Povídka: SUDETY

Autor: Tomáš Bandžuch | Publikováno: 8.5.2007 | Rubrika: Ostatní
Svastiky

I.

Kapitán Josef Trojan si, aniž by zpomalil, utřel kapesníkem zpocený obličej a pak se opět otočil na desátníka Havlase. Ten v duchu obrátil oči v sloup, jelikož mu bylo jasné, že kázání (ačkoli už trvalo celou cestu od rybníka ke kasárnám) bude pokračovat. A nemýlil se.

„Poslyšte Havlas, já vás nechápu. Proč jste to udělali? Provokoval? Dobře. Ale museli jste tomu chudákovi Lübkemu střílet pod nohy a volat: Tancuj bavorskej taneček, nácku? Já se z vás zblázním. Copak nečtete noviny? Víte, jak hned takový incident dokážou rozmáznout? Násilnost na civilním obyvatelstvu. Vždyť jste toho člověka mohli zabít. Ježišmarjá už to vidím. Československá armáda utlačuje obyvatele malé německé vísky. Víte, co nahoře budou dělat? Jestli se mi to teď nepodaří urovnat, budu se muset zastřelit. Taková ostuda. A zrovna u mýho útvaru. A vůbec, kdo s tím nápadem přišel? Zapíráte co? Sakra, Havlas, mějte rozum alespoň vy. No nic... Vsadím se že to byl vojín Kříž. Ten člověk má takovýhle nápady pořád. Já ho dám zavřít až zčerná. Ježišikriste tohle nepřežiju.“

Za této litanie prošli oba do kasáren a dorazili až přede dveřmi Trojanovy pracovny. Tam se zastavili.

„Poslyšte,“ řekl chraplavým hlasem kapitán: „kde je vůbec teď Kříž?“

„Poslal jsem ho s vozem do města pro sůl. V kuchyni si stěžovali, že jim tady v krámě nechtějí nic prodat, že prý okupantům nic nedaj.“

„Hovada.“ zašeptal Trojan a pak dodal: „Až vojín Kříž přijede, pošlete ho hned za mnou, jasné?“

„Ano pane kapitáne.“

„A,“ kapitán nejistě zavadil pohledem o dveře: „ten... ehm... už je vevnitř?“

„Ano pane kapitáne. Hned jak přišel, běžel jsme pro vás.“

„Dobře, dobře.“ kývl kapitán, nadechl se a přistoupil ke dveřím.

„Pane kapitáne,“ ozval se ještě Havlas: „hodně štěstí.“

Kapitán kývl, s nečekanou pokorou zaklepal na dveře své vlastní kanceláře a v předklonu vstoupil.

U jeho stolu seděl postarší plešatý muž v pečlivě vyžehleném tmavém saku, v jehož horní knoflíkové dírce se třpytil malý odznak s hákovým křížem.

„Ah, Herr Kapitän,“ řekl, když Trojana spatřil a v jeho hlase bylo znát jisté zadostiučinění: „setzen Sie sich.“

Trojan přikývl. Bylo jasné, že musí přistoupit na ponižující pravidla Němcovy hry. Budou spolu mluvit německya jeho host se bude chovat, jako by mu to tu patřilo. Protože za kapitánem stáli jen jeho muži, kdežto za tímto hostem veřejné mínění miliónů Němců po celém světě.

„Tedy Herr Kapitän,“ začal host pomalu: „poslední incident vašich vojáků překročil všechny meze. Herr Lübke utrpěl těžký duševní otřes a při jeho chatrném zdraví by byl div, kdyby to na něm nezanechalo trvalé následky.“

„Omlouvám se Herr Wozhenielek, hluboce se omlouvám za nepřístojné chování...“

„Co?“ přerušil ho Karl Wozhenielek – majitel místního koloniálu a zástupce Sudetoněmecké strany ve zdejší obci: „Myslíte, že se to tím vyřeší? Omluvou? Ne. My žádáme exemplární trest pro pachatele a odškodnění pro Herr Lübkeho. Nebo si budeme stěžovat. A velice bych se divil, kdyby jste poté i nadále zůstal kapitánem.“

„Ale, my jaksi... Tedy, ano. Viníci budou potrestáni a část jejich žoldu půjde jako odškodné Herr Lübkemu.“

„Jaký trest jim uložíte? Víte, že za těch dvacet let jsme se my Němci o vás o Češích naučili spoustu věcí a mimo jiné to, že vždycky hodně slibujete, ale málo uděláte.“

„Nechám je na dva týdny zavřít a do odvolání jim zruším vycházky.“

Wozhenielek se chladně usmál: „Co se dá od Čechů čekat? Symbolický trest za takový zbabělý zločin.“

„A-ale, čím je mám podle vás potrestat?“

„Degradace, vyloučení z armády a několik let těžkého žaláře.“

Trojanovi stékaly po tváři stružky potu: „K tomu ale nemám pravomoc.“

„Tak si ji zajistěte.“ odsekl Wozhenielek.

Kapitán nasucho polkl a jeho host dodal: „Nebo já zajistím publicitu tomuto případu.“

„Mohu,“ zašeptal Trojan: „mohu podstoupit... Podstoupím tenhle případ vyšší instanci.“

„Kdy?“

„Do měsíce, Herr Wozhenielek.“

Wozhenielek pokýval hlavou: „Dobrá. Máte měsíc na vyšetření celé té nechutnosti a jejímu předání vyšším úřadům. Dnes máme jednatřicátého srpna. Tedy do třicátého září.“

Kapitán zdrceně přikývl.

„Vidíte, Herr Kapitän, že to jde. Děkuji.“

„Nemáte za co.“ zašeptal Trojan.

Wozhenielek se pomalu zvedl a s nadřazeným úsměvem se vydal ke dveřím. Ale ještě před tím, než z místnsoti odešel, dodal: „A poslyšte, dnes večer má v místním hostinci projev vysoce postavený činitel naší strany z Liberce. Doufám, že se to obejde bez výtržností ze strany vašich vojáků. Poroučím se.“

Klaply dveře a kapitán ve své kanceláři osaměl. Ultimatum. To bylo slovo, které vířilo dusný vzduch posledního srpnového dne. Ten Němec si klidně může dovolit dávat mu ultimata. Kdyby to jen bylo jinak. Kdyby byla jiná situace. To by ho během krátké chvíle ze své kanceláře vyprovodil. Zdvořile nicméně účinně. Ale teď? Německo zbrojí a dodává tak potřebný lesk tomu fanatismu, který se jako mor šíří přes hranice. I tady, v tomhle zapadlém koutě Sudet si Němci najednou vzpomněli na dobu před dvaceti lety, kdy se chtěli přivtělit k nově vznikajícímu Německému Rakousku. Na tu dobu, kdy byl tenhle pokus rozdrcen československou armádou. Trojan se tehdy toho tažení (nebo spíš triumfálního pochodu, protože v Sudetech nebyl takřka nikdo, kdo by je bránil) na zajištění hranic ČSR zúčastnil a dodnes nezapomněl, co mu řekl starosta jednoho malého města, když spolu sledovali, jak je z radnice strháván rakouský prapor.

„Máte samostatnost a to je dobře. Máte právo na sebeurčení a to je dobře. A proč ho my nemáme? Jsme snad něco míň než vy? Nebo je to právo jen pro někoho?“

Kdosi zaklepal na dveře a vyhnal tak z Trojanovy hlavy tu dávnou vzpomínku.

„Dále.“ řekl kapitán a do místnosti vstoupil Havlas.

„Pane kapitáne, desátník...“

„Co chcete?“ řekl unaveně Trojan.

„Pane, ehm... jak to dopadlo?“

Trojan se na Havlase podíval a zavrtěl hlavou: „Do měsíce to musím poslat nahoru...“

Desátníkovi vyschlo v ústech: „To jako vojenskej soud?“

„Nejspíš ano.“

V místnosti zavládlo neskutečné ticho.

„Poslyšte Havlas,“ začal pomalu Trojan: „máme na to měsíc. To je docela dost času na to, aby se něco vymyslelo. Takže – hned jak Kříž přijde do kasáren, odvedete ho ke mně a já ho dám zavřít. Už se nikdy nesmí rvát s Němci. To za prvé.

Za druhé. Pan Wozhenielek mi sdělil, že mají dnes v místním hostinci nějakou schůzi. Aby zase nedošlo k nějakému konfliktu, odevzdají mi vojáci i poddůstojníci všechny náboje. Nechci riskovat, že tam někoho zabijete. To by byl definitivní konec. Jasné?“

„Ná-bo-je?“opakoval zaraženě Havlas.

„Ano náboje. Já se kvůli vám nenechám degradovat, desátníku. Tedy, jasné?“

„Rozkaz.“ řekl nepříliš přesvědčivě Havlas a otočil se k odchodu.

II.

„Sieg Heil! Sieg Heil!“

Okna hostince tím řevem přímo drnčela a několik vojáků na druhé straně návsi mohlo jen skřípat zuby a potichu nadávat.

Jeden z nich vztekle kopl do kamene ležícího v prachu cesty: „Trojan je hovado.“

„Chtěl bych vědět, co bys dělal ty na jeho místě?“ odpověděl mu z úšklebkem druhý.

„Chceš to vědět? Já bych toho připosranýho skopčáka chytil za límec, vyhodil ho z kanclu a cestou mu ještě nakopal pořádně prdel.“

„No to by bylo teda skvělý. Von by si šel stěžovat a kapitán by si rovnou moh jít balit, protože by tím skončil.“

„No jasně. A takhle? Takhle nemáme náboje, pušky nám jsou na hovno a kdyby se tamty hovada o něco pokusily, budem se jim bránit holejma rukama, ne?“

„Tak sakra chlapi, nechte toho.“ přerušil jejich hádku desátník Havlas, který až dosud upřeně pozoroval cestu vedoucí z nedalekého lesa: „Uvidíte, že jim dneska dáme takovou nakládačku, že na ni do smrti nezapomenou. Jen kdyby už konečně dorazil ten Kříž.“

Skandování v hospodě mezitím ztichlo a místo něj začala ve výčepu místní kapela vyhrávat německou hymnu.

A právě, když skončili s „Deutschland, Deutschland“ a začali s „Horst Wessel Lied“, se ozval z lesa rachot motoru a srpnový soumrak rozkrojily dva reflektory.

Havlas vykročil vozu naproti a posunky naznačoval, aby zastavil. Po chvíli skutečně automobil ztichl a Havlasovi se ze sedadla řidiče zahlásil vojín Kříž.

Desátník s ním chvíli rozmlouval a čím byl hovor delší, tím víc Křížův obličej bledl. Nakonec potácivě vystoupil z auta: „Co budeme dělat?“

„No, když už máš jít do lochu nebo před soud, tak ať je to za něco pořádnýho ne?“

Kříž se usmál a jeho tvář hned získala trochu zdravější barvu.

„Takže chalpi.“ Havlas se obrátil na ostatní vojáky: „garantuju vám, že teď skopčáci zažijou něco, co si nedokázali ani představit.“

Všichni se kolem něj nahrnuli v dychtivém očekávání.

„Kapitán mi kladl na srdce tři věci. Abych mu tady Křížův příjezd oznámil hned, jak přijede do kasáren, aby se Kříž s nerval s němcema a aby jsme odevzdali náboje. Takže: Kříž do kasáren ještě nedorazil, a tak ho nemusím hlásit. Proto se teď vydá támhle do hospody a poručí si pivo.“

Odkudsi z hloučku vojáků se ozvalo: „Sebevražda. Copak neslyšíte, jak tam řvou?“

„Správně,“ kývl Havlas: „řvou tam a tady Kříž...“

Obličej vojína Kříže se rozjasnil. On pochopil: „Jak jsou vydrážděný, tak se na mě vrhnou, já se nebudu bránit, abych neporušil kapitánův rozkaz a vtom tam vlítnete vy a umravníte je.“

„Správně Kříž,“ kývl Havlas: „a proto vám odpouštím, že jste skočil do řeči nadřízenému.“

Ale ostatním se na tom plánu stále něco nepozdávalo: „A čím je jako umravníme, když jsme beze zbraní?“

„Pokud vím, velitel nám sebral jen náboje. Tak běžte do kasáren a každej ať si vezme bajonet a kus hadru, zahrajem si na strážníky.“

 

III.

Hospoda rázem ztichla a oči všech se obrátily ke vchodu.

Vojín Kříž se na přítomné omluvně usmál a sedl si k jedinému volnému stolu, na němž byly položeny letáky ozřejmující dosti svérázným způsobem současné československo-německé vztahy.

V rohu hospody se ze svého místa zvedl ramenatý muž. Heinrich Lübke, u nějž se jakýmsi zázrakem neprojevila fyzická ani psychická újma z onoho nuceného „bavorského tanečku“, zamířil ke Křížovu stolu.

„Je obsazeno.“ zavrčel německy.

„Co prosím?“ odpověděl s úsměvem česky Kříž, který však jako rodák z podkrkonoší, Lübkeho němčině dokonale rozuměl.

„Pro Čechy tu není místo a pro tebe obzvlášť.“

„Myslel jsem, že tohle místo je volné.“

„Ty česká svině...“

„Dost.“ to výčepem zazněl hlas Herr Wozhenielka: „nebudeme se tu dnes hádat. Hostinský! Nalej našemu příteli pivo, ať vidí, že my, Němci, splácíme zlé dobrým.“

A za chvíli se před Křížem ocitl orosený džbánek tmavého piva.

„Tak si ťuknem na přátelství, ne?“ usmál se potutelně Wozhenielek.

Kříž přikývl, uchopil džbánek, a vděčně si s Wozhenielkem připil. Němec kývl, otočil se a cosi pošeptal mrzutě se tvářícímu Lübkemu. Pak se obrátil zpět k vojínu Křížovi.

„Tak příteli,“ Wozhenielkův úsměv se pomalu stával zlověstným: „když sedíš v NAŠÍ hospodě a piješ z NAŠEHO džbánku NAŠE pivo, měl bys zdravit NAŠÍM pozdravem. HEIL HITLER!“

A jeho pravice vyletěla vzhůru.

Němci v hospodě se začali smát. Český vojáček bude hajlovat! To se nevidí každý den! Když odmítne dostane přes hubu, když přijme, můžou pro něj vymyslet něco dalšího. Třeba mu nakreslit křídou na uniformu Hakenkreuz.

Vojín Kříž zavrtěl hlavou: „Nezlobte se, já nemůžu.“

Wozhenielek se ušklíbl: „Ale no tak. HEIL HITLER!“

„Ne, vážně ne.“

A to byla Lübkeho chvíle. Popadl Kříže za klopy u uniformy a třásl jím: „Ty česká svině, chlemtat naše německý pivo to jo, střílet mi pod nohy to taky, ale zdravit ne? Já ti dám.“

A pěstí udeřil Kříže do tváře. Vojín ztěžka dopadl na stůl a zachrčel.

Lübke se pávě chystal k dalšímu úderu, když se ode dveří ozvalo: „Ale copak pánové? Bijete vojáka jen tak pro nic za nic?“

Do výčepu vstoupil desátník Havlas.

„Hleď si svýho.“ zavrčel Lübke.

„To bohužel moc nejde.“ odpověděl s úsměvem Havlas: „Vždyť vy ho bijete jen pro to, že odmítl provolávat slávu hlavě cizího státu. To se ho musím zastat.“

Lübke kývl a na Havlase skočili dva mladí Němci.

„Hoši, jdeme do roboty.“ zařval desátník smluvené heslo a do hospody se nahrnulo na pětadvacet vojáků, jejichž bajonety omotané kusy hadru vytvořily provizorní pendreky.

Němci vyskočili ze židlí a vrhli se na Čechy.

Dopadly první rány a brzy bylo jasné, že „pendreky“ mají nad pěstmi silnou kvalitativní převahu.

A do toho všeho někdo rozbil lustr, takže vzápětí všechny bojující objala vlahá noc posledního srpnového dne.

 

IV.

Kapitán Trojan vztekle přecházel po své kanceláři. Jeho pohled klouzal po deseti potlučených vojácích, kteří tu stáli s širokými úsměvy a štěstím v rozzářených očích.

„Sakra, chlapi, co jsme říkal? Já... A vy provedete tohle. Ježišikriste mně nezbyde opravdu nic jiného než se zastřelit. Koho to napadalo? Koho? Takhle porušit rozkazy. No jen se smějte, Kříž, jen se smějte, ona vás ta legrace brzy přejde. Až si Wozhenielek bude stěžovat...“

Z řady vystoupil desátník Havlas: „Pane kapitáne dovolte mi promluvit!“

„Sakra,Havlas, nezahrávejte si. Myslíte, že jsem už neslyšel, jak to bylo? Jenže vaše verze, Havlas, bohužel není jediná. Já na rozdíl od vás všech slyšel i tu německou verzi a jestli ta se dostane do novin, jdeme všichni, jak tu jsme, před vojenský soud. Kříž prý v hospodě nezaplatil útratu, navíc hanobil německý národ a když ho chtěli vyvést, začal se vzpouzet a vyvolal rvačku. Do toho jste tam vletěli vy ostatní a i ti další, které kryjete. A nechali jste po sobě zdemolovanou hospodu.“

Úsměvy všech vojáků na okamžik pohasly, jen ten Havlasův zářil vesele dál: „Nikoliv, pane kapitáne, nechci nic vysvětlovat, jen bych chtěl podotknout, že ohledně Wozhenielka, si nemusíte dělat starosti.“

Kapitánovi zsinal obličej, tušil nejhorší: „Jak to?“

„Během té rvačky se Wozhenielek pokusil utéct oknem, ale vinou své nemotornosti upadl a na hlavu mu nešťastnou náhodou dvakrát dopadla těžká židle. Ten saniťák, který ho odvážel do špitálu, říkal, že si pan Wozhenielek alespoň měsíc poleží.“

Trojan si promnul čelo. Jestliže je Wozhenielek v nemocnici, mohla by se celá ta věc ututlat. Bez svého stranického vedoucího Němci nemohou dát tomuhle případu tolik potřebnou publicitu. Nikdo z nich nemá potřebné známé. A navíc (ovšemže se o to on i jeho vojáci budou muset přičinit) tu byla důvodná domněnka, že bez Wozhenielka budou zastrašení Němci snad o něco vstřícnější.

„Takže,“ řekl kapitán po chvíli: „vojín Kříž…“

„Zde.“

„Vojín Kříž se okamžitě odebere do odvolání na úklid vězeňských cel a pro jistotu, aby je náhodou někdo přes noc nezasvinil, v nich bude i přespávat. Rozumí se samo sebou, že s úklidem bude mít tolik práce, že během dne nevyjde z vězení ani na krok. A kdyby se někdo ptal, Kříž,“ kapitán snížil hlas do šepotu: „přihlásil jste se na tu práci zcela dobrovolně a s radostí, jasné?“

„Rozkaz.“ zachraptěl sotva slyšitelně Kříž.

„A vy ostatní se seberete a hned zítra půjdete pomoct tu zdemolovanou hospodu opravit.“

Vojáci nerozhodně přešlápli a pár jich odmítavě zabručelo.

„A komu by se to snad nelíbilo, půjde uklízet vězení tady s Křížem. A navíc, chlapi, někde pivo brát musíme a mně se pro něj nechce tahat až do města.“

Jak Trojan předpokládal, poslední dva argumenty na jeho muže zapůsobily. Dal jim tedy rozchod s tím, že pokud všechno proběhne klidně, nebude z dnešní, vlastně už včerejší, rvačky žádné další následky vyvozovat.

Vojáci zasalutovali a vypochodovali z místnosti.

Trojan pomalu usedl na židli. Dnešek byl pro něj nesnesitelně dlouhý. Všechno to o co se snažil, stejně nemělo naději na úspěch. Ještě dnes ráno si bláhově myslel, že když svým mužům pohrozí tresty, mohli by se uklidnit. Jak je jen nenávist vynalézavá! Neporušili rozkazy. To ne. Ale krásně je obešli. Sebral jim náboje. Nepomohlo to. I kdyby jich dal půlku zavřít, stejně to nepomůže. Druhá půlka se porve stejně. A věděl že s Němci je to to samé. Už to zašlo příliš daleko.

Zadíval se na měsíc a v hlavě mu zazněla ta zpola zastrčená slova německého starosty malého pohraničního městečka pronesená v hodině zrození. Možná, že všechno bylo špatně. Možná, že jsou Sudety pro československou armádu neudržitelné.

„Právo na sebeurčení.“ V těch třech slovech byl vypsán konec této části světa. Buď budou v Sudetech žít Němci, nebo budou patřit Čechům. Třetí cesty nebude.

Kdesi v dálce zahoukala sova a Trojan se v hloubi srdce zachvěl.

 

V.

Kapitán Trojan vypnul rádio a šouravým krokem přešel ke stolu. Tam, mezi jinými úředními lejstry, ležela zpráva o incidentu s Heinrichem Lübkem, jíž měl dnes odeslat k posouzení vyšším orgánům.

Kapitán jí vzal, ladným pohybem roztrhl, z kapsy vytáhl sirky a oba kusy zprávy se vzápětí proměnily v popel.

Ta zpráva už nebyla potřeba. Wozhenielek dosáhl většího triumfu, než v jaký mohl před měsícem vůbec doufat. Dnes večer se Němci sejdou v opraveném hostinci a budou oslavovat. Zpět do Říše. Právo toho, kdo zemi vlastní, bylo převýšeno právem toho, kdo v ní žije.

Zdrceně usedl na židli a v duchu si neustále opakoval ta slova, co slyšel před chvílí v rádiu.

Hitler, Mussolini, Chamberlain, Daladier, Mnichov, Sudety, odstoupit. A hlavně - právo na sebeurčení.

Trojanovi se mihla hlavou otázka, zda ještě žije ten dávný německý starosta, z jehož radnice před dvaceti lety strhávali vlajku. Zda oslavuje to, že jeho slova dnes došla naplnění. Otázky,na něž nikdy nepřijdou odpovědi.

Pomalu se otočil a zadíval se do vycházejícího slunce. Jeho svět dnes zemřel a on v jiném žít nechtěl.

Sundal si čepici a furiantsky jí hodil na věšák. Svlékl si sako uniformy a pečlivě ho složil na stole. Rozhlédl se po své kanceláři, vědoucně se usmál a hmátl do zásuvky pro pistoli.

 

VI.

Když vojína Kříže vyvedli z cely, zamhouřil oči před jasem nádvoří zalitého poledním sluncem. Všichni už odešli. Oni měli být poslední. Uprostřed nádvoří na něj čekalo auto a za volantem nepřítomně se tvářící desátník Havlas.

Měsíc. Celý měsíc strávil „dobrovolně“ ve vězení. Ale i tak slyšel, co se děje. O mobilizaci. O Mnichově. O Trojanově sebevraždě. Až odjedou bude to tu patřit němcům. Těm němcům, se kterými se rvali v hospodě. Těm Němcům, kteří jako Lübke plivali na československou vlajku. Těm Němcům, kteří jako Wozhenielek udělali kapitánu Trojanovi ze života peklo, z nějž už nenašel cestu ven.

Odejít a všechno jim tu nechat.

Kříž se v půli kroku zarazil, pak se prudce otočil a zamířil do kasáren. Když všechno tak všechno. A je jedno, jestli to tu nechá pro Wozhenielka, Lübkeho nebo nějakého jiného. Ještě pár kroků a vstoupil do bývalé Trojanovy kanceláře. 

 Vzal pero a čistý list papíru, na malou chvíli se zamyslel a pak začal psát. Když skončil, zalepil dopis do obálky, obřadně jej položil na stůl. Pak ještě cosi vložil do zásuvky stolu a seběhl na nádvoří k Havlasovi.

Motor tiše naskočil a poslední českoslovenští vojáci odjížděli s poledním sluncem nad hlavou z té proklaté sudetské země.

 

VII.

„Vážený pane,

v důsledku mírné změny mezinárodně politické situace byla naše vojska nucena přechodně opustit Váš líbezný kraj. Velice Vám děkujeme za pohostinství, které nám Váš lid poskytl a pevně doufáme, že jej zase brzy navštívíme. Jakožto poděkování, jsme Vám ke krátkodobému užívání propůjčili tato kasárna.

Pokud by jste měl obavy, že na náš brzký návrat zapomenete, zanechali jsem Vám v zásuvce tohoto stolu suvenýr, jenž se dá při troše umu vhodným způsobem připevnit nad lože, čímž si můžete každé ráno i večer připomenout československou armádu.

S přáním brzké shledané,

vojáci ČS armády“

 

A ve stolní zásuvce tiše odpočíval bajonet pušky vz. 24 omotaný zahnědlým hadrem.

 

3957 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Za Jakla se vylučuje z ODS?Ministr vnitra Islámského státu Abbdulah Al-Hamaida varuje uživatele sociálních sítí, aby si nedovolovali neschvalovat teroristické útoky v Evropě„Nepovedený“ příměr Václava Klause ml. naplno odhalil nedemokratickou podstatu současné EU Kdo jsou protiizraelští aktivisté EAPPI? Pane Fialo, že se nestydíte

euPortal.cz

Šéf ODS vyhodil Václava Klause ml. a pochvalně se vyjádřil o sprostém a vulgárním ODSakovi Pavlovi NovotnémVáclav Moravec se v České televizi zachoval jako totální prase. Podívejte se

Eurabia.cz

Nový šéf pražských muslimů Kušnarenko má za úkol diskreditovat Rusko?Francouzští intelektuálové sepsali apel proti proislámské cenzuře v Rakousku již podpořil Evropský soud pro lidská práva

FreeGlobe.cz

Senegalec unesl autobus s dětmi a podpálil ho. Nesouhlasil s imigrační politikou italské vlády (+ foto)Teroristický útok v pražském metru: Hřib naštěstí nebyl atomový

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

euServer.cz

Nadšená Schwarzenbergova chvála Petříčka je nejtěžší obžalobou současné ČSSDMadeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti Kosova

eOdborar.cz

Boj za klima? Ale jděte! Naopak velice dobrý kšeft. Greta Thunberg je pro rodiče slepice snášející zlaté vejcePrivatizace sociálních služeb ve Finsku vede k zhoršení péče a otřesnému zacházení s lidmi

ParlamentniListy.cz

Przníte české děti! Poslanec Volný, profesí učitel, bouchl vzteky nad inkluzíHloupost, absurdita. Jako Kalouskova superhrubá mzda. Návrh Maláčové na přídavky dětem se dočkal výživné kritiky
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění