STUDIE: Nutnost protiraketové obrany ve 21. století

Autor: Roman Joch | Publikováno: 4.6.2007 | Rubrika: Studie
Missile Defense Agency

Představte si, že je vynalezena nová útočná zbraň, zbraň útočící ze vzduchu, a to jak proti vojákům, tak proti civilistům a vlastně celým městům. Myslíte, že po vynalezení této nové zbraně nastane diskuse o tom, zda se vůbec máme pokusit před ní uchránit naše města, naše civilisty a naši zemi? Myslíte, že ta diskuse bude o tom, zda se záměrně máme rozhodnout pro to, abychom vůči nové a ničivé zbrani byli vědomě bezbranní, anebo zda se bránit vůbec pokusíme? Anebo tato diskuse nikdy nenastane, neboť je nepřirozená a vlastně zvrácená, neboť samozřejmě je povinností pokusit se bránit vlastní občany a hlavně civilisty v míře, jak je to jen možné, a legitimní diskuse se bude vést jen o otázce, jak se bránit co nejefektivněji, nikoli o otázce, zda se vůbec bránit a pokusit se uchránit naše obyvatele?

Tou novou zbraní, útočící ze vzduchu, byl bombardér. Když před sto, přesněji devadesáti lety, byl bombardér vynalezen, diskuse se nevedla o tom, zda se vůči němu vůbec pokusíme bránit, zda vůbec budeme sestrojovat protiletecké dělostřelecké baterie a podzemní kryty pro civilisty v době náletu, nýbrž o tom, jak se proti bombardérům co nejúčelněji bránit, jak je co nejefektivněji zachytit a sestřelit a jak co nejvíce ochránit životy vlastních lidí.

V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň – ať již luk, kuše, mušketa, kanón, tank atd. –, probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit. Ochrana životů vlastních obyvatel je totiž zásadní funkcí státu – je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč stát jako instituci máme. Bránit životy (a svobody) obyvatel je primární a esenciální funkcí státu; funkcí, na kterou stát nesmí resignovat, neboť by ztrácel svou legitimitu.

Uvedl jsem: „V dějinách lidstva vždy, když byla vynalezena nová útočná zbraň..., probíhala legitimní diskuse o tom, jak se proti ní bránit, nikdy o tom, zda se vůbec bránit.“ Měl bych upřesnit: až doteď.

Nyní poprvé v lidských dějinách existuje nová, útočná zbraň, potenciálně nesmírně ničivá, ničivější než jakákoli dosavadní – a v naší společnosti vážně probíhá diskuse nikoli o tom, jak se proti ní nejlépe bránit, ale zda se vůbec máme snažit před ní bránit, zda vůbec se máme pokusit naše obyvatele před ní v případě útoku ochránit. Jedna strana v této diskusi vážně zastává pozici, že se o obranu ani nemáme pokusit, že se máme cílevědomě rozhodnout ponechat naše obyvatelstvo proti případnému útoku touto zbraní naprosto bezbranné, že totální bezbrannost je lepší (správnější, morálnější, prozíravější) než jakákoli obrana.

Tou zbraní jsou rakety, především dalekonosné, vícestupňové, balistické (ty, které při svém letu opustí atmosféru), nesoucí hlavici s jednou či vícero zbraněmi hromadného ničení – ať již chemickými, biologickými (bakteriologickými a virovými), anebo – a především – jadernými.

Jaká jsou fakta?

K proliferaci zbraní hromadného ničení – především nukleárních – přes nejlepší snahy jí zabránit dochází a v nadcházejících letech i docházet bude. Dávno jsou pryč doby, kdy jaderné zbraně mělo je pět velmocí (USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína). K nim později přibyly Izrael a Jihoafrická republika (za režimu apartheidu; po jeho ukončení se JAR svých atomových zbraní dobrovolně vzdala, stejně jako Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán po rozpadu SSSR, takže z bývalého SSSR nyní vlastní jaderné zbraně jen Rusko). Ještě později se vlastníky jaderných zbraní staly Indie a Pákistán, a samozřejmě i Severní Korea. O sestrojení použitelné atomové bomby usiluje i Írán, a podle odhadů by ji mohl být schopen vyrobit do 4 – 5 let.

Krom toho dochází k dalšímu zdokonalování nosičů, tj. raketových technologií. Severní Korea již sestrojila vícestupňovou raketu; o totéž (zřejmě se severokorejskou asistencí) usiluje i Írán.

Navíc lze předpokládat, že pokud počet zemí vlastnících atomovou bombu překročí určitou kritickou hranici, pak se počet zemí, jež o její získání začnou vážně usilovat, začne zvyšovat lavinovitě. Jako země střední velikosti a průměrného vlivu můžete žít s tím, že atomovou bombu mají jen velmoci. Když ale atomovou bombu má tucet zemí, z nichž některé jsou chudší, menší, problematičtější než vy – a jsou ve vašem sousedství –, můžete si dlouhodobě dovolit atomovou zbraň nemít? Mají-li ji ve východní Asii Rusko, Čína, USA (na svých lodích) a Severní Korea, může si dovolit dlouhodobě ji nemít Japonsko, hlavně pokud Severní Korea bude nepředvídatelná a provokující? A co malý Tchaj-wan, pokud se bude cítit ohrožen Čínou? A co obrovská Indonésie, proč ta by neměla mít atomovou bombu? Její velikosti a lidnatosti by to odpovídalo. A co Vietnam, vedle velké Číny, národ úspěšných válečníků… /pozn. Redakce EUportalu: je nutno si uvědomit, že jaderné zbraně vlastní i Francie, jejíž politika je nevyzpytatelná (spolupracuje s arabskými státy, Čínou a Ruskem proti USA). Časem z ní bude islámský stát. Čili nebezpečím nemusí být pouze Írán. Potenciálním nebezpečím může být stejně tak i projekt Evropské unie Galileo, na kterém se podílí i Čína. Viz více zde.Potom nestojí úvaha tak, zda-li mít protiraketové hlavice, ale zda nemít pro zajištění bezpečnosti také svoje rakety./

Nebo na Blízkém a Středním východě: získá-li Írán atomovou bombu, nebude to samozřejmě jen aktuální a reálnou hrozbou pro Izrael (myslí se tím Írán s nynějším teokratickým režimem ajatolláhů), ale atomový Írán i s tím nejmírnějším režimem jakožto země nábožensky šiítská a etnicky perská bude vnímán jako ohrožení i zeměmi nábožensky sunnitskými a etnicky arabskými. Ty hlavní z nich – Egypt a Saúdská Arábie – pak budou nepochybně o atomové zbraně usilovat rovněž. Když ale Peršané a Arabové, pak samozřejmě také Turci, atd. Proliferace bude nezadržitelně eskalovat a na Zemi nebude nikdo se silou či vůlí ji zastavit.

Řekněme to takhle: 21. století bude mnohem „rozmanitější“, než bylo století dvacáté; tím však nemá být řečeno, že bude malebnější, případně že svět bude lepším místem pro život.

Co když odstrašení selže?

Odpůrci protiraketové obrany mohou spoléhat jen na jednu věc: na to, že protiraketovou obranu nikdy potřebovat nebudeme, neboť šíření atomových zbraní je a bude bezvýznamné v tom smyslu, že atomové zbraně nikdy v budoucnu použity nebudou.

Tato víra však dává přednost naději před zkušeností. Doposud totiž každá zbraň, kterou lidstvo vynalezlo, použita byla, a to v hojné míře. Použita již byla – a to dvakrát – i atomová bomba.

Stoupenci spolehlivosti odstrašení hrozbou následné masivní odplaty se mohou pokusit argumentovat, že atomová bomba je zbraň zásadně jiná; že je natolik ničivá, že povede strany konfliktu nebo sporu ke zdrženlivosti, opatrnosti a k nepoužití nukleárních zbraní. A samozřejmě mohou jako příklad uvést studenou válku, v níž doktrína vzájemně zaručeného zničení zabránila jaderné válce mezi USA a Sovětským svazem.

Tady je však zamlčen jeden nesamozřejmý předpoklad a opomenut jeden protipříklad, který spolehlivost odstrašení empiricky vyvrací.

Onen nesamozřejmý předpoklad je ten, že vládcové disponující jadernými zbraněmi jsou racionální a předvídatelní v tom smyslu, že nechtějí zemřít. Nepřejí si zánik svůj, své rodiny, svého režimu a své země. V tomto smyslu komunističtí vládcové od Stalina až po Gorbačova racionální a předvídatelní byli. Svou vlastní smrt, zánik svého režimu a komunistické revoluce, jakož i „matičky“ Moskvy či „svaté“ Rusi v nukleární válce rozhodně nechtěli. Byli nelítostní a krutí vůči bezbranným, ale opatrní vůči sobě rovným. Chtěli přežít. Jako dobří ateisté, v posmrtný život nevěřili. Jediný život je ten tady na zemi. Proč jej ztratit?

Bude toto ale nutně případ i všech vládců s mocí nad jadernými zbraněmi? Nikdy se mezi nimi nenajde náboženský fanatik se šílenou eschatologickou vizí, podle které nukleární apokalypsa navodí příchod mesiáše anebo vytouženého finálního imáma? A pro něhož vlastní smrt, smrt rodiny a celé země, nebude jen vstupenkou do ráje? Odpovědí je, že lidé s tímto smýšlením a přesvědčením existují – a je jich hodně, jen zatím atomové zbraně nemají (kdyby je měli, dávno by je už použili).

Je současný íránský president Ahmedinežád jedním z těchto lidí? Některé jeho projevy tomu nasvědčují. Přesnou odpovědí však je, že nevíme. Následující otázka však potom logicky zní: chceme to zkusit? Chceme to zjistit?

A pak, samozřejmě, je zde případ státníka, vůči kterému hrozba následné masivní jaderné odplaty a zaručeného zničení celé jeho země i se všemi obyvateli nefungovala. Kupodivu to nebyl náboženský fanatik věřící v posmrtný život, nýbrž „náboženský“ fanatik komunistické provenience: byl jím Fidel Castro za kubánské raketové krize na podzim 1962. Dnes po otevření všech archivů víme, že Castro opakovaně Chruščova vyzýval – vlastně žadonil na něm – aby dal rozkaz k útoku sovětských jaderných raket z Kuby vůči USA, i kdyby to mělo následně znamenat totální jadernou anihilaci Kuby. Castro byl ochoten obětovat Kubu na oltář socialistické revoluce a zasazení vydatného úderu „imperialistům“. Jaké štěstí, že on tehdy kontrolu na jadernými raketami neměl!

Tím je zodpovězena i historická otázka, zda odstrašení hrozbou následné masivní jaderné odplaty a totálního zničení prvotního agresora spolehlivě zafunguje vůči každému, kdo zvažuje odpálení první jaderné rakety. Nezafunguje.

Jinými slovy, politika odstrašení prvního jaderného útoku hrozbou masivní odplaty nezajistí, že k onomu prvnímu jadernému útoku nedojde. A když k němu dojde, pak již nemá velký smysl, aby odplata byla záměrně co nejstrašnější. Našim mrtvým lidem to již nepomůže a jen zbytečně zmasakrujeme civilisty, jež jsou častokrát pouze nevolníky svých tyranských vládců.

Není lepší raději ochránit vlastní obyvatelstvo, než potom masakrovat obyvatelstvo cizí? Zajisté ano! Proč tedy ten iracionální odpor proti protiraketové obraně?

Stálo by zato, aby si každá země včetně České republiky vybudovala vlastní protiraketovou obranu. To je však pro malé země neřešitelný problém, neboť taková obrana je nákladná a my na to prostě nemáme dost vlastních finančních prostředků. Zdá se být pak jako darem z nebes, že nějaká jiná bohatá země, shodou okolností k nám přátelská a s námi spojenecká, nám nabízí, že nám protiraketovou obranu – nejen pro nás, ale i pro ni a pro ostatní země, ale samozřejmě také pro nás – vybuduje, a to z vlastních prostředků. Není to ten nejlepší ze všech možných světů? Pokud se jedná o protiraketovou obranu nabízenou ze strany USA, mnozí se domnívají, že není. Ale proč? Existuje s americkou protiraketovou obranou nějaký problém?

Spojenectví s USA

Proč je pro bezpečnost Evropy žádoucí zachování vojenské a politické přítomnosti USA v Evropě?

Za prvé, historická zkušenost: USA ve 20. století třikrát pomohly Evropě – v 1. a 2. světové válce a potom ve válce studené. V těch posledních dvou Amerika dokonce zachránila samotné přežití svobodné a zastupitelské formy vlády – liberální demokracie – na evropském kontinentu.

Za druhé, USA nejsou evropskou mocností v geografickém smyslu, tedy žádné evropské zemi nehrozí ze strany USA jakákoli hrozba expanze či ovládnutí.

Za třetí, přítomnost USA v Evropě, tedy přítomnost supervelmoci, jež v minulosti vždy chránila v Evropě svobodu a z jejíž strany je expanze vůči evropským zemím nemyslitelná, znemožní vzestup jakékoli evropské mocnosti, jež by se mohla stát hrozbou svým sousedům, především malým evropským zemím. Dějiny Evropy byly dějinami pokusů různých evropských zemí o ovládnutí kontinentu – tj. o získání dominance v Evropě – a následných vzniků koalic slabších zemí proti těmto vzrůstajícím mocnostem. To uvrhovalo Evropu do akcelerujících spirál Realpolitik, jež ústily v celoevropské války. Ale právě vojenská a politická přítomnost mimoevropské liberální supervelmoci na tomto kontinentu, které by se žádná evropská země neměla šanci postavit, vede k tomu, že jakákoli evropská země může na myšlenku získat dominanci v Evropě zapomenout, což rovněž uklidňuje menší evropské země. Jinými slovy, americká přítomnost v Evropě je prostředkem k tomu, aby se Evropa nestala hrozbou sobě samé a aby se ani žádné takové hrozby neobávala.

A za čtvrté, přítomnost USA v Evropě je prostředkem i k tomu, aby se Evropě nestala vážnou hrozbou ani žádní mimoevropská mocnost na Východě. Vojenská a politická přítomnost USA v Evropě dopomáhá tomu, aby se Evropané nenechali „finlandizovat“ z vnějšku Evropy, aby nepodlehli pokušení k přizpůsobení se tlakům ze strany Ruska, a k jeho appeasementu.

Lze tedy konstatovat, že transatlantické bezpečnostní a obranné spojenectví Evropy s Amerikou je největším a nejcennějším evropským bezpečnostním aktivem./ a proto se Evropská unie snaží vytvořením svých ozbrojených složek a svou zahraniční politikou rozrušit-pozn. EUportal.cz/ Jak do toho zapadá americký systém protiraketové obrany, jenž má chránit Evropu i Ameriku?

Proti němu jsou v Evropě vznášeny dvě hlavní strategické námitky. Za prvé je to obava, že americký systém protiraketové obrany vychýlí strategickou jadernou rovnováhu mezi Ruskem a Západem v americký prospěch, což povede ke zvýšení nepřátelství Ruska, zastavení odzbrojovacího procesu a dokonce i opětovnému zvýšení počtu ruských jaderných hlavic. A za druhé obava, že systém protiraketové obrany povede Američany ke zvýšenému pocitu vlastní bezpečnosti a tedy k menší ochotě bránit Evropu před hrozbami z Blízkého východu, jež by jinak byly i hrozbami Americe. Jinými slovy, že Američané se uzavřou za vozovou hradbou své protiraketové obrany, stáhnou se ze světa a přestanou mít zájem podílet se na obraně Evropy.

Ta první námitka je falešná. Současné technologie umožňují sestřelit jen omezený počet raket, nikoli stovky a tisíce letících raket. Tedy systém protiraketové obrany by byl namířen proti nezodpovědným režimům či skupinám, které získaly jen omezený počet raket. Nijak by nesnížil odstrašující anebo údernou kapacitu Ruska, a Rusko to ví. Právě Rusko zvažuje svůj vlastní systém protiraketové obrany, což je v pořádku.

Druhá námitka rovněž neobstojí. Kdy budou Američané více ochotni chránit Prahu, Londýn, Paříž: když budou New York, Chicago a Los Angeles chráněné, anebo bezbranné vůči raketovému útoku? Právě bezpečnost vlastních měst povede Američany k větší ochotě chránit i města a země spojenců.

A právě protiraketová obrana chránící jak Ameriku, tak i Evropu je nutnou (nikoli dostačující) podmínkou zachování euro-amerického spojenectví. Pokud totiž jen jediná muslimská protizápadní země na Blízkém východě získá rakety s dostatečným doletem – a ty zřejmě minimálně jedna takováto země v první dekádě 21. století získá, stejně jako zbraně hromadného ničení, např. atomovou bombu –, bude to mít tyto důsledky:

Za prvé a především, nebezpečí nukleárního úderu proti jednomu či vícero evropským velkoměstům.

Za druhé, ztrátu svobody volby evropských zemí a jejích vlád ve vztahu k blízkovýchodním režimům. Civilní obyvatelstvo západních zemí se stane rukojmím těchto režimů, západní země ztratí možnost těmto režimům adekvátně čelit.

A za třetí, dojde ke geostrategické divergenci mezi Evropou a Amerikou. Amerika svůj systém protiraketové obrany mít bude, Evropa nikoli. Pokud byť jen jedna blízkovýchodní muslimská země získá zbraně hromadného ničení a rakety schopné přes Středozemní moře doletět do Evropy, Evropa bude v dramaticky odlišné situaci než Amerika. Evropští státníci nebudou ochotni riskovat kolosální masakr svého civilního obyvatelstva. Evropa přestane být reálným spojencem Ameriky. Severoatlantická aliance se – i když ne nutně formálně, fakticky však určitě – rozpadne.

Americká protiraketová zařízení v ČR

Z námitek proti přítomnosti amerických protiraketových zařízení na území ČR vzhledem k bezpečnosti ČR (tedy nikoli z těch, které jsou vedeny jen nenávistí k USA a bezpečnost obyvatel ČR je jim lhostejná) mají význam námitky dvě.

Za prvé, ČR je v závětří a z hlediska mezinárodní politiky nezajímavá. Pokud na sebe nebudeme příliš upozorňovat, nikdo na nás nebude útočit. Bude útočit na Ameriku, případně na Británii a Francii, ale ne na nás. Americkou základnou na našem území bychom na sebe zbytečně příliš upozornili. Sami ze sebe bychom učinili cíl.

A za druhé, dojde-li ke konfliktu, základna na našem území – a tedy i naše území a jeho obyvatelé – budou prvním cílem útoku.

K námitce první: to docela dobře tak být může, ale ani nemusí. Prostě nevíme, zda na nás bude někdy někdo chtít zaútočit raketou s jadernou náloží. Víme však, že pokud chtít bude, bude naprosto úspěšný – nebudeme-li mít protiraketovou obranu.

A samozřejmě otázkou pro nás je i to, zda je nám osud Londýna, Paříže či Říma naprosto lhostejný, zda nám nevadí, bude-li v Evropě zničeno několik metropolí, jen pokud mezi ně nebude patřit ta naše. Systém protiraketové obrany na našem území by mohl zachránit ty ostatní (stejně jako naši), ale my do toho nepůjdeme, neboť osud těch druhých nás nezajímá, hlavně když my jsme ve stínu a v závětří. Takovýmito Evropany chceme být? Nic nedělat a doufat, že budeme těmi posledními, které vlci sežerou?

K námitce druhé: Ano, pokud už nastane konflikt, základna na našem území bude jedním z prvních cílů. Ale přece jde o to, aby konflikt vůbec nezačal. Když už se zloděj rozhodne vykrást váš byt, jako první zaútočí na zámek na vašich dveřích. Je to důvod nemít na dveřích zámek či nezamykat dveře? Když už nepřítel zaútočí letecky na naši zemi, jako první se pokusí zničit protileteckou obranu. Je to důvod nemít protileteckou obranu? Existence zámku ve dveřích, jakož i protiletecké obrany, odstrašuje potenciálního agresora od útoku především, neboť ho přesvědčuje o tom, že útok (vloupání) bude buď neúspěšný, anebo velmi obtížný a vzhledem k vyššímu riziku porážky (chycení při činu) se mu onen pokus nevyplatí.

Války a útoky nezačínají, když státy mají zbraně; začínají, když potenciální agresor je subjektivně přesvědčen, že cena z agresi bude pro něho relativně nízká a zisk z agrese bude hodně vysoký. Od agrese jej tedy odradí jen jeho subjektivní přesvědčení, že agrese se mu nevyplatí, že s ní nedosáhne svých cílů, nebude z ní mít dostatečný zisk, ale naopak zaplatí za ni pro sebe neúměrně vysokou cenu. A toto subjektivní přesvědčení v něm vyvolá jen naše dostatečná obranná kapacita.

Protiraketová obrana nad Evropou tedy pravděpodobnost raketového útoku proti Evropě sníží, nikoli zvýší: možná úspěšnost agresorova útoku s existencí obrany klesá, ale možnost a výše odvetné odplaty za útok zůstává nezměněná.

Pro ilustraci

Po zvážení všech námitek se ukazuje, že odpovědnost státníků si žádá ochránit obyvatelstvo před největší hrozbou 21. století – hrozbou z otevřené oblohy, vůči které je nyní bezbranné. O tom, jak je tato hrozba aktuální, svědčí případ z ledna 1995, kdy se svět dostal na pokraj jaderné války mezi Ruskem a Spojenými státy.

Jak to, že byl svět na pokraji jaderné války, když tehdy žádná krize mezi USA a Ruskem nevypukla a vztahy byly relativně přátelské? Velice snadno: v důsledku omylu. Dne 25. ledna 1995 Norsko odpálilo vědeckou, výzkumnou raketu nad Severní ledový oceán. Ruský radar včasného varování ji zachytil téměř okamžitě po odpálení, ale vyhodnotil ji jako možnou raketu odpálenou z americké ponorky. Rusové měli obavu, že se jedná o překvapivý útok hlavicí s elektromagnetickým impulsem, který by paralyzoval ruské elektronické systémy komunikace a velení, po čemž by následoval masivní úder amerických nukleárních raket a bombardérů. V průběhu pár minut byly aktivovány všechny tři ruské nukleární kufříky – ministra obrany Gračova, náčelníka generálního štábu Kolesnikova a presidenta Jelcina. Tito tři lidé měli 12 minut na to, aby se rozhodli, zda zahájí preventivní úder proti Americe – a tuto možnost vážně zvažovali! Naštěstí byli Rusové schopni včas určit dráhu norské rakety a zjistit, že nedopadne na ruské území, nýbrž do Severního ledového oceánu. Ale přesto, že již věděli, že se vzdaluje od ruského území, byli stále ve stavu nejvyšší pohotovosti až do momentu, kdy raketa dopadla.

Tak se stalo, že svět byl 25. ledna 1995 v době míru a klidu po dobu 12 minut na pokraji jaderné války. A kdo by chtěl tvrdit, že něco podobného se již nikdy nemůže zopakovat? Až nedej Bůh raketa s nukleární náloží – odpálená záměrně či omylem – zničí nějaké západní velkoměsto, potřebu protiraketové obrany pochopí všichni. To však již bude zatraceně pozdě pro statisíce, ba miliony lidských bytostí.

4306 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Klaus ml. se odklonil od ODS. Novotný vyzývající k "utrácení" lidí program reprezentuje? Sociální sítě zaplavily fotky nahaté Kateřiny Bursíkové Jacques. Hodlá se stát českou Cicciolinou a vrátit se do politikyKdyž revoluce začne požírat své dětiPatnáctiletý student Sorosova gymnázia v Praze Jan Ťuhík byl nominován na Nobelovu cenu míru. Kvůli demonstracím za Václava HavlaZa Jakla se vylučuje z ODS?

euPortal.cz

Jak strašlivě hloupý nebo zkorumpovaný musí být člověk, který tvrdí, že máme patřit na takový Západ?Modrý pták chytil ptačí chřipku a zfialověl až do odstínů sTOP 0,9. Předseda, předstírající rozhodného vůdce, slibuje konfliktnost a připomíná z kabelky statečně ječící čivavu s fialovou mašličkou

Eurabia.cz

Konvička: Čučkaři z BIS zatím bojují s "dezinformačními zdroji" a mezitím Muslimskou komunitu v Praze ovládli radikální muslimovéCenzura na internetu zesiluje. Česko-švédská spisovatelka je cenzurovaná kvůli Tommymu Robinsonovi

FreeGlobe.cz

Velká multikulturní rvačka Arabů a Turků (+ video)Senegalec unesl autobus s dětmi a podpálil ho. Nesouhlasil s imigrační politikou italské vlády (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

euServer.cz

Nadšená Schwarzenbergova chvála Petříčka je nejtěžší obžalobou současné ČSSDMadeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti Kosova

eOdborar.cz

Boj za klima? Ale jděte! Naopak velice dobrý kšeft. Greta Thunberg je pro rodiče slepice snášející zlaté vejcePrivatizace sociálních služeb ve Finsku vede k zhoršení péče a otřesnému zacházení s lidmi

ParlamentniListy.cz

Ondřej Hejma: Klaus ml. je Havel naší doby! A Bendo, pamatuješ, jak to tenkrát bylo?Vodečka, pívo, víno, rumíček, stříček, koktejly… Šéf Sněmovny Vondráček a další svědectví, které jiní novináři radši nevydají
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění