Bezmoc anarchistického fetiše
Na rok 2000 vzpomínají se slzou v oku příslušníci anarchistických hnutí po celém světě. Násilí v ulicích, dlažební kostky ve vzduchu, rozbité McDonaldy. Konečně dostali, co chtěli: alespoň načas vybili své nekonečné frustrace a agresivní choutky.
Rok 2001: Po newyorském ataku začíná potřebný boj proti terorismu, Američané úspěšně likvidují Al-Káidu a další muslimské militantní organizace či bojůvky. Arabští fanatikové, zbohatnuvší obchodem s opiem a zbraněmi, jsou nuceni utáhnout kohoutky, jimiž doposud proudily životadárné dolary také do kapes levicových radikálů, anarchistů a antiglobalistů ve všech koutech světa. Revoluce v ulicích, masové protesty proti MMF, NATO či KFC jsou rázem minulostí, náhle se slehla zem. Kdo si dnes vzpomene…
Možná pár anarchistických exotů a trockistů, pro něž je myšlenka permanentní revoluce celoživotním fetišem. Jedním z nich je muž jménem Ondřej Slačálek, jenž zamořuje česká média – např. internetové Britské listy, žumpu první kategorie - svými demagogickými škváry, zkratkovitými výlevy a zakomplexovanými tezemi. Ondřeji, přestaň vzývat Saddáma, Che Guevaru, Lenina i Usámu, a začni konečně dělat něco užitečného! Rok 2000 se už – naštěstí - nevrátí…
Na serveru iDnes je úctyhodný seznam demonstrací svolaných panem Slačálkem během summitu NATO v roce 2002. S tehdy již značně vyschlými (islámskými) zdroji financí však protesty – i přes svůj nemalý počet – kompletně vyšuměly do prázdna. Inu, ani ukájení adrenalinových choutek či levičácká agrese nejsou zadarmo.