Skupina komunistických aparátčíků v čele s Dubčekem, Smrkovským, Černíkem a několika dalšími figurkami vyprodukovanými již dvacetiletou absolutní bolševickou mocí, lemovanou politickými procesy a následnými justičními vraždami elity národa, desetitisíci nespravedlivě odsouzených do koncetračních táborů a následným zničením životů všech jejich blízkých, fízlováním všudepřítomné STB, psychickým terorem ve formě vymývání mozků již od mateřských školek a dalšími „vymoženostmi“ socialistické společnosti „made in SSSR“, přeci jen pochopila, že většina lidí má jejich demagogických proklamací, neuskutečněných zářných zítřků a policejní šikany plné zuby.

 

Zřejmě také měli strach, že by těžce zkoušení občané mohli svoji nespokojenost projevit i poněkud drsnějšími prostředky než polohlasným reptáním doma v kuchyni. Vzhledem k tomu, že od války uběhl již nějaký ten pátek a metody budování komunistického ráje ve stylu masového vraha Stalina byly shledány jako přeci jen malinko zavádějící, musely špičky KSČ uvažovat o jiné variantě udržení moci, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

 

Dubčekovské klice se i přes odpor stalinistických dinosaurů podařilo rozdělení funkcí generálního tajemníka ÚV KSČ a presidenta republiky, a právě zvolením lidověsocialistického Saši do čela partaje začalo tzv. Pražské jaro. To, co následovalo však asi překvapilo i samotné strůjce této rádobyobrody. Jejich „Akční program“ totiž nechtěl v naší zemi zavádět demokracii, ale pouze takzvanou demokratizaci. Rozuměj – vyházíme z vedení KSČ staré kádry, lidu naoko povolíme uzdu, ale neomezeně vládnout budeme stále my, jak nám velí učení marxleninismu.

 

Občané ovšem soudruhy nepochopili. Světe div se, oni chtěli svobodu slova, svobodu shromažďování, svobodu cestování, prostě opravdovou demokracii. Najednou tady byl KAN, Junák, pořádání různých shromáždění (studenstký majáles), v tisku „Dva tisíce slov“, v televizi debaty o procesech 50. let.

 

Moskva tedy zvedla varovný prst. Bylo evidentní, že stádečko v srdci Evropy si začíná příliš vyskakovat a rádo by překročilo ohradu z elektrických drátů směrem ke svobodným západním pastvinám. V červenci tedy nazvala celý proces „plíživou kontrarevolucí“ a překvapeným akčním soudruhům slíbila, že pokud okamžitě nazatáhnou za bolševickou brzdu, bude následovat naplácání na holou.

 

Dubčekovské vedení bylo v šachu. Jistě si uvědomovali, že jako sovětská kolonie nemohou s takovýmto vývojem existovat, avšak zřejmě si představovali, že ani Brežněv si v této době již nedovolí další krvavé Maďarsko a naše země bude směřovat k druhé Jugoslávii. Ó jak podcenili ruského medvěda ! Co jednou má – jen tak bez boje nevydá. Rudá bolševická pěst uděřila brzy.

 

750 000 vojáků, 800 letadel, 6 300 tanků a 2000 děl a raket si přijelo 21. srpna 1968 vynutit poslušnost. Ano, tak se buduje socialismus, to je cesta ke komunistickému ráji. 72 mrtvých, stovky zraněných. Následovalo totální ponížení celého národa, dosazení kolaborantských krys na vedoucí místa, absolutní frustrace, deprese, smutek a strach.

 

Jaké je tedy „Poučení z krizového vývoje“, jak estébáčtí pisálci nazvali svůj bestseller ? Lidský odpad, který i po tomto masakru zůstal v KSČ si pomocí svých sovětských pomahačů upevnil moc. Prodloužil dobu temna až do konečného kolapsu, kdy už „skvělá lidově demo“g“ratická“ společnost nedokázala vyprodukovat ani dostatečné množství toaletního papíru a dámských vložek. Přesto všechno se na této frašce v ČSSR podílelo kolem dvou miliónů partajních mocichtivých bezpáteřních pijavic.

 

Hodně jich je stále mezi námi, hodně se jich hrdě k tomuto zločinnému jednání hlásí, hodně si jich přeje návrat ke starým bolševickým pořádkům. Díky neskutečné benevolenci (úplatku?dohodě?zradě?scénáři KGB+STB?) polistopadových vyjednavačů v čele s presidentem Havlem, si dokonce ledebí v parlamnentu jejich pokračovatelka KSČM a zfanatizovaná mládež pod praporem KSM vyřvává svoje bludy o světové komunistické revoluci.

 

Ba co více, máme tu i bývalé agenty STB, kteří v čele neobolševické partaje maskované „moderní levicovou stranou sociálně demokratickou“ chtějí tyto kreatury vytáhnou znovu do Strakovy akademie. Kdy konečně někdo najde odvahu a nazve věci pravým jménem a zrádce, podvodníky, demagogické manipulátory a vůbec celou tu rudou bolševickou lůzu vypráská na smetiště dějin ?

 

Napsáno pro blog.idnes.cz