Kdysi dávno, ještě v totalitní temnotě sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, jsem si říkával, jak jsou ti Francouzi pitomí. Jednak nad svou slavnou revolucí z konce 18. století dokázali – do minulosti - lomit rukama až ve chvíli, když začala tzv. požírat své vlastní děti. Dokud požírala ty nevlastní, jako by z nich snad ani netekla krev. Jednak při parlamentních volbách – v přítomnosti - dostávali francouzští komunisté patnáct i více procent hlasů, a to si ještě mohli zanaříkat, že už to není, co bejvalo po válce. To až u nás, hučel jsem do ušlechtilých levicových idealistů ze země galského kohouta, kteří mi nezištně a obětavě pašovali nedostatkovou literaturu, budou normální demokratické volby, dostanou komančové s bídou dvě tři procenta.
Trh oponou trhnul a změněn svět, leč zcela jinak, než jsem se odvažoval doufat naivně před více než třiceti lety. Ve francouzských volbách se komunisté zmohou nanejvýš na dva tři mandáty, zatímco u nás se při svých jistých patnácti procentech tváří, že to mohlo být lepší. A co horšího, vesele a vyváženě se na nás dosyta šklebí ze všech veřejnoprávních i soukromých sdělovadel.
Francouzské volby, finále Rollad Garros, ale ve většině internetových novin (neinternetové v neděli naštěstí nevycházejí) je v neděli 10. června dlouho hlavní zprávou, že v Pobrdí to vře, neboť tam po vsích probíhá referendum, zda Američanům povolit nebo nepovolit. V televizních zprávách do kamer odhodlaně čelí tamní občané: Nepovolit, hlavně vydržať! A když to bude nutné, vystrčit na zloducha zadnici jako ta babizna za francouzské revoluce z oltáře v Notre-Dame. Mediální otloukánek Jiří Paroubek to mladšímu americkému spolužáku – já Jirka, ty Jirka - vysvětlil při jeho návštěvě jasně. Dovolíme vám postavit tu radar, ale nesmí náš stát stát ani korunu, prohlásil už předtím vystresovaný premiér. Až budou Američané s hrdými Čechy vyjednávat o radaru, obávám se, že to bude věc nad síly i tak chytré horákyně, jakou je Condolezza Riceová. Nazdar radar!
autor je básník, překladatel, publicista a spisovatel
vychází v červnovém čísle 51PRO
PS: Když ruský prezident, kterému se ve světě pomalu začíná říkat Gazputin, nabídl Američanům umístění radaru v Ázerbajdžánu, nikdo se ani nepozastavil nad tím, že dělá účet bez hostinského, jímž je alespoň formálně samostatný sousední stát. Inu, blízké pohraničí, jako doma. V blízké budoucnosti možná jeho nástupce – nebo on sám, pokud si podle vzoru Lukašenko své prezidentování prodlouží ad libitum – podobně slíbí mezitím spřáteleným Číňanům nebo mulláhům z Teheránu radar v Brdech. A hrdí Čechové? Vsaďme se, že budou držet hubu a krok, nebo, jak se výstižně říká na Moravě, srát v síni…