen jedinou povinnost: být straníky a sloužit českému národu, nikoliv být také občany státu, činit něco potřebného pro stát. Politické kompromisy měly zpravidla podobu jen velmi přízemních obchodů ve smyslu vzájemných kompenzací, např. ústupků, přimhouření očí nad nějakým hrozícím skandálem apod. Byla to choroba, která urychlila všeobecný úpadek demokracie v českém státě [Podiven].

P: V té době jinde demokracie zcela zanikla. Ze sousedů ČSR už bylo cosi vzdáleně podobného demokracii jen V Rakousku. V ČSR se přecejen základní demokratické atributy udržely.

 

V první republice působil český nacionalismus napříč politickým spektrem, ve všech relevantních českých politických stranách. Tehdy se ve všenárodní koalici raději spojili dělníci s kapitalisty, katolíci s marxisty, než aby politické strany hájily solidárně zájmy skupin, kvůli nimž vlastně existovaly, a v jejich zájmu spolupracovaly se stranami obdobných cílů německých voličů.

P: Národní jednota být musí, jinak není funkčnost a nezištná angažovanost. Pan Kastlík by chtěl nemožné. A jak to bylo jinde v té době? Ještě horší, nemluvě o fašizmu a nacizmu. Škoda, že dnes není národní jednota. Vypadalo by to jinak.

 

Zákon na ochranu republiky

Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. se zaměřoval hlavně proti komunistům a národnostním menšinám. Navržen byl nikoliv jako dočasný prostředek, nýbrž coby trvalá součást právního řádu. Neúměrně zostřoval tresty za tzv. politické zločiny, za akce směřující proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu, včetně jejich pouhé přípravy. Byla jím zcela suspendována demokracie, neboť kupř. zřídil pro zvlášť těžké činy proti bezpečnosti země neporotní státní soudy, připouštěl zastavení periodického tisku, jehož psaní by závažně ohrožovalo bezpečnost státu a jeho činitelů, porušovalo národní či náboženskou toleranci, atd. Některá jeho ustanovení byla nejasná s možností značně volného výkladu. Vláda s totalitářskými sklony by v něm měla velmi dobrý nástroj k potlačování obyvatelstva, což se potvrdilo po druhé světové válce. Zcela zbytečnou ochranu poskytoval státním symbolům a ústavním činitelům; urážka prezidenta se stala trestnou. Nejvyšší soud svými výklady zákon ještě zostřoval, takže trestnými se staly i výroky, že ČSR je vazalem Francie, či že císař pán byl lepší než Masaryk. Když komunistický poslanec Haken postavil v parlamentu před ministerského předsedu symbolicky láhev lihu ozdobenou čs. vlaječkou zapíchnutou do korkové zátky a láhev se převrátila a rozbila, byl vydán k trestnímu stíhání pro hanobení státních symbolů [Klimek 2002]. Od doby přijetí zákona na ochranu republiky do konce roku 1933 (za deset let) bylo vedeno 6244 politických procesů (sic), za další dva roky 1931-32 jich bylo již 2728!

P: Co by pan Kastlík chtěl? Snad by mu vyhovoval rozvrat státu. Nějaká přísnost být musí, musí být pořádek, musí být řád. Pokud vím, ovšem demokracie a svoboda zůstávaly, byly vyšší než jinde. Pan Kastlík vyvolává dojem, že byla čs. republika snad nejhorší na světě. Jen letmý pohled přes hranice v té době by ovšem zcela vše vyvrátil.

 

Parlament

23. června 1922 kvůli tomu, aby se zdržela předloha zákona o zestátnění Ústecko-teplické dráhy, řečnil poslanec DSNAP Rudolf Jung v Národním shromáždění několik hodin. Přitom došlo k rvačce mezi poslanci, Jung byl hozen přes stůl stenografů, kde zůstal ležet v bezvědomí. Parlamentní stráž musela tvrdě zasáhnout a Junga ze sálu vynesla. To vyvolalo další hodinovou rvačku, kterou uklidnit teprve zásah Švehlův. 13 členů parlamentní stráže bylo zraněno.

Na zasedání čs. parlamentu 17. prosince 1925 při představování nové vlády Švehlou se poslanci záhy začali předvádět řvaním, bušením do lavic, do tváří konkurenčních politiků, kopali se navzájem do hýždí, plivali po sobě, pískali na píšťalky, házeli po sobě spisy a kalamáře. To vše s pěveckými vložkami. Na zasedání o den později při přednesu vládního prohlášení ministerským předsedou Švehlou Slováci zanotovali bojovnou píseň Hej, Slované!, přičemž „hrom a peklo“ svolávali na novou vládu. Poté Sudetoněmci zapěli poněkud slaběji Deutschlandlied. Po skončení Švehlovy řeči poslanci vládní koalice spustili Kde domov můj, do čehož jim vpadli komunisté s Internacionálou. Kvůli tomu musela být rozbita c. a k. monarchie?

Vžívání se do role státního národa nebylo pro Čechy vždy lehké. Národně demokratický ministr financí Rašín měl báječný zvyk odpovídat při parlamentním zasedání na stížnosti opozičních poslancům vypláznutím jazyka. Horší ale byla jeho deflační politika z roku 1922, která uměle zvýšila kurs koruny vůči světovým měnám. Rašín byl český šovinista, nesnesl pomyšlení, že by koruna byla jen zlomkem švýcarského franku nebo dolaru. Tím zardousil čs. export v době, kdy začínal boj o světové trhy. Čs. hospodářství se tak stalo konkurence neschopné – výrobky byly v cizině kvůli kursu koruny příliš drahé. Doplatil na to zejména průmysl, který se nacházel z cca tří čtvrtin v Sudetech a byl odkázán na export z 80 až 90 procent, protože trh se mu zmenšil rozpadem mocnářství z 52 milionů lidí na 14.

P: Pan Krystlík si stále plete hájení státních a národních zájmů se šovinizmem. Rašín jistě musel hájit zájmy státu, jehož byl ministrem. To je snad špatné? Díky za to, kdyby se tak chovali dnešní. C.k. monarchie nebyla rozbita podle mýtů pana Krastlíka, ale nacionalizmem, především maďarským a německým.

Jinak se článek pana Krystlíka hodí spíše do bulvárních novin té doby. Opravdu je asi velmi důležité, že pan Rašín, kterého všichni ekonomové chválí, že zachránil úspory z doby R-U, vyplázl jazyk. To by bulvár jistě bral, jinak nevím ale co s tím v politologicko-historické úvaze. Podobně další věci.

 

Politika Hradu, Pětka

1. republika poskytovala omezenou individuální demokracii, skupinová demokracie chyběla. Menšiny byly vždy přehlasovány státotvorným národem, který jim nehodlal poskytnout autonomii nebo uspořádání státu podle spříseženeckého modelu. Vyskytovalo se i mnoho jevů, které demokracii dokonale deklasovaly, pomineme-li zákon na ochranu republiky a zmocňovací zákony, tak i Pětka a podobné formace. Pětka (Šestka, Osmička až Dvacítka) se skládala z předáků vládních stran, která vnucovala svá rozhodnutí svým straníkům-poslancům parlamentu. Kdo jejich příkazu jak hlasovat neuposlechl, toho strana odvolala (tzv. vázané poslanecké mandáty - při nástupu do funkce podepisovali poslanci nedatovanou žádost o zproštění vlastního mandátu, kterou odevzdávali své straně). Pětka zavedla financování svých (vládních) stran pomocí podílů na zisku ze státních zakázek.

Hrad posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím. Zejména si takto zavazoval proudy levé, především sociální demokraty. Pod Benešovým vedením a Kanceláře prezidenta republiky shromažďoval Hrad kompromitující materiály proti některým politikům, zejména proti Stříbrnému, Gajdovi a Hodžovi. Přes Beneše Hrad financoval i rozkolnické skupiny, pokud to bylo účelné [Klimek 2002].

Jsou důkazy o tom, že TGM a Beneš sanovali soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž stáli v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků.

Pars pro toto uveďme případ generála Jana Syrového. Jeho manželka se s jeho vědomím obrátila na Beneše a jeho ženu s prosbou o finanční sanaci. Generál si žil nad poměry, manželčino věno bylo už pryč a přes už jednu finanční výpomoc poskytnutou mu Hradem v roce 1931 potřeboval nyní (1933) na činži, splátky dluhů a podobně měsíčně alespoň 13 tisíc korun, ale bere jen 6600. Paní Běla Syrová slibovala za výpomoc „vděčnost nadosmrti“ [Klimek 2002].

Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala KPR (Kancelář prezidenta republiky), která měla v rukách také Emanuelem Voskou ukradený vídeňský policejní archiv z doby mocnářství - kdo si příliš vyskakoval, byl jí lustrován, a našel-li se o něm záznam, tak byl také rychle usazen. Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti psali, většinou anonymně, udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad.

Úředníci prezidentské kanceláře opatrovali kartotéku, v níž byli zaznamenáni všichni významnější politici i se svými privatissimy. V případě potřeby stačilo projevit někomu nějakou benevolenci, jinému pohrozit veřejným skandálem. Skrytá, leč dovedná režie tiskových kampaní, vrcholící někdy i soudní dohrou, dokázala znemožnit nepohodlného protivníka, vesměs někoho „zprava" [Podiven]. Pravice se v 1. republice nevyhraňovala vůči levicovým stranám, nýbrž proti Hradu - proti Masarykovi, Benešovi a jejich nohsledům.

Příklad. Masaryk instruoval v případě Stříbrného 3. října 1931 své nohsledy: „Klíčové není, zda bude Stříbrný zatčen... o to běží, aby podle zásluhy... byl odsouzen. Nutno s ním okamžitě zahájit soud pro křivopřísežnictví, další kauzu, korupční, předat porotě mimopražské.“ Žádal „zvěcnit" cenzuru a konfiskovat články podle „smyslu", nikoli pouze dle slov. „Dát naučení o tom orgánům dotyčným ústní, ne písemné... Všecka ministerstva a úřady státní vůbec důsledně opravujte všecky nepravdy a lži tisku Stříbrného." Beneš zase roztrušoval, že okolí Stříbrného je spojeno s Maďary a nabízí služby Italům, že jemu a Karlu Perglerovi [případ Perglerův podrobně zpracován v jiné kapitole a v Krystlík 2007]) nejde o zásady, nýbrž o peníze, Stříbrnému jako prostředek k moci a pomstě [Klimek 1996].

Relevantnost panující morálky, politických názorů a „demokratického“ přesvědčení předveďme na Karlu Čapkovi, který byl hlavním, neoficiálním šéfem udavačské sítě Hradu, proslulý taktéž svým esejem Proč nejsem komunistou - podle zažitých představ demokrat každým coulem. V létech 1931–32 ve své korespondenci s TGM týž Čapek prezidenta naléhavě nabádal, aby rozpustil parlament, zavedl diktaturu, stavy a fašistickou vládu jako v Itálii. Pak napsal 17. června 1936 v moskevské Pravdě v souvislosti s přípravou „stalinské“ ústavy SSSR: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie... Vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích... Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět“ [Klimek 2002]. Buď byl politicky zcela naivní, nebo psavec podle politické objednávky.

P: To je opravdu tak dobré jen do bulvárního tisku té doby.

 

Beneš

Starší bratr Edvarda Beneše Vojta byl neochvějně přesvědčen, že Masaryk by měl Edvardovi a částečně i jemu vyklidit co nejdříve místo, protože „Benešové jsou povoláni, aby vedli českou politiku“. Edvard Beneš, kterému na mírové konferenci ne nadarmo přezdívali Lišáček, dosáhl vytoužené své docentury podvodem - místo potvrzení o složení pedagogické zkoušky předložil mezi stohem dokumentů pozvání k ní, bez podotknutí, že ji nevykonal. Předvídal, že se to přehlédne. Přehlédlo [Klimek 1996].

Stříbrný vnímal Beneše následovně. „V zorném úhlu presidentských voleb si“ (Beneš) „promítal všecko vnitropolitické dění. Podle toho posuzoval lidi. V získávání jich neměl štěstí. Nesnesl odporu nebo samostatných názorů, hledal jen služebníky. Scházela mu osobní bodrost, zato překypoval žlučí a nenávistí.“ Proto se znepřátelil se Štefánikem, Kramářem, Rašínem, Švehlou, Hodžou, Perglerem, Bechyněm i spoustou jiných. „A jeho nenávist ani u rakví se nezastavila“, takže nešel na pohřeb ani Kramářovi, ani Švehlovi [citováno podle: Klimek 2002].

Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George tvrdil, že Beneš při vzniku republiky hlavně údaji o národnostním složení obelhal všechny a vytvořil tak sud střelného prachu ve střední Evropě, jímž podminoval vlastní stát. Tragédií podle George bylo, že Masaryk si vybral za nástupce Beneše. Též britský vyslanec sir George Clerk pozbyl původně příznivého mínění o Benešovi a z valné části i o Masarykovi. Beneše označil za „bezohledného oportunistu" a napsal, že je „jako cirkusový jezdec s každou nohou na jiném z páru koní - Francii a Británii - který může udržet rovnováhu, jen pokud budou cválat v harmonii, a kdyby musel volit, jel by na francouzském oři.“

Beneš měl o sobě opravdu vysoké mínění. V jeho přihlášce do svobodozednářské lóže, datované 26. prosince 1926, můžeme číst: „Moje já - můj národ - lidstvo, to mi tvoří filosoficky a mravně jeden jediný celek. Vyjdu-li ve svých úvahách od svého já, sjednotím je na konec s národem a lidstvím, vyjdu-li od lidstva, lidství, lidskosti, přecházím přes svůj národ opět k jedinci, k svému já" [Klimek 1996]. Jsou to slova racionalistického fanatika.

Pro Edvarda Beneše bylo charakteristické ideologické akcentování, důraz na význam propagandy a sběru informací pomocí tajných sítí, nadřazování zájmů státu nad zájmy jednotlivců, odsunutí principu svobody daleko za princip rovnosti, preferování jednotných bloků před stranami a silný sklon k zákulisním dohodám.

Beneš jako ministr zahraničí důsledně nenechával zveřejňovat zprávy čs. diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Odtajnili je teprve Němci za protektorátu, Češi jim, navzdory tomu, že byly pravdivé, neuvěřili.

P: Hodnocení Beneše by pojalo mnoho stran. Pan Krystlík ovšem o něm uvádí jen to nejhorší. Samozřejmě, Beneš úspěšně vedl zahraniční odboj a vyhnal sudetské Němce. Předtím zbrojil, dělal smlouvy se spojenci a ne s fašisty. Proto je neakceptovatelné o něm cokoliv kladného vyjádřit. Objektivní hodnocení chybí.

Zlí a hloupí Češi zase něčemu nevěřili. Když lhář náhodou promluví pravdu, asi se mu věřit nedá.

 

Locarno

Versailleská mírová smlouva nebyla USA nikdy ratifikována, takže byla jištěna pouze dvěma velmocemi, Velkou Británií a Francií a ty samy čelit natrvalo Německu nemohly. Francie se svými 40 miliony obyvatel, pokud by se Německo zhostilo reparací, by měla potenciálně proti sobě 70 milionové Německo. Německo a Rusko vyšly z první světové války oslabeny, Rusko zejména po následující polsko-ruské válce. Obě země ostrakizované Evropou se v roce 1922 smlouvou v Rapallu diplomaticky uznaly a navázaly vztahy obchodní. V roce 1923 Francie obsadila německé Porúří pod záminkou zpoždění v plnění reparačních povinností. Němci přešli v Porúří do pasivní rezistence. Další věřitelům Německa, Anglii a USA, došlo, že to takto dále nejde, a vyvinuly tlak na Francii, aby ukončila okupaci Porúří. Nastala potřeba stanovit definitivní západní hranice německého státu, aby se vyloučily budoucí územní nároky hlavně mezi Francií a Německem. V Londýně se v roce 1924 upravila výše německých reparací a v říjnu 1925 byla ve švýcarském Locarnu uzavřena smlouva, ve které se Německo definitivně vzdalo nároku na Alsasko-Lotrinsko a slíbilo demilitarizaci obsazené oblasti na levé straně Rýna po odchodu spojeneckých vojsk. Výměnou dostalo Německo něco pro něj velice výhodného: britsko-italskou garanci německé západní hranice s Francií a Belgií [Haffner].

Locarnská smlouva de facto znamenala, že se Francie zřekla všech svých východoevropských spojenců. Když byla západní německá hranice (s Belgií a Francií) garantována Velkou Británií a Itálií, znamenalo to, že Francie by ji nesměla překročit ani tehdy, i kdyby se Německo na východě dostalo do války se spojenci Francie, s Polskem nebo ČSR. Francie z toho vyvodila příslušný závěr a její vojenská doktrína se přeorientovala na obranu vlastní země. Čs.-francouzská spojenecká smlouva z ledna 1924 se tak stala v podstatě pouhým cárem papíru. S ČSR a Polskem uzavřelo pak Německo arbitrážní dohody zavazující smluvní strany neměnit násilně své společné hranice, avšak nezaručované mezinárodními garancemi jako u západní německé hranice. Mělo se za to, že státy na východ Německa patří kvůli chybějícímu c. a k. mocnářství do německé sféry vlivu. Německý ministr zahraničí Stresemann po konferenci v Locarnu důvěrně prohodil: „Západ je garantován, Východ nám opět připadne, o to se postará další vývoj." Ačkoli potenciální územní požadavky Německa na východě cílily vůči Polsku, vyznívala z toho eventuální hrozba i pro Prahu.

Locarno znamenalo největší meziválečnou prohru zahraniční politiky ČSR a hlavně Benešovu. Beneš ovšem pokládal Locarno za svůj úspěch. Jeho optimismus sdílel i Masaryk, který si s ním, jako ministrem zahraničí vyměnil po skončení jednání telegramy na titulních stránkách novin. Beneš: ,,...s radostí Vám oznamuji, že... všecky naše zájmy a garancie byly plně obhájeny, že se nám dostalo nových důležitých garancií pro budoucnost..." Masaryk: „Souhlasím plně s Vaším oceněním... V Locarně nebyla jen musika, byl koncert... Konsolidace zahraniční přispěje, jak říkáte, politice vnitřní... Děkuji Vám za obětavou spolupráci a důslednost, se kterou hájíte náš národní program míru a přátelské vzájemnosti se všemi státu a národy" [Klimek 2002]. Přitom to byl fatální debakl. V tom, jak Beneš odmítal občasnou kritiku v tisku, se mohl projevovat jak přílišný optimismus či neschopnost přiznat neúspěch, tak přehnaná sebedůvěra a odhodlání ve svou schopnost svou zemi přes nebezpečně křižovatky zdárně převést.

P: Politika je umění možného. Možná opravdu nešlo dohodnout nic lepšího. Jak by měl tedy vypadat výsledek takové konference, aby byl „správný“ ?

 

Hospodářství

75% veškerého průmyslu rakousko-uherské monarchie připadlo československému státu [Groulík]. Z čs. průmyslu bylo asi jen necelých 30% převážně v českých rukou (odhady se pohybují od 20 do 33% [Beran 2007/1]), tedy minimálně dvě třetiny byly v rukou německy hovořících. Jaký díl nečeského podílu kontrolovali domácí Němci (s židy hlásícími se k německé kultuře) a jaký kapitál vznikem republiky zahraniční, převážně rakouský, k tomu neexistuje ani přibližný odhad. V oblasti finančního kapitálu byla situace jiná, tam se německý podíl blížil početním poměrům obyvatelstva [Beran 2007/1].

Předválečného objemu těžby uhlí, důležitého ukazatele průmyslové činnosti, dosáhla a překročila ČSR až roce 1927. V témže roce dosáhl dovoz surovin předválečného objemu. Tkalcovský průmysl se z toho mezi válkami vůbec nevzpamatoval (pokles z 137 tisíc tkalcovských stavů na 75 tisíc), taktéž výroba cukru, piva a alkoholu. Hospodářský nacionalismus praktikovaný nástupnickými státy a nejen jimi způsobil, že ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v Evropě - 35,8% [Jaksch]. Nástupnické státy draze zaplatily za své osvobození – výměna zboží mezi nimi klesla na zlomek předválečného objemu.

Platy v Německu a v Rakousku byly v druhé polovině 20. let vyšší než v ČSR, v Německu cca 1,5 až 2,2krát vyšší při těchto relacích: kg chleba stál v ČSR 2 Kč, v Německu 3,10 Kč; kilo brambor 70 haléřů v ČSR, v Německu jen 51 haléřů; kilogram cukru byl v ČSR k mání za 6,30, v Německu za 4,57 Kč. Nájemné za byt bylo v ČSR také vyšší než v Německu, taktéž cena elektřiny a plynu.

Mýtem je, že ČSR patřila mezi deset nejvyspělejších států světa. Nepatřila, v národním důchodu na hlavu byla na 17. místě, před ní byly všechny západoevropské (vyjma Itálie) a skandinávské státy (kromě Finska), dokonce i poražené Německo a Rakousko. V roce 1932 byla úrovní cen vůbec nejdražším státem světa. Byly-li ceny v českých zemích v roce 1913 přepočtené na zlato rovny 100, pak koncem roku 1932 v ČSR byly 102, zatímco v USA 92, ve Francii 80, v Belgii 74, v Japonsku 67. Laicky řečeno: za určitý obnos bylo v ČSR ke koupi mnohem méně zboží než v zahraničí. Domácí výroba byla drahá vlivem kursu koruny i nedostatečnou technickou úrovní výroby, což podlamovalo export [Klimek 2002]. O technologické vyspělosti svědčí i tento údaj: v roce 1937 tvořil podíl strojírenských výrobků v čs. exportu pouhá 3% (slovy tři), dovoz stejné komodity byl značně vyšší.

Vyspělost státu se posuzuje také podle neekonomických kritérií. Počet negramotných obyvatel klesl ze 7,39% v roce 1921 na 4,06% v roce 1930 (v Podkarpatské Rusi za stejné období z 50,16 na 30,88%). Kojenecká úmrtnost klesala, v roce 1936 činila 123,54 (počet úmrtí dětí do jednoho roku na tisíc narozených dětí), kdežto v sousedním Německu a Rakousku byla již o dva roky dříve 66, resp. 80. Horší byla v Evropě jen v Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Lotyšsku. V roce 1932 bylo v ČSR na tisíc obyvatel 25,1 posluchačů rozhlasu, v Rakousku 69,9, v Německu 61,6 a dokonce v Maďarsku 37,2 [Klimek 2002].

Bankéř Jaroslav Preiss varoval v lednu 1933 vládu, že stát má peníze jen na jeden měsíc, do začátku února. Republice hrozil státní bankrot. Odhlasoval se tzv. zmocňovací zákon (že vláda může činit opatření bez předchozího souhlasu parlamentu), jehož platnost byla dvakrát prodloužena. Na jeho základě bylo vydáno 240 nařízení hospodářského charakteru a byl zrušen 30. 6. 1937. Od roku 1933 po celou svou zbývající dobu existence se republika pracně potýkala s hrozbou státního bankrotu [Klimek 2002].

P: Dnes máme se svým dluhem k bankrotu blíž.

 

Pokusy o celní unii

V roce 1928 navrhli Benešovi v Berlíně, aby se ČSR stala součástí celní unie Německo - Rakousko - ČSR. Beneš odmítl.

V průběhu světové hospodářské krize v roce 1931 spatřil světlo světa nový návrh na zřízení celní unie mezi Rakouskem a Německem s nabídkou, aby se k ní připojila i ČSR. Tento projekt by se svou koncepcí mohl rozšířit na další podunajské státy a i západní Evropu. Německá vláda se snažila pro tento projekt získat Beneše za jeho návštěvy Berlína v roce 1931. V ČSR žádala připojit se k celní unii fakticky jednotná fronta sudetoněmeckých stran. Beneš ovšem nic takového nehodlal připustit, obával se nejdříve ztráty ekonomické, pak i politické samostatnosti ČSR: „V bloku sedmdesáti milionů by bylo Československo politicky vyhlazeno“ [Kalvoda 1999], což připomíná dnešní boj Klause s Evropskou unií. Paříž na základě protestní Benešovy nóty označila v memorandu Společnosti národů plán celní unie jako ohrožení samostatnosti Rakouska a evropského míru. Haagský rozhodčí soud se usnesl, že celní unie je v rozporu se zněním ženevského sanačního protokolu z roku 1921. Benešova politika nepřipustit sblížení podunajských států zvítězila. Možná, že by celní unie Rakouska, Německa a ČSR, případně dalších států zabránila nástupu německých národních socialistů k moci. Ostatně, dnešní Evropská unie nemá jiný úkol než paralyzovat nepřátelství kontinentálních mocností, Francie a Německa, a působit jako náhražka za rakousko-uherskou monarchii (viz přijetí Rumunska a Bulharska) vůči choutkám ruského imperialismu.

P: Celní unie se dá dělat v klidné době ustálených hospodářských poměrů. Vždyť zde mluvíme o období zhruba dvaceti let. Na začátku byly následky světové války a potom přišla hospodářská krize. Vyčítat někomu, že nedospěl v té době k celní unii je od věci.

 

Hospodářská krize

Československo mělo milion nezaměstnaných, mnohem lidnatější Francie jen 400 tisíc. Na rozdíl od západních států byla v následnických státech podpora v nezaměstnanosti nedostatečná, ubohá. Tak bylo i v ČSR, kde nárok na podporu měli jen členové odborů (tzv. gentský systém). Ostatní nezaměstnané musely podporovat obce. A ty byly vbrzku s financemi u konce. V roce 1931 se nezaměstnanost v celém státě pohybovala okolo 20 %, v pohraničí osídleném Němci přesahoval podíl nezaměstnaných 50%. O rok později odhadl Svaz průmyslníků, že 3,3 milionu německého obyvatelstva ČSR se podílí na celkovém počtu nezaměstnaných 60 procenty. Počet nezaměstnaných Sudetoněmců byl vyšší než počet nezaměstnaných v celé Francii [Klimek 2003]. V letech 1932/1933 tvořili obyvatelé převážně německy osídlených území dvě třetiny československých nezaměstnaných. Na vrcholu krize bylo z 27 okresů s více než 10% nezaměstnaných 23 okresy převážně německé. Tyto skutečnosti vyvrátily u Němců zbytky důvěry v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce a v republiku vůbec [Slapnicka 1960].

V roce 1934 byla ČSR v absolutním počtu nezaměstnaných (cca 0,7 mil.) čtvrtá na světě za USA (10,7 mil.), Německem (3,1 mil.) a Velkou Británií (2,2 mil.). V procentech nezaměstnaných patřilo ČSR ve světovém žebříčku místo páté, v evropském první [Klimek 2002].

Ke konci roku 1935 činila nezaměstnanost v okresech s 80-100% německého obyvatelstva 19,2%, při 50-80% Němců 17,2%, při podílu Němců 20-50% byla nezaměstnanost 10,8% a při podílu pod 20% už jen 9,2% [Kural].

Československo si zjevně nedovedlo s hospodářskou krizí poradit. V dubnu 1936 byl ještě 846 tisíc osob nezaměstnaných, z toho přes 300 tisíc Sudetoněmců, v únoru 1937 678 tisíc a stále nejhůře postiženou oblastí byly Sudety [Klimek 2003]. To velmi kontrastovalo s Německem, kde nezaměstnanost byla snížena na minimum a kde byly také cca trojnásobně vyšší výdělky.

Zatímco v roce 1936 už překročil průmysl Evropy stav z roku 1929 o 8,6 %, v ČSR za ním zaostával o osm procent. Hlavní příčinou toho bylo, že za krize se snížil zahraniční obchod ČSR o 70% a tuto úděsnou ztrátu se podařilo do roku 1936 zmenšit jen o 15 procentních bodů. V letech 1936-37 dosahoval obrat zahraničního obchodu 57, export 58 a import 55 % předkrizové úrovně, zatímco národní důchod už dostihl 92 %. Roku 1937 dosáhl vývoz z ČSR podle hodnoty 40 % předkrizové výše. Podíl ČSR na světovém exportu klesl od konce 20. let z 1,9 na 1,6%, obdobně i podíl průmyslové výroby [Klimek 2002].

P: Je asi pravda, že ČSR byla zasažena více než jiné státy a pohraničí obzvláště. Podíl vyspělého státu vždy klesá, jakmile se jiné státy stávají vyspělými. Jinak, k hospodářské krizi se vyjadřovalo mnoho opravdových odborníků. Stále není jasné proč vznikla. Příčin bylo mnoho. Asi se mnohdy zapomíná na dvě věci: Vysoká natalita předchozího období znamenala mnoho mladých lidí, pro které prostě nebyla práce, protože produktivita nerostla tak rychle jako přírůstek obyvatelstva. Lidé odchodem do měst a prací v průmyslu byli závislí na své práci a přitom si nevytvořili rezervy finanční nebo majetkové. To byl rozdíl oproti dřívější situaci, kdy lidé žili v obcích a v době hospodářského poklesu vždy měli alespoň potraviny a obydlí bez závislosti na okolí. Rezervy finanční si nemohli ve městech vytvořit, protože práce byla málo placena a mnohdy sotva stačila na holé živobytí. V tom sehrála, proti dnešku, úlohu též situace početných rodin a žen v domácnosti.

 

Nástup nacismu

Nástup německého národního socialismu k moci vyvolal v Češích rozličné reakce. Mimochodem, nacionální socialismus neboli národní socialismus či nacismus není vynálezem německým, nýbrž českým, Čechy jsou ideologickou vlastí nacionálního socialismu. Zde ke konci 19. století vznikla první národně socialistická strana jako reakce českých národoveckých socialistů na internacionálnost sociální demokracie. Prioritou českého vůči německému nacismu se zakladatel strany Václav Klofáč vždy chlubil.

Prezident Masaryk viděl v německém národním socialismu, stejně jako ve fašismu a komunismu, i prvky lidové, demokratické a nadále největší nebezpečí spatřoval v monarchismu.

Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky (KPR) napsal: „Již od dlouhé doby tuším..., že demokracie je možná jen ve společnosti liberalistické... Poněvadž naše společnost (a sice i její kruhy podnikatelské) liberalismus dožívá, myslím, že budeme hledat nový systém státní správy" [Klimek 2002].

Předsedovi národně socialistické strany Václavu Klofáčovi se zdálo inspirativním „sjednocení národa" německými nacisty. 19. září 1933 napsal do Českého slova: „Hitlerovský národní socialismus přijal náš titul." Leckterá Hitlerova „hesla, a pravě ta dobrá, jsou docela bez obalu vypůjčena od nás... Světem dnes jde vina národní koncentrace, soustředění kladných sil národa za účelem dosažení pokud možná největší pracovní energie... Světová krise potvrdila pravdivost toho, co hlásal národní socialismus od počátku..., že největší národní energii může každému národu dát jen důkladně provedená národní solidarita, tj. pochopení a provádění souručenství zájmů všech tříd a všech stavů." 30. září psal Klofáč Klimentovi: „Končí stará epocha se všemi svými starými Bohy a objevuje se nová, ve které vlastně děláme pokusy, hledáme, když celá stará civilisace ocitla se v krisi. I ten parlamentarismus a všecko, co s ním souvisí, potřebuje ohromné revise, protože je pozůstatkem starých kapitalisticko-liberalistických tendencí."

Také Beneš sdílel názor, že „klasické" parlamentní demokracii ve světě zvoní hrana, že nastává konec kapitalismu a je třeba hledat nové nekonvenční cesty. Beneš považoval za stěžejní principy moderní demokracie rovnost a bratrství, svoboda byla mu statkem z nich odvozeným. Pod dojmem Hitlerova volebního vítězství nevylučoval nastolení diktatury i v ČSR [Klimek 2002].

P: V situaci hospodářské krize byla jistě lákavá představa velkého vůdce, který „udělá pořádek“. Zřejmě to „cloumalo“ i Čechy, ale nebylo to dovedeno do konce jako v Německu, Maďarsku a Itálii. Názory nejsou podstatné. Důležité jsou činy. Fašizmus a jakýkoliv nedemokratický režim neprošel. Myslím si, že je to velká deviza pro nás a měli bychom si uvědomit, jak prozíravé to bylo.

 

Omezující zákony a Masarykův postoj k totalitním režimům

V květnu 1933 se novelizoval jednací řád parlamentu, podle něhož zákony má v prvním čtení předkládat premiér nebo příslušný ministr a vystoupit k nim má přední parlamentní reprezentant každé vládní strany, jednání poslanecké sněmovny má být přítomno nejméně 30 poslanců a své projevy nesmějí poslanci číst (často totiž předčítali cenzurou zabavené články, proti kterým, podchyceným ve sněmovním protokolu, cenzura již zasáhnout nesměla). Účast poslanců i poté zůstávala mizivá, a když už se obtěžovali ve svých lavicích sedět, lhostejně mlčeli. Novým jednacím řádem se byla nastoupena cesta k degeneraci čs. parlamentu a urychlil se odklon od demokracie.

V červenci 1933 parlament přijal novelu zákona o mimořádných opatřeních z roku 1920, nový tiskový zákon, zákon na ochranu cti, přitvrdil předpisy o tisku ze zákona na ochranu republiky, schválil zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a nedobrovolném překládání soudců. Vláda a úřady nabyly práva vykonávat dozor nad činností spolků a zastavovat ji, rušit kolportáž a rozšiřování tiskovin, ba porušovat listovní tajemství. Když byl v červnu 1934 přijat další tiskový zákon, psalo se v zabavených článcích o opatřeních, „kterými si vláda... zajišťuje absolutní diktátorskou moc" a zabezpečuje se „nejen před kontrolou parlamentu, ale i před kontrolou tisku a veřejnosti.

I Masaryk hledal recepty. V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a „teokracie", prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19. března 1933, že „je ve fašismu jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism." Opakovaně to rozváděl, Američanu E. A. Mowrerovi v červnu pravil: „Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie." Dalšímu Američanu, S. Stoneovi, prohlásil v srpnu: „Demokracie činí opatření, pokud jde o soustředění moci do několika málo rukou v době krize; dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. Prezident Roosevelt má rovněž diktátorské pravomoci" (sic). Ještě zřetelněji to řekl v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou... Demokracie však musí být řízena experty... Mám právo jmenovat ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu nebo ne... A mohu propustit ministra, kterého nepovažuji za vhodného." Jeho výroky o potřebě, aby hlava státu jmenovala „vládu odborníků, těch, co znají umění vládnout spíše než počítat hlasy", vedly novináře A. B. Austina k námitce, „že to byl přesně argument pana Mussoliniho". Masaryk dodal, že volby, hlasování „může být tím nejcennějším ukazatelem pro ty, kdo vládnou. Většina členů našeho parlamentu se nemusí hodit pro vládnutí, avšak představují různé části naší země, s různými problémy a různými potřebami. To, co říkají, se zaznamenává, a jejich odlišná pojetí se zvažují při koncipování vnitřní politiky." To nezní vůbec demokraticky a není divu, že jistí politici se vždy obávali vybavit Masaryka většími pravomocemi [Klimek 2002].

P: Co je na tom nedemokratického?

 

Politické koncepce v třicátých letech

Hitler po svém nástupu k moci nabízel východním sousedům smlouvu o neútočení. Polsko ji v roce 1934 uzavřelo, Československo raději v roce 1935 podepsalo smlouvu se SSSR o vzájemné pomoci. Naprosto bezzubou, protože k ní nebyl přiložen vojenský protokol, který by specifikoval formu vzájemné pomoci, kterou smlouva zaručovala. Obsahovala klauzuli, že SSSR přijde na pomoc teprve tehdy, až splní své spojenecké závazky podle československo-francouzské smlouvy Francie.

K tomu existovaly ještě dvě alternativy, když Beneš předtím dvakrát (1928 a 1931) pohřbil společnou celní unii s Německem a Rakouskem, ke které by se určitě přidaly i další státy a vznikl by zárodek konfederačního uspořádání Evropy. Jednu zastával Kramář společně s Jozefem Tisem a Karolem Sidorem a to úzkou spolupráci, až federaci s Polskem. Druhou ideu měl Milan Hodža a ta spočívala ve vytvoření podunajské federace, kterou plně podporoval i rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg [Kalvoda 1999]. Netřeba dodávat, že naprostá většina Čechů byla proti oběma alternativám, neb národ byl zachvácen šovinismem a považoval se za nevyvolenější národ v Evropě.

Někteří v Masarykově okolí nabývali dojmu, že demokracii, přinejmenším v současné podobě, zvoní umíráček; k čemuž se klonil také Beneš. Jistí z nich soudili, že k ozdravění státu bude nutno využít i některé zásady fašismu a nacismu. Patřil k nim Schieszl. „Ve tzv. fašist. programu je leccos, co je přirozenou reakcí na dosavadní chyby a bude musit být uskutečněno. V zájmu státu je, aby to provedla koalice," zapsal do deníku, co řekl v březnu 1933 synu prezidenta Janu Masarykovi, který prý souhlasil. Schieszl neměl na mysli jen kosmetické úpravy; když se ho spisovatel Emil Ludwig v únoru 1933 zeptal, zda se sídlo parlamentu, Rudolfinum, nezmění zase v koncertní sál, odvětil: „No, teď nám to ukáží v Německu a pak snad to půjde i u nás." Jiní usuzovali, že Hitlerův režim není příliš odlišný od ostatních [Klimek 2003].

P: Smlouvy jsou zbytečné v prostředí,kde se nedodržují. Jak pomohla smlouva s Německem Polsku? Jak pomohla Sovětskému svazu? Byly to jen cáry papíru. Hitler by přece nedodržel smlouvu,kdyby se mu nehodila. S takovým fanatikem se přece nemělo smyslu vůbec bavit. Pan Krystlík se snad domnívá, že by nám taková smlouva pomohla? Taktéž i ty ostatní smlouvy? Jedinou možností bylo se spojit se státy se stejnými strategickými plány, to byla Francie a Anglie. Nějaký bezpečnostní smluvní aparát být musel. Dělat smlouvy s viditelnými nepřáteli je nesmysl.

Poláci na základě smlouvy Německem nezbrojili. Potom je Němci napadli a jejich oddíly vyjely na koních se šavlemi proti tankům. Bylo od Beneše velmi prozíravé, že smlouvu s Německem neudělal. Je vidět, že to nebyl blbec, jako mnozí jiní. Raději se připravoval na válku. Kdyby to tak dělali ostatní, k válce by nedošlo (chceš-li mír, připravuj válku). Miliony lidí mohlo být zachráněno.

 

Češi - nejméně oblíbený národ střední Evropy

 Popularita prezidenta Masaryka kontrastovala s neoblibou Čechů. Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie, či neutrálních jako Švýcarsko kulminovala v roce 1931 na mistrovství světa hokejistů v polské Krynici, kde se k čs. reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „fuj!", „české svině!", jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody" a „obdivovaný národ". Nacionalisté nalézali vysvětlení v prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo. Jako „důkazy" se omílaly oslavné pajány na husity, které dráždily menšiny i Slováky a u cizinců vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci".

Josef Schieszl napsal, že daleko oblíbenější Holanďané, ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa... Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života... Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělat, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni.“

V deníku Bohemia se zase psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům - což vše Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany... Prusové jsou... neoblíbeni ve světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany." K tomu Alfred Fuchs mínil: „To, že Čechům chybí vlastnosti, žádané Bohemií, zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní nejistoty.“

Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou, bez nejmenší pochyby nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal, proč... Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“ [Klimek 2002].

P: Myslím, že to pan Krystlík, žijící v německém prostředí, přehání. Platí to možná u Němců, ale jinak ne. Neoblíbenost Čechů u ostatních Slovanů vůbec nepřipadá v úvahu. Pan Krystlík asi nebyl nikdy ani v Chorvatsku nebo na Ukrajině.

 

Konec republiky

V parlamentních volbách v roce 1935 získala Sudetendeutsche Partei (SdP) v čele s Konradem Henleinem vůbec nejvíce hlasů ze všech čs. politických stran. Leč pomocí přepočítávacích koeficientů (k jednomu poslaneckému mandátu např. v Praze bylo zapotřebí jen cca polovina hlasů než v sudetoněmeckých volebních krajích) vyhrála velmi těsně strana agrární.

Beneš, aby si zajistil hlasy pro své zvolení prezidentem 18. 12. 1935, nechal amnestovat komunisty uprchlé do Moskvy a slíbil poslanci Tisovi ze Slovenské ľudové strany, do roka vyřeší autonomii Slovenska. Slib nikdy nesplnil.

Konrad Henlein, když nebyl přizván k vytvoření nebo účasti na vládě, žádá 2. března 1937 poprvé otevřeně pro Sudetoněmce autonomii a právní subjektivitu.

Novoroční číslo Venkova (1938) zveřejnilo anketu k otázce: Co přejete Československu ve dvacátém roce jeho existence? Obsahovala též odpovědi předsedů dvou největších stran Berana a Henleina. Hlásaly nutnost dohody. Henlein opatrnými formulacemi doporučoval v zahraniční politice uznat nastalé změny a potřebu dorozumění s českými Němci. Beran přál republice „klid a mír" i hledat „cesty, které vedou ke spolupráci všech státotvorných složek". Žádal též „důstojnou a oboustranně poctivou" dohodu s čs. Němci a napsal: „Když... projevilo více než 1 1/4 milionu německých voličů důvěru straně SdP - nutno s tím počítat a nutno z toho dělat příslušné závěry... Je možno jen poctivě se dohodnout. Němci musí uznávat náš stát - nesmí šilhat za hranice a musí tam, kde oni vedou (v obcích a různých institucích), dát možnost zastoupení českému živlu - jako my musíme dát Němcům, co jim patří ve správě státu. Není možno pokládat všechny Němce, když se hlásí k určité politické straně, za velezrádce." Předseda agrárníků varoval menšiny, že „ve chvílích nebezpečí stojí celý československý národ pohromadě, schopen třeba v milionech krvácet a umírat za svůj stát a svoji svobodu, ale tento národ se chce s menšinami přátelsky dohodnout". Nic víc a nic míň. Předseda agrárníků Beran v podstatě napsal bez obalu to, co žádal premiér Hodža a o čem prezident Beneš říkal cizině, že to žádá. Šovinismem poblouznění Češi interpretovali Beranův článek jako kapitulaci před Němci. Beran se tak stal přes noc téměř zrádcem národa, zaprodancem nacistů a terčem útoků ze všech stran, i z Hradu.

Ministerskému předsedovi Hodžovi se na přelomu března a dubna 1938 podařilo vynutit na Benešovi slib účasti SdP ve vládě, ale až po komunálních volbách.

Sudetoněmci vznesli 24. 4. 1938 tzv. karlovarské požadavky SdP:

1. zavedení plné rovnoprávnosti a rovnosti s českým národem

2. uznání národnostní skupiny jako právní osoby k zajištění rovnoprávného postavení ve státě

3. určení a uznání německých sídelních oblastí

4. výstavba německé samosprávy v německých sídelních oblastech ve všech odvětvích veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německé národnostní skupiny

5. zavedení zákonné ochrany těch příslušníků státu, kteří žijí mimo uzavřené sídelní oblasti své národnosti

6. odstranění bezpráví způsobeného sudetským Němcům od roku 1918 a náprava jim takto způsobených škod

7. uznání a uskutečnění zásady: v německých oblastech němečtí veřejní zaměstnanci

8. plná svoboda hlásit se k německé národnosti a k německému světovému názoru

Kromě druhé části požadavku ad 8 jsou ostatní z demokratického hlediska nenapadnutelné, byť body 2 a 4 vyžadují přestavbu státu na federativním základě. Protože před jednáním každá strana své první požadavky maximalizuje, aby mohla v zájmu dohody z nich slevovat, dalo se téměř s jistotou očekávat, že by alespoň od požadavku vyznávat německý světonázor Sudetoněmci při jednání ustoupili. Jenže k jednání vinou české strany vůbec nedošlo.

7. května 1938 navštívili britský a francouzský vyslanec čs. ministra zahraničí Kroftu a doporučili čs. vládě, aby vyřešila německou otázku v zemi v mezích, které jsou „slučitelné s integritou československého státu“ [Moravec, E.].

Francouzský ministr zahraničí George Bonnet předal 17. července dokument pro čs. vládu, která se podle něj musí zbavit „iluzorních představ". V případě války zůstane Jugoslávie stejně jako USA neutrální, Rumunsko a Polsko nepřipustí průchod sovětské pomoci do ČSR, Francie musí mít jistotu britské ozbrojené podpory, jenže Britové mohou navrhnout arbitrážní řešení sudetoněmecké otázky, čímž by rozhodnutí přešlo do třetích rukou. Bonnet řekl čs. vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému otevřeně: „Francie nepovede válku kvůli Sudetám. Na veřejnosti samozřejmě potvrzujeme naši solidaritu, jak si to přeje československá vláda... aby dosáhla čestného mírového řešení." V zájmu přijatelného řešení sporu bude francouzský kabinet nadále veřejně připomínat spojenectví s ČSR, „československá vláda musí mít ale pevně na paměti, že Francie, stejně jako Anglie, do války nepůjde" [Klimek 2002].

V srpnu 1938 byla zostřena už tak silná cenzura. Politici se rozhodli nepřipouštět, aby v tisku docházelo „k projevům o aktuálních otázkách zahraniční a vnitřní politiky, které by mohly býti vykládány jako znesnadnění jednání o těchto problémech nebo jako zkreslování skutečné situace nebo vyvolávání nálady odlišné od objektivního zodpovědného klidného posuzování". Výsledkem bylo, že sdělovací prostředky zprávy zkreslovaly do růžova, ujišťovaly čtenáře, že demokratický a pokrokový svět stojí za ČSR, že se ČSR nemůže stát nic zlého, přání se vydávaly za pravdy, takže Češi nebyli vůbec připraveni na nutnost ústupků národnostním menšinám, na možnost prohry.

Bývalý britský ministerský předseda Lloyd George vytáhl Benešovy sliby o švýcarském uspořádání Československa (v ČSR do té doby pečlivě utajované) na světlo světa ve svých dvoudílných vzpomínkách Pravda o mírových smlouvách, které vyšly v Anglii před mnichovskou krizí. Začaly je otiskovat přední britské deníky a způsobily naprostý odvrat britského veřejného mínění od Čechů. Jeho úsudek o Benešovi v jeho knižních vzpomínkách zněl: „Mezi mnoha neštěstími, která dopadla na Rakousko ve dnech velké kalamity, jedním z nejhorších bylo, že Československo na mírové konferenci nezastupoval... Masaryk, nýbrž impulsivní, lstivý, ale mnohem méně chytrý, zato však krátkozraký politik, který nepředvídal, že čím více uchvátí, tím méně může udržet“. Názor Lloyda George v předvečer mnichovské krize zněl: „Kdyby vládci Československa v pravý čas, bez čekání na hrozivý tlak Německa, splnili slib, že poskytnou různým rasám ve své republice lokální autonomii podle vzoru švýcarské konfederace, mohly být nynější komplikace vyloučeny“ [citováno podle: Jaksch].

Teprve lord Runciman donutil československou vládu, aby místo pokryteckých ústupků (I., II. a III. plánu) předložila Sudetoněmcům vážný usmiřovací plán, když zcela odmítl tzv. III. plán předložený čs. vládou během jeho mise v ČSR jako nedostatečný. Na konstruktivní návrhy nebyli Češi vůbec připraveni. Zavládla proto málem panika, ale tehdejší Benešův tajemník Prokop Drtina sáhl pohotově po memorandu německých sociálních demokratů Runcimanovi a v podstatě jejich požadavky opsal (poměrné zastoupení ve veřejné službě, novelizace jazykového zákona a miliardová půjčka pro oblasti postižené krizí, rovnoprávnost národností, vytvoření žup s rozsáhlými kompetencemi). 7. září byl odevzdán SdP. Bylo už však příliš pozdě. SdP na pokyn Berlína jednání o IV. plánu odmítla. České veřejné mínění, ukolébáno optimistickým tiskem, netušíc téměř nic o vývoji věcí, bylo zcela zaskočeno vládními návrhy.

13. 9. 1938 dal Konrad Henlein a Karl Hermann Frank pražské vládě ultimatum, podle kterého měla stáhnout policii z převážně německých okresů a předat policejní moc starostům, protože československá policie zcela rezignovala na udržení pořádku. Praha nereagovala a tak 15. 9. Henlein zakončil svůj projev osudovou větou: Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!). Vláda to posoudila jako velezradu, rozpustila SdP, Henlein a jeho štáb uprchli do Německa. Tentýž den, 15. 9., se setkává Chamberlain s Hitlerem v Berchtesgadenu, je rozhodnut mu odstoupit čs. území osídlená Němci podle zásady sebeurčení, protože ztratil, stejně jako celá Velká Británie, důvěru v Beneše a v české státní vedení vůbec.

Do věci se zapojil Mussolini, který 15. 9. v listu Popolo d´Italia požadoval pro české Němce vypsání plebiscitu. Beneš sdělil francouzskému vyslanci, že plebiscit je nepřijatelný, protože „by se pak lidové hlasování musilo povolit také Slovákům a Karpatským Ukrajincům“ [Jaksch]. 21. 9. duce řekl: „Jestliže se dnes Československo nalézá v tom, co lze nazvat ‚delikátní situace', je to proto, že bylo - ano, už je možno říkat - bylo, a já vám to povím přímo: nikoli pouze Československem, nýbrž Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem."

Požadavek odstoupení území Německu byl předložen čs. vládě Francií a Velkou Británií 19. 9. a byl odmítnut. Ministerský předseda Hodža pak poprosil francouzského vyslance v Praze o písemné vyjádření jeho vlády, že se Francouzi kvůli sudetským Němcům nedají na pochod: „vedoucí muži Československa budou toto krytí potřebovat, aby mohli přijmout francouzsko-britský návrh.“ Milan Hodža, právník, Slovák, svého času velký zastánce federace Rakouska-Uherska, hovořící plynně dvacítkou jazyků a bývalý tajemník pro Uhry Františka Ferdinanda d´Este, nebyl nikdy zcela přesvědčen o životaschopnosti Československa a preferoval federaci podunajských států, byl však odstaven Masarykem, Benešem pomocí pomlouvačných intrik. Když se nakonec dostal do rozhodující pozice, bylo už pozdě a pro zuřivý odpor českého šovinistického obyvatelstva svou vizi nemohl uskutečnit. Podle Hodžova názoru byla sudetská území, jejichž připojení k republice si vynutili čeští nacionalisté, zdrojem slabosti státu, nikoliv jeho síly. Za druhé světové války byl zastáncem postoupení všech území s německým obyvatelstvem, která nejsou pro stát strategicky bezpodmínečně nezbytná, cizím státním útvarům s cílem snížit německou menšinu v československém státě o dva miliony [Brandes 2003].

Následovala společná francouzsko-britská demarše, kterou doručili oba vyslanci Benešovi 21. 9. 1938 ve dvě hodiny ráno, že nebezpečí války mohou odstranit pouze co nejrychlejší územní ústupky a že v případě odmítnutí, se Velká Británie nepostaví na stranu Francie a Francie nezasáhne. Vláda v 9 h ráno odstoupení území Německu s více než 50% německých obyvatel přijala a podnikla nutné kroky ke své demisi.

P: Plnit požadavky sudetských Němců nemělo stejně smysl. Byli již naočkování německým sociálním nacionalizmem a pouze plnili Hitlerovy úkoly. Nějak se zabývat těmito věcmi v době, kdy nacistické Německo už bylo silné a chtělo válku, nemělo stejně význam, a pokud to čs. politici neakceptovali, asi věděli, že je to stejně zbytečné. Jediná možnost byla, aby Francie a Anglie pochopili, že appeasementem vedou Evropu k válce a dodržovali dohody. Proto se dalo válce předejít, protože tenkrát by se asi Hitler rozmyslel na čs. republiku jít. Časem by se režim v Německu změnil a mír by zůstal. Také by do střední Evropy nabyl zatažen hnusný sovětský komunizmus. To nebyla chyba ani Beneše, ani čs. republiky, ale Francie a Anglie,kteří strategické smlouvy nedodrželi a zradili. Také Sovětského svazu a USA, kteří stáli stranou a stát stranou nemuseli. Dnes se tito viníci hledají jinde, než skutečně jsou. Vyškrabáváním různých podrobností na Benešově politice a stálé nadhazování různých chyb v době, kdy už karty rozdaly mocenské síly, je nesmysl a odvádí pozornost od hledání skutečných viníků války.

 

Podracký pokračuje:  

Na základě článků pana Krystlíka a Berana se lze pouze domnívat, že v nich jde o nivelizaci a relativizaci opravdových zločinců a zločinů druhé světové války. Vinen nemá být ani tak Hitler, ani britští a francouzští zrádci v Mnichově, ale čeští politici. Především proto, že vyplazovali jazyky v parlamentu, nedělali smlouvy ze zločinci a zlostnými nacionalisty, nezradili svůj stát, zbrojili, když byl stát ohrožen a bránili v jeho rozkladu. To jsou opravdu zločiny, které je nutno vyzdvihovat a relativizovat všechny hodnoty a všechnu úctu k představitelům čs. státu, kteří by mohli být vzorem dnešním svojí oddaností státu a národu.

Bohužel, vzhledem k zapomínání minulosti, mnozí mladí lidé jsou nakloněni, alespoň částečně, mýtům pana Krystlíka a Berana popřát sluchu a relativizaci hodnot, alespoň zčásti, akceptovat. Dokladem toho jsou některé reakce na jejich články.

Zde bych si dovolil uvést malý příběh z První republiky:

Moje tchyně kdysi vyprávěla, že jako mladé děvče po dokončení studia na gymnáziu, přijala místo na okresním úřadě v České Třebové. Prý šla do pohraničí proto, aby se naučila dobře německy. Tenkrát bylo v městečku asi 20% Čechů (přesný údaj neznám, ale není důležitý), kteří měli svoji menšinovou školu. Němci se od vzniku ČSR učili jako druhý jazyk češtinu, Češi se učili němčinu již tradičně a automaticky od dob R-U. Předtím za R-U čeština v městečku téměř neexistovala, Češi jí mluvili jen doma, školy byly zásadně jen německé. Češi v pohraničí byli pravděpodobně zbytkem dřívějšího českého osídlení a po celé generace odolávali germanizaci. Znali oba jazyky, museli absolvovat německé školy, ale svoji příslušnost si zachovávali. Dovedeme si představit, že za daných okolností jich asi spíše ubývalo. Německým nacionalistům z doby první ČSR šlo o to, aby se tento stav obnovil, aby mohli Čechy dál nerušeně odnárodňovat, ať už v nějakém nadnárodním útvaru nebo v rámci nějakého autonomního celku, ve kterém by měli většinu.

 Moje budoucí tchyně, tenkrát mladé děvče, začátkem třicátých let poznala pohraničí ještě ve slušném stavu, bez animozit. Měla německé kamarádky, od kterých se učila němčinu, ony od ní češtinu. Němci se začali češtinu učit, hlavně z dvojjazyčných nápisů ulic a obchodů, ale někteří dokonce byli velmi horliví a na úřadě se snažili mluvit česky, i když měli právo na používání svého jazyka. Pokud některý úředník němčinu dobře neznal, musel být pro jednání s občanem přizván překladatel. Je pravda, že byli propuštěni bývalí c.k. úředníci, kteří se češtinu dobře nenaučili. Veškerá agenda státních úřadů byla češtině. Nebylo možné, aby úředník řádně nerozuměl spisům.

 Později se provdala do Brna a do České Třebové jezdila někdy za svými kamarádkami. Pozorovala jak se po nástupu nacizmu v Německu situace mění. Její kamarádky se nechtěly s ní stýkat. Některé jí na dopisy neodpovídaly, asi změnily své smýšlení. Některé dopisy psaly, ale tajně, bály se. Když přijela, některé ji na ulici raději přehlédly, některé se bály se sní ukazovat. Čeština na ulicích se nesměla ozvat, protože to budilo zápornou reakci okolojdoucích. Ve školách se děti odmítaly učit česky. Na úřadech vyvolávali někteří lidé konflikty. Vše se k nepoznání změnilo.

 Tento příběh není jediný, který by dokazoval, že soužití Němců a Čechů bylo možné i bez R-U nebo nějakých národnostních oblastí. Němce nikdo neutlačoval. Do českých škol chodit nemuseli, jako Češi do německých za R-U. Klidný vývoj pouze nevyhovoval německým nacionalistům. Oni nechtěli klid a mír. Nechtěli smíření. Tito nacionalisté byli především na německé straně (českých bylo málo). Nacionalisté chtěli konflikty.

 

Otázka: bylo škoda, že R-U padlo?

Musíme si uvědomit, čeho bylo škoda. Nebylo škoda toho R-U, které bylo. Nebylo škoda jeho zřízení a poměrů. Bylo škoda pouze státu jako takového, který by se ovšem musel změnit. Musel by se vnitřně přetvořit. Je otázka, zda by to bylo možné? Kdo by ono vnitřní přetvoření udělal? V R-U byla slovanská většina. Celá státní politika císařství vycházela ze strachu, aby Slované v R-U neuchválili moc. Navíc, pokud by měl být vytvořen tradiční polský a rumunský stát, musela jim připadnout velká území R-U. To co by zbylo nebylo už možno akceptovat.

Další je otázka tradičního útvaru: Českého království. Císař sice používal titulu Český král, ale pod vlivem nacionalizmu se nenechal už korunovat v Praze. Nebyl žádný stavovský sněm, jako kdysi. Nebyl žádný reprezentativní orgán, který by měl skutečnou moc. Z českého království nezbylo nic. Je otázka, jestli byl císař vlastně českým králem, zda jeho vláda byla legitimní? Císař si mohl Čechy získat velmi snadno. Mohl obnovit království a vytvořit jeho reprezentativní orgány. To neudělal kvůli německému nacionalizmu. V zájmu Čechů nebylo takové Rakousko, které sice stavělo na tradici, přitom tradici nedodržovalo, lépe řečeno,tradice mu byla dobrá jen tam, kde vyhovovala německému nacionalizmu.

 

Otázka: šlo zabránit druhé světové válce?

Odpovím svůj názor: šlo. Kdyby Francie a Anglie byly ve své politice konsistentní, to co celou dobu vytvářely, tedy spojenectví se středoevropskými státy, by dodržely a nezradily. ČSR byla vyzbrojena, měla dobře zabezpečené hranice pevnostmi a mohla účinně vázat velké množství německé armády, zatímco by Francouzi a Angličané obsadili Porýní a donutili Němce se stáhnout. Navíc Němci si toho byli vědomi a válku by vůbec nezačali. Válka by nebyla, Hitler by ztratil věrohodnost, horké hlavy by vychladly a režim by se změnil. V Sudetech by vychladli také. Žili bychom v míru a bez komunizmu.

  

12239 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Kdo jsou protiizraelští aktivisté EAPPI? Pane Fialo, že se nestydíteODS zTOPkovatěla a likviduje poslední stopy své pravicovostiStudenti Sorosova gymnázia v Praze vyhlásili stávku kvůli Zemanovi. Přišli je podpořit Pavel Novotný, herečky Holubová s Geislerovou a Eva DecroixDlouholetý člen ODS se naštval po vyloučení VK ml. Tohle napsal v rezignačním dopisu šéfovi Oblastního sdružení Česká Lípa

euPortal.cz

Podívejte se na šokující dokument o tom, jak imigrace a multikulturalismus zničily Švédsko...Šéf pražské muslimské obce Leonid Kušnarenko a přítel podporovatele terorismu vyzývá otevřeně muslimy v ČR k ozbrojování! Sám jim prý pomůže získat zbrojní pas…

Eurabia.cz

Důležité upozornění!! Někdo se snaží cenzurovat varování před projevem šéfa Pražské muslimské obce, který vyzval české muslimy k ozbrojováníTakto zneužili tragického vraždění na Novem Zélandě slovenští muslimové ...

FreeGlobe.cz

Teroristický útok v pražském metru: Hřib naštěstí nebyl atomovýBílé feministky sklízejí plody své tolerance! Barevné sestry jim nadávají do bílých ku.ev (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

euServer.cz

Nadšená Schwarzenbergova chvála Petříčka je nejtěžší obžalobou současné ČSSDMadeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti Kosova

eOdborar.cz

Boj za klima? Ale jděte! Naopak velice dobrý kšeft. Greta Thunberg je pro rodiče slepice snášející zlaté vejcePrivatizace sociálních služeb ve Finsku vede k zhoršení péče a otřesnému zacházení s lidmi

ParlamentniListy.cz

Vyloučení z ODS jako záměr. A v pravý čas úder na Babiše... Známá advokátka předkládá dosud nevídaný scénář kolem Klause junioraMaláčová má problém. Rodiče podepisují tuto petici. A ta raketově narůstá
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění