Globální oteplování a klimatické změny v minulosti

Autor: Prof. Miroslav Krutílek | Publikováno: 2.4.2007 | Rubrika: Zamyšlení
Ekologie

Metoda vědeckého poznávání je založená na dedukci, vhodně uplatněné
indukci a na formulování a testování hypotéz. Hypotéza je pokusem o
vysvětlení určitého dosud neprozkoumaného nebo nedostatečně prozkoumaného
jevu. Je podmíněná znalostmi o vlastnostech a o chování systému, v němž
existuje zkoumaný jev. Hypotéza tedy není jen jakýmsi předpokladem,
náhodným nápadem nebo dokonce nějakou vizí, ale musí vycházet z
prověřených zákonitostí. Ani tato základní podmínka však nedostačuje k
tomu, aby hypotéza mohla být přijatá jako platné vědecké vysvětlení
zkoumaného jevu. K tomu je třeba, aby hypotéza byla opakovaně testovaná na
podobných jevech jako ten, pro který byla odvozena, případně se hledají
aplikace hypotézy pro popis dalších jevů a skutečností. Až po tomto
prověření se hypotéza stává platným vědeckým vysvětlením určitého
zkoumaného jevu a je případně také použitelná pro předpovědi o chování
systému, jestliže se některé charakteristiky systému změní nebo když se
změní okrajové podmínky procesu uvnitř systému. Čím jsou systémy
složitější, tím obtížněji se však může uplatnit při predikci i prověřená
hypotéza. V úvahách o změně klimatu a o globálním oteplování se setkáváme
s hypotézou, která dosud nebyla prověřená, ale přesto se s ní v politice,
ekonomii a především v ekopolitice zachází jako s vědeckým objevem či
faktem. Jedná se o hypotézu popisující vliv skleníkových plynů,
vznikajících spalováním fosilních paliv, na globální oteplování. Navíc se
tato hypotéza používá pro předpověď změny klimatu, a to v systému, který
je velice komplikovaný a kde i krátkodobé meteorologické předpovědi nemají
vysokou pravděpodobnost. Protože záměna hypotézy za vědeckou zákonitost
nepatří k postupům odpovídajícím racionálnímu zkoumání, zabývám se
podrobněji problematikou globálního oteplování a klimatických změn.

Ještě je nutné zmínit se o rozdílu mezi počasím a podnebím (klimatem).
Vědou o počasí - meteorologií rozumíme měření např. teplot, srážek v
jednotlivých dnech, jejich statistické zpracování v sezónách nebo i v
jednotlivých letech a vědecké objasnění procesů v atmosféře. Oproti tomu
klima se zabývá určitým zprůměrováním počasí za 30 až 50 let nebo i za
delší dobu. Bohužel i v některých odborných publikacích jsou tyto dva
pojmy zaměňovány, píše se například o změně klimatu v posledním roce nebo
pěti letech. Někdy se jako doklad změny klimatu uvedou teploty v létě
minulého roku. Chybnost takových výroků je zřejmá. Výrazné odchylky od
průměrných klimatických charakteristik se nazývají anomálie. Anomálie však
není ztotožnitelná se změnou klimatu. Teplejší, chladnější či vlhčí rok,
než je klimaticky průměrný, je pouhá anomálie, nikoliv změna klimatu.
Někdy to není jen jeden rok, ale několik málo roků za sebou.


1. Skleníkový efekt a teplota Země


Oxid uhličitý CO2 patří ke skleníkovým plynům podobně jako metan, oxidy
dusíku nebo vodní pára. Názvem skleníkový vyjadřujeme společnou zkratkou
vlastnost této skupiny plynů. Skleníkové plyny přítomné v atmosféře
propouštějí krátkovlnné sluneční záření, kterým se ohřívá povrch Země.
Odtud je zpětně vyzařováno dlouhovlnné (IR) záření, které je absorbováno
skleníkovými plyny, a proto je propouštěno jen v malé míře do vnějšího
prostoru mimo atmosféru Země. Tím se zase ohřívají nižší vrstvy atmosféry
a povrch Země. Velikost efektu zahřívání záleží na koncentraci uvedených
plynů v atmosféře, vyšší koncentrace má za následek vyšší teploty. Na
celém procesu se značně podílí svislé proudění vzduchu (konvekce), teplý
vzduch stoupá vzhůru, chladný vzduch klesá. Protože tento způsob zahřívání
Země je podobný jako ohřívání vzduchu ve skleníku, mluvíme o skleníkovém
efektu. Podobnost je jenom částečná. Ve skleníku se teplota zvyšuje mnohem
více, neboť v něm nepůsobí větrné proudy, jako tomu je v atmosféře. Navíc
je skleník malý, relativně homogenní objekt ve srovnání se Zemí, ve
skleníku nejsou ani rozlehlé vodní plochy, jako jsou oceány na Zemi, ani v
něm nejsou ledové útvary. Obojí, jak oceány tak ledovce, mají na Zemi
významný vliv na vytváření klimatu.

Jednotlivé skleníkové plyny mají různý radiační absorpční potenciál, např.
metan má tento potenciál osmkrát větší než CO2 a koncentrace skleníkových
plynů v atmosféře je také rozdílná. Protože koncentrace metanu v atmosféře
je mnohonásobně nižší než tomu je u CO2, je jeho příspěvek na oteplení
třikrát menší. Významný podíl na skleníkovém efektu má také vodní pára.

Existence skleníkových plynů a jejich působnost v ovzduší je známá od
první třetiny předminulého století zásluhou J. - B. Fouriera. V r. 1896
odhadl Arrhenius vliv skleníkových plynů na průměrnou teplotu Země. Vlivem
všech skleníkových plynů je průměrná teplota Země podstatně vyšší, než by
byla bez absorpce skleníkovými plyny a bez zpětné radiace. Jednotlivé
odhady uvádějí zvýšení průměrné teploty Země vlivem skleníkových plynů v
rozmezí 21 až 30oC. Bez skleníkového efektu by Země byla jakousi zmrzlou
koulí. Skleníkový efekt tedy není žádným strašákem. Právě naopak.
Způsobuje to, že Země je pro nás obyvatelná.

Koncentrace CO2 v ovzduší v průběhu jednoho miliónu let před současností
kolísala v mezích 180 až 300 ppm (částí v milionu), s výjimkou posledních
zhruba 150 let, kdy se zvyšovala koncentrace CO2 z 280 až ke dnešním
přibližně 370 ppm. Zároveň se také zvýšila koncentrace metanu o více než
100%. Vzestup koncentrace metanu byl mnohem strmější, než tomu bylo u CO2.
V současné době se však jeho koncentrace stabilizuje.

Z klasických znalostí o vlastnostech skleníkových plynů byl odvozen
jednoduchý vztah mezi zvyšováním koncentrace CO2 v industriálním období
společnosti a oteplováním. Vytvořila se tak nová hypotéza, která se bez
hlubších analýz stala "teoretickým" základem studií a především
klimatických modelů mnoha týmů v osmdesátých a devadesátých letech
dvacátého století. Obvykle se uvádí, že vzrůst koncentrace CO2 v atmosféře
je důsledkem spalování fosilních paliv, a proto že dochází ke vzrůstu
průměrné teploty Země. Autoři a propagátoři této hypotézy publikují grafy,
ve kterých je vynášena závislost průměrné teploty Země na vzrůstu obsahu
CO2 v atmosféře. Podle těchto úvah je tedy globální oteplování,
zkratkovitě řečeno, trestem za naše spalování uhlí a nafty. Jestliže se
vztahy mezi globální teplotou a koncentrací CO2 extrapolují, tedy
protáhnou daleko za dosud měřená data až k 600 ppm CO2, vychází zvýšení
průměrné teploty Země o 2,5 až 4,5 oC, citováno podle autorů hypotézy o
jednoznačném vlivu CO2 na klimatické změny. Odtud je už jen krůček ke
katastrofickým vizím o nástupu polopouští i v našich zeměpisných šířkách,
o vzestupu hladiny oceánů a o zaplavení celých států v přímořských
oblastech, o hladomorech a o zániku civilizace, jak nás obvykle
přesvědčují média. To všechno kvůli spalování fosilních paliv v
industriálních společnostech. Reakcí politiků byly konference
představitelů států v Riu, v Kyótu a v Haagu. V závěrech těchto
politických konferencí se mluví o nutnosti snižovat emise (vypouštění) CO2
do atmosféry. Nejznámější je Kyótský protokol, přijatý na konferenci v
prosinci 1997. Obsahuje závazky na snížení produkce a vypouštění CO2 do
ovzduší o 5%, vztaženo na úroveň v roce 1990. Dále pojednává o nutnosti
výzkumu a využívání obnovitelných zdrojů energie, o podpoře výzkumu těch
postupů v zemědělství, které směřují k menší produkci CO2 (například z
půdy). Neomezuje se jen na skleníkové plyny, uvádí také nutnost snížit
emise freonů. Několik vlád tento protokol neratifikovalo. Když budu v
tomto článku zmiňovat Kyótský protokol, budu mít na mysli tu část, která
pojednává o skleníkových plynech. Kdyby se omezila produkce CO2 podle
scénáře protokolu, snížil by se předpokládaný vzrůst teploty o 0,3oC v
roce 2100, tedy místo předpovídaného vzrůstu teploty o 2,5oC by teplota
vzrostla jen o 2,2oC.

Usnesení politiků se stala pádným argumentem některých skupin vědců
modelujících klimatické změny a jejich důsledky pro životní prostředí.
Ohánějí se protokolem v Kyótu, jako kdyby politický protokol byl totožný s
prověřením hypotézy. Vědecké prověření hypotéz a modelů bylo takto
nahrazeno názorem politiků, kteří nerozumějí odborné problematice o
klimatických změnách.

Názorová shoda (konsensus) určité části klimatologů je vydávaná za vědecký
objev, což je postup neslučitelný s vědeckými metodami. Zatímco konsensus
je běžný v politice, ve vědě není přípustný jako argument. Řada zásadních
objevů ve vědě vznikla právě proti existujícímu konsensu. Kde se
argumentuje konsensem, a to především proti vyvracení neprověřených
hypotéz, tam je nebezpečí, že končí věda. Pasáže v Kyótském protokolu o
vlivu emisí CO2 na vzrůst globální teploty mají charakter konsensu, a
proto je na místě se touto hypotézou podrobněji zabývat.

Poplach kolem zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře s následným oteplením
pravděpodobně odstartovala známá publikace "Hranice růstu" vydaná v r.
1972 Římským klubem za redakce Meadowsových. Nechci tímto zpochybňovat
zásluhy celého kolektivu vědců, kteří přispěli k tomu, že se společnost, a
především politici, museli intenzivněji zabývat problémy životního
prostředí. Na druhé straně nelze nevidět rozpor mezi prognózami Římského
klubu a dnešní realitou, kdy nedošlo ke katastrofickému vyčerpání zdrojů,
ani k nebývalému vzrůstu teploty Země.

Po Římském klubu následovala tzv. Charneyho zpráva publikovaná Národní
výzkumnou radou USA (National Research Center, NRC) v roce 1979 a v
menších obměnách v letech 1982 a 1983. Zpráva uváděla výsledky
klimatických modelů, podle nichž zdvojnásobení koncentrace atmosférického
CO2 ze 300 na 600 ppm povede ke zvýšení globální teploty o 2,5 až 4,5 oC.
Při prudkém vzrůstu koncentrace CO2 v postindustriálním období je podle
zprávy dvojnásobné zvýšení koncentrace reálné. Z této předpovědi byly
vyvozovány důsledky o hydrologických změnách a o negativním vlivu těchto
změn na zemědělskou produkci, a to především v pozdějších zprávách NRC.
Zprávu NRC (1979) zpochybnil jako jeden z prvních meteorolog S. B. Idso
(1980). Přestože jeho argumenty nebyly vyvráceny, ve zprávách
publikovaných NRC se opakovala a rozvíjela původní tvrzení z r. 1979.
Diskuse pokračovala na stránkách Science, kde J. E. Hansen se svými
spolupracovníky v roce 1981 explicitně uváděl, že klimatická změna je
důsledkem zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře. Brzy poté se objevila
úplná záplava studií a publikací na uvedené téma, konala se vědecká
symposia a workshopy. Vládní instituce vydávají dodnes milióny dolarů na
výzkum na toto téma. Není bez zajímavosti, že dnešní globální teplota
předpověděná v r. 1983 podle modelu Seidela a Keyese z Úřadu na ochranu
životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA) by měla být o
1,5 až 3 oC vyšší, než je podle meteorologů odhad dnešní globální teploty.
Hypotéza o vlivu skleníkových plynů a hlavně CO2 na růst průměrné teploty
byla podpořena dvěma publikacemi vědeckého týmu profesora M. E. Manna v
roce 1998 a 1999. První byla otištěná ve známém, vysoce ceněném žurnálu
Nature. Ve studii byly vyhodnoceny údaje o teplotách na severní polokouli
pro období 1400 - 1980. Zatímco v 19. a 20. století jsou k dispozici přímo
měřené teploty, pro období starší se užívají nepřímé metody: proměřování
letokruhů stromů, pylové analýzy, izotopové rozbory mořských korálů a
hlubokých vrtů v ledu. Ze statistického vyhodnocení přímých měření teplot
a nepřímých údajů vyplývajících z letokruhů stromů a vrtů v ledovcích
vycházel Mannovi a jeho spolupracovníkům graf, který vypadá jako hokejka.
Není to můj výmysl, ani metafora, ale název, který si pro klimatický jev
vymysleli vědci, o kterých panuje všeobecné mínění, že postrádají fantazii
a vtip. V grafu je na vodorovné ose vynesen čas od čtrnáctého století do
dneška. Na svislé ose je odchylka teploty od střední teploty dvacátého
století. Po celé délce časové osy až do začátku dvacátého století vypadá
graf jako vodorovná hůl, a až ve dvacátém století se zvedá prudce vzhůru
čepel hokejky. Neboli, po celé období se teplota příliš nemění s výjimkou
16. až 18. století, kdy byly teploty nižší. A pak ve dvacátém století
nastává prudký vzestup teplot, nebývalý v celém tisíciletí a křivka stoupá
strmě vzhůru. Ve stejném období dochází k výraznému zvyšování koncentrace
CO2 v ovzduší. Hokejka se stala jedním z nejpádnějších argumentů
podporujících hypotézu o vlivu skleníkových plynů na globální oteplování.
V rozsáhlých materiálech Mezivládního panelu o změně podnebí (IPCC) z roku
2001 je Mannův graf otištěný šestkrát. Toto, prý nebývalé oteplení, by mělo
být způsobené spalováním fosilních paliv a hromaděním CO2 v atmosféře. V
Kyótském protokolu se píše, že když omezíme produkci skleníkových plynů,
především CO2, oteplení prý nebude mít tak osudový vliv na lidstvo. Toto
tvrzení se opakuje v materiálech IPCC spolu s citací Kyótského protokolu.
Jedním z argumentů obhájců hypotézy je konsensus části vědecké obce
klimatologů. Ten však nemůže zastupovat prověření hypotézy a není žádným
vědeckým tvrzením.


2. Kritika hypotézy


Kritické výhrady k četným objemným zprávám NRC a EPA, k publikovaným
hypotézám a k výsledkům modelování byly zpočátku málo početné jak z řad
meteorologů, tak z řad geologů, pedologů, biologů. Jejich argumentům
nebyla věnována pozornost a především média je ignorovala. Teprve na
přelomu tisíciletí se ve vědeckých publikacích objevují častější kritiky,
případně alespoň určité nejistoty o důvodech globálního oteplování, ale i
nadále jen menší část médií věnuje těmto názorům pozornost.

Tyto kritické studie ukazují, že bude nezbytné zabývat se uváděnou
klimatickou změnou, jejími příčinami a také případnými následky.

Prvním problematickým údajem je "průměrná" nebo globální teplota. K
přenosům tepla a ke změnám teploty dochází v několika systémech vzájemně
složitě propojených do globálního systému: v troposféře, v přízemní vrstvě
atmosféry nad zemským povrchem a uvnitř nadzemní části vegetace, v půdě a v
jejím podloží, v oceánech a v polárních ledových čepičkách. Každý systém je
značně heterogenní a skládá se z několika subsystémů, které se opět
vyznačují značnou proměnlivostí, a to v prostoru i v čase. Dokonce lze
mluvit o neuspořádanosti v těchto systémech. Přenos tepla mezi
jednotlivými systémy vyvolává další typy transportních procesů se zpětnými
vazbami. Většinou se navíc jedná o nelineární procesy. Pro takto složitý
globální systém, a v něm probíhající procesy, není možné jednoduše
průměrovat nebo sečítat výsledky měření z jednotlivých systémů a
subsystémů.

I kdybychom předpokládali, že se nalezne způsob odhadu teplot
charakteristických pro jednotlivé subsystémy, je obtížné přisoudit
jednotlivým subsystémům různou váhu a zpracovat tyto údaje do odhadu
teplot celého globálního systému a do stanovení jakési reprezentativní
teploty celé Země. Hodnoty odvozené z chování některého subsystému
(například z tání ledovců), svědčí pouze o směru probíhajícího procesu v
subsystému a rozhodně nemohou být podkladem pro číselné vyhodnocení
charakteristické teploty globálního systému. Podobně teploty stanovené v
mnohaleté řadě na jedné meteorologické stanici, sebelépe statisticky
zpracované, mohou pouze vést k údaji charakteristickému pro nejbližší
okolí stanice. Hustota meteorologických stanic není rovnoměrná, v bohatší
části světa je znatelně vyšší než v chudé části světa. Čím je hustší síť
stanic, tím přesnější je stanovení průměrné teploty. Vyrovnání takto
vzniklých rozdílných úrovní přesnosti je první problém. Druhý problém
vyplývá z heterogenit, zvýšení průměrné teploty v jednom regionu
neznamená, že ke stejnému zvýšení dojde v jiném, geograficky odlišném
regionu, dokonce zde může docházet k opačnému trendu, ke snižování
teploty. Jestliže existuje velký počet pozorovacích stanic a velký počet
pozorování z různých subsystémů, můžeme odvodit pouze základní trendy
procesu a nikoliv číselný údaj o vzrůstu teploty za rok. Tento typ údaje
nemá navíc nic společného s klimatickou charakteristikou, patří do oboru
meteorologie. Metody užívané v geologii a paleoklimatologii nám naopak
poskytují odhady o změnách teplot za mnohem delší časový úsek, než jsou
současná pozorování, obvykle to jsou desítky až stovky let. Patří proto do
oboru klimatologie. Při řešení úvah o změně klimatu se postupuje tak, že se
kombinují odhady získané několika metodami. Je zřejmé, že stanovení
průměrné, reprezentativní teploty Země je velice složitý úkol, a proto
bude seriózní mluvit pouze o trendu dnešního postupného zvyšování globální
teploty, o oteplování, aniž bychom používali nejistý číselný údaj o změnách
globální teploty, a to dokonce v desetinách stupně Celsia. Toto je také
jedním z důvodů, byť méně významným, proč je chybné, když se koreluje
obsah CO2 v atmosféře s číselnými údaji o globální teplotě, obojí
stanovené v jednotlivých letech.

Jeden z hlavních argumentů hypotézy o skleníkových plynech a o globálním
oteplování byl nejen zpochybněn, ale přímo vyvrácen v roce 2003. Jedná se
o hokejkový efekt, který byl už popsán na předchozích stránkách. Dva
Kanaďané S. McIntyre a R. McKitrick (2003) se rozhodli přezkoumat výsledky
Mannova výzkumu. Použili stejné výchozí datové soubory jako Mannův tým a
zpracovali je statisticky, bez jakýchkoliv zásahů do dat, tedy bez
vynechávání nebo extrapolace dat, bez různého odfiltrování nevhodných dat
atd., tedy na rozdíl od Mannova postupu pracovali se všemi "syrovými"
daty. Výsledky způsobily rozruch. Odchylky teplot od středních teplot v
období 1400 až 1480 byly podle nich povětšinou podstatně větší, než jsou
dnešní odchylky, ve vrcholu křivky ve středověku byla teplota vyšší o celý
jeden stupeň Celsia, než je dnešní odhad průměrné teploty. Astrofyzici W.
Soon a S. Baliunas (2003) navíc kriticky zpracovali různé údaje pro období
800 až 1300 (včetně dřívějších materiálů IPCC) a došli k závěru o teplé
středověké periodě, kdy teploty byly vyšší než náš odhad současné průměrné
teploty. Z historických záznamů uvádím, že v období 900 až 1300 byly
pěstovány olivovníky v údolí řeky Pádu v severní Itálii, fíkovníky poblíž
Kolína nad Rýnem, vinná réva v Anglii. Název Greenland pro Grónsko také
pochází z této doby a zřejmě svědčí o teplotách vhodných pro rozvoj
vegetace, především pak v západní části ostrova. Potvrzují to i hlubinné
vrty. Znamená to, že poslední dekáda minulého století nebyla nejteplejší
za tisíciletí a rok 2003 nebyl také nejteplejší. Připomínám, že
koncentrace CO2 v ovzduší byla ve středověku nižší, než je dnešní stav.
Objektivnost postupů McIntyra a McKitricka nebyla zatím zpochybněna, oba
jsou zkušení experti ve statistice a jejich datové soubory a postupy
zpracování jsou veřejně přístupné (na rozdíl od Mannova týmu). O práci
McIntyra a McKitricka referovaly také deníky: např. USA Today (28. 10.
2003), Washington Times (26. 12. 2003), u nás pouze internetový deník
Neviditelný pes.


3. Výklad klimatických změn


Změny klimatu patří ke geologické minulosti Země. V tehdejší polární části
superkontinentu Gondwana nacházíme znaky zalednění z prekambria před více
než půl miliardou let. Po následujícím teplém období nastala ledová doba v
raném permu (přibližně před 260 až 280 miliony let). V paleocénu v
nejstarších třetihorách před 65 miliony let přišlo prudké ochlazení, v
eocénu následovalo teplé klima, v oligocénu před 24 až 36 miliony let však
probíhalo ochlazování, až postupně vznikly ledovce na pólech a konec
třetihor je ve znamení nástupu dlouhých ledových dob (glaciálů)
přerušovaných kratšími dobami meziledovými (interglaciály). K uvedenému
střídání glaciálů s interglaciály došlo čtyřikrát ve starších čtvrtohorách
(pleistocénu). Jejich počátek byl přibližně před 1,6 miliony let. Zhruba
před 12 tisíci lety skončil poslední glaciál a nastalo holocénní oteplení
s maximem teplot před asi sedmi až osmi tisíci lety. Podnebí v glaciálech
a interglaciálech nebylo zcela monotónní, objevovaly se krátkodobé
teplejší či chladnější oscilace klimatu. Slovem krátkodobý označujeme
stovky až tisíce let. Cykličnost klimatických oscilací v holocénu je
odhadována G. Bondem (1997) na 1470 plus-minus 500 let. Jiní autoři
uvádějí periodicitu od 1200 až do 6000 let. Silné oteplení v jednom
regionu jednoho kontinentu nemusí odpovídat stejné míře oteplení na jiném
kontinentu, podobně tomu je se zeměpisnými šířkami. Přechod mezi glaciálem
a interglaciálem byl pravděpodobně spojený s vlhčím klimatem v Africe
(výskyt pluviálů) a s ústupem spodní (jižní) hranice Saharské pouště na
sever. Ve starších publikacích však najdeme, že africké pluviály se
objevovaly přibližně v obdobích glaciálů v Evropě a v severní Americe. V
jednotlivých stadiích interglaciálů mohly teploty ve střední Evropě
vystoupit o 3 až 5 oC nad dnešní stav, v některých obdobích odpovídalo u
nás klima interglaciálů vlhčímu mediteránnímu klimatu. Bylo tomu tak
například v posledním eemském interglaciálu před 130 až 115 tisíci lety. Z
tohoto období jsou na našem území zbytky starých pohřbených půd. Jejich
vlastnosti odpovídají teplému vlhkému středomořskému podnebí. Ve stejné
době se zvýšila hladina moře v takové míře, že Skandinávie byla ostrovem.
Kvartérní geologie a paleopedologie poskytuje řadu dalších podobných
příkladů. V glaciálech docházelo obvykle k poklesu mořské hladiny až o
desítky metrů. Změny klimatu tedy nejsou ničím výjimečným, probíhaly v
geologické minulosti Země a můžeme předpokládat, že k nim bude nadále
docházet. Důležité je uvědomit si, jaké byly hlavní vlivy způsobující
klimatické změny.

Podle dosavadních výsledků studií lze předpokládat, že existuje sedm
faktorů, které se podílejí na klimatických změnách:

* Sluneční aktivita není monotónní, ale vykazuje cykly o různém trvání, ať
to je výskyt slunečních skvrn nebo oscilace magnetické polarity. K
nejvýznamnějším asi patří cyklus magnetické aktivity v trvání 100 000 let,
zatím prokázaný za posledních 200 000 let Sharmou (2002). V tomto období se
objevuje na Zemi teplé klima vždy, když je Slunce magneticky aktivnější.
* Změna magnetického pole Země způsobuje mimo jiné také výraznou změnu
klimatu. K základním změnám magnetického pole Země dochází v pleistocénu
pravděpodobně s periodicitou přibližně deseti tisíc let, zatímco ve starší
geologické historii docházelo ke změnám nepravidelně. Výraznost změny
závisí také na zeměpisné šířce. Tyto změny vedou k nestabilitám v ozónové
vrstvě, a to jak vertikálně, tak horizontálně. Tím dochází ke změnám
teplotních gradientů a ke změnám v cirkulaci v atmosféře. V některých
pramenech se uvádí, že k výrazné změně došlo před 2,4 miliony let a tento
jev je spojován s nástupem chladného pleistocénu.
* Kontinentální drift ovlivňoval klimatické změny v celé geologické
historii Země. Jeho vliv se však neomezuje pouze na starší geologická
období. Při vzniku Panamské šíje na konci pliocénu (poslední období
třetihor) došlo k zesílení Golfského proudu, jím se otepluje také Arktický
oceán, zvyšuje se výpar, který je zdrojem vody pro srážky, a ty jsou
četnější a intenzivnější, a proto rostly ledovce v této oblasti.
* Astronomické faktory podle původní Milankovičovy teorie ovlivňují
rozdíly v intenzitě slunečního ozáření Země. Jedná se o excentricitu
orbitu Země s frekvencí 92 000 let, o změnu sklonu osy otáčení Země s
frekvencí 40 000 let a o precesi, kterou si můžeme představit jako jakýsi
plášť kužele, který je vytvářený změnou osy otáčení Země v průběhu 22 000
let. Změna intenzity ozáření jednotlivých zeměpisných pásem a kontinentů
vede ke změnám teplot na rozsáhlých plochách.
* Vlivem uvedených faktorů se mění směr a síla hlavních mořských proudů.
Důsledkem je nastolení nových nepravidelností v teplotách na Zemi, což je
hnací silou změn směru větrů. Tím se zvyšují nepravidelnosti v klimatu a
možnosti klimatických oscilací, případně klimatických změn. Významná je
termohalinová cirkulace, kdy například na severní polokouli přichází teplý
Golfský proud z tropických oblastí oceánu a otepluje celou
severoatlantickou oblast. V chladných severských oblastech se ochlazuje
povrchová voda, zvyšuje se její hustota a dochází ke svislému proudění
směrem dolů a zpět, takže tato cirkulace vytváří uzavřený oblouk. Jestliže
se na severu v povrchové části proudu zvýší teplota nebo sníží slanost vody
promísením s málo slanou vodou, přestane chladná voda na severu Atlantiku
klesat do větších hloubek a oblouk cirkulace je narušený. Důsledkem by
bylo ochlazení severní polokoule.
* Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře kolísá, především se jedná o
CO2 a methan. Tím se mění ohřívání jak nízké atmosféry, tak povrchu Země.
Tento faktor jsem už podrobněji popsal. Zvýšená vulkanická aktivita
způsobuje zvýšení koncentrace CO2 a obecně skleníkových plynů v ovzduší,
což může vést k vyššímu ohřevu Země vlivem skleníkového efektu. Spolu s
erupcemi se však do ovzduší dostává velké množství prachových částic.
Povrch Země může být zastíněn v takové míře, že se zřetelně sníží dopad
slunečního záření. Důsledkem je ochlazování. Výsledný tepelný efekt závisí
na poměru obou protichůdně působících faktorů.
* Dopad asteroidů je spojený se vznikem prachového mraku, který způsobuje
silné ochlazení podobně jako v předchozím případě. Obvykle se později
zvýší koncentrace CO2 v ovzduší a vlivem skleníkového efektu může po delší
době proběhnout mírné oteplení, dosahující někdy i vyšší teploty, než byla
před dopadem asteroidu. V extrémní situaci se může změnit topografie
celého kontinentu nebo hloubky části oceánu s následnými změnami v
mořských proudech.

Vynechme pro současně modelované změny klimatu ty z faktorů, které lze pro
naši současnou situaci vyloučit: kontinentální drift a impakt asteroidu.
Také vulkanismus je natolik omezený, že tento faktor není třeba zatím
uvažovat. Místo něj však nastupuje jiný jev. V atmosféře se zvyšuje obsah
aerosolů produkovaných lidskou činností. Tím se snižuje průchodnost
atmosféry pro krátkovlnné záření a na povrch Země se dostává sluneční
záření v menší intenzitě. Důsledkem by mohly být tendence ke snižování
globální teploty. Ovšem i v tomto případě (opačném, než jsou údaje o
globálním oteplování) mám výhradu. Aerosolová vrstva pohlcuje část
slunečního záření, ohřívá se a vysílá dlouhovlnné záření směrem k Zemi.
Není jednoduché stanovit výsledný efekt, tedy změnu globální teploty Země.

Z přehledu o působících faktorech je zřejmé, že není možné vyjmout z
celého souboru pouze jeden faktor a modelovat jeho vliv na tzv. průměrnou
teplotou Země, a to i kdybychom ji znali s dostatečnou přesností. Žádný
odborník se základním vzděláním ve statistice by nevytrhl jeden z
působících faktorů a nehledal by jednoduchým regresním počtem jeho vztah
ke sledované hodnotě, v našem případě k teplotě. Při stanovení hypotézy o
globálním oteplení vlivem vzrůstu koncentrace CO2 se však takto beze studu
postupuje, i když používané modely jsou mnohem složitější než korelační
počet. Stručně řečeno: Neznám-li změny pozadí, a tyto změny probíhají,
nemohu spolehlivě určit vliv jednoho faktoru vybraného z celého souboru.

K objasnění nesprávně použité korelace použiji příklad: Mám ovocnou
zahradu s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi, višněmi, švestkami, broskvoněmi a
meruňkami. Předloni jsem sklidil 300 kg ovoce (analogie globální teploty),
z toho 100 kg jablek. Loni jsem sklidil 350 kg ovoce, z toho 110 kg
jablek. Můžu odhadnout, kolik ovoce jsem sklidil letos, jestliže jsem
sklidil 200 kg jablek? Každý by se mi vysmál, kdybych tvrdil, že sklizeň
veškerého ovoce musí být kolem 600 kg. Jenže takto se postupuje v hypotéze
o příčině současného globálního oteplování.

Přírodní klimatické změny si můžeme přirovnat k rychle jedoucímu
eskalátoru např. v metru. Můžeme běžet buď ve směru, nebo proti směru
pohybu eskalátoru, ale pohybující se schody nás unášejí velkou rychlostí
dál, my jen mírně zkrátíme nebo mírně prodloužíme čas, kdy nás takový
rychlý eskalátor doveze na konec. Pohyb eskalátoru představuje v našem
příměru změnu klimatu vlivem různých faktorů, tedy přírodní změnu. Náš běh
na eskalátoru znázorňuje změnu v koncentraci CO2 způsobenou člověkem. Tato
změna jen mírně přispívá ke změně globální teploty, ale nemůže ovlivnit
celkovou změnu klimatu.


4. Budoucí vývoj klimatu: vědci, média a politici


Ke změně klimatu docházelo a nadále bude docházet, ať již člověk při
většině klimatických změn nebyl přítomný nebo se již na Zemi vyskytoval.
Lidská činnost může pouze mírně zesílit nebo zeslabit rozsah velkých
klimatickch změn, typických pro kvartér, nebo, což je také pravděpodobné,
člověk může svou činností rychlost změn nepatrně změnit. Podobná je úloha
člověka a důsledků jeho činnosti při vzniku pouhých klimatických oscilací.

Přejdu od souhrnu o odborné části problému a pokusím se nyní zodpovědět
otázku, proč došlo k tak rozsáhlé kampani, hraničící někde až s hysterií,
proč je mínění světa tak jednoznačně zpracováváno médii, ve kterých je
prezentován tento jednoduchý scénář: Lidstvo spaluje naftu a uhlí, a tím
produkuje ve zvýšené míře CO2. Oxid uhličitý způsobuje skleníkový efekt a
dochází ke globálnímu oteplování Země v míře katastrofické. Proto je nutné
omezit spalování fosilních paliv, a tím snížit nebezpečí katastrofy.

V mediálních interpretacích globálního oteplování se zřejmě jedná o souhru
několika faktorů a o znásobení výsledného efektu. V prvé řadě je nutné
podrobit kritice zdroj všech informací, a jím byla právě některá
prohlášení vědců uvádějících v život hypotézu o vlivu člověka na globální
oteplování. Ve vědeckém světě není nijak ojedinělým jevem prosazování
hypotéz, které se buď hned zpočátku nebo časem prokáží jako nesprávné.
Vývoj vědy by byl značně ochromený, kdybychom chtěli nějakým způsobem
cenzurovat zrod a publikaci hypotéz. K pochybení autora hypotézy však
dochází již tehdy, když se autor nesnaží ještě před zveřejněním svou
hypotézu vyvrátit pomocí známých argumentů. Autoři uvedené hypotézy o
vlivu CO2 na globální oteplování - a o důsledcích ohrožujících civilizaci
- opomenuli astronomické, geofyzikální, geologické, pedologické a
biologické poznatky. Tím došlo k vážné chybě. Závažnější však je, když
autoři ponechali bez povšimnutí zkreslování a zveličování své hypotézy,
zvláště pak publikování katastrofických závěrů vyplývajících z aplikace
neprověřené hypotézy do praktického života. Musíme přijmout jako fakt, že
některým vědcům se popularita velmi zamlouvá a čím víc je zveličený závěr
z jejich teorie, tím se cítí šťastnější. Nedivme se, je to vlastnost lidí
pracujících i v jiných odvětvích, je to vlastnost valné většiny politiků,
zpěváků, finančníků, umělců, že jsou potěšeni, když jsou středem
pozornosti médií. Vědci nejsou v podstatě jiní, pouze jsou v tomto smyslu
skromnější, jim obvykle stačí, že jejich dítko, jejich hypotéza, je
středem pozornosti. Existují také skupinky vědců, kteří chtějí získat co
největší porci z koláče prostředků věnovaných na podporu vědy. Ti
používají i katastrofické scénáře na podporu svých požadavků.

Kapitolou samou pro sebe však je, když česká vrcholná vědecká instituce
vydává knihy s jednostrannými argumenty a závěry (Schneider, 1992,
Houghton, 1998). Ať už se jí jedná o ekonomický zisk očekávaný z prodeje
knihy se "senzačním" tématem anebo o stranění pouze jedné, a to méně
pravděpodobné, hypotéze. Ve vědeckém světě to je vskutku ojedinělý postup.

Velice znepokojivé je přijímání teorie o vlivu člověka na globální
oteplování v různých prognózách o vývoji společnosti, a to na politických
mezinárodních platformách a v publikacích institucí přímo svázaných s OSN
nebo nesoucích název spojovaný s OSN. Například Americká rada Univerzity
Spojených národů (American Council for the United Nations University)
vydala pod autorstvím J. C. Glenna a T. J. Gordona publikaci o Budoucnosti
světa (první znění 1999, poslední 2001, český překlad 2002). Globální
oteplování jako důsledek produkce skleníkových plynů je zde prezentováno
jako vědecky prokázaná skutečnost a nikoliv jako hypotéza, která má k
průkaznosti velice daleko. Důsledky plynoucí z toho, že nejsou dodržovány
závěry odvozené z této hypotézy, jsou často nadřazovány nad faktory se
zcela prokazatelným záporným vlivem na trvale udržitelný rozvoj, jako jsou
zkoušky nukleárních bomb, nedostatek vody a její znečištění a ztráta
biodiverzity.

Ptáme se oprávněně, proč se média ujala úkolu propagovat katastrofické
předpovědi o vývoji podnebí. Významnou roli tu hraje nepochybně mémicky
zděděná úzkost, vědomí dávných katastrof, které postihovaly lidstvo od
doby zrodu. První doba lidstva byla podle Hésioda dobou zlatou, podle
Ovidia "Aurea prima sata est aetas...". Biblický příběh o vyhnání z ráje
vlastně také předpokládá ideální život prvních dvou lidí, a potom to už
šlo s lidstvem z kopce. Ne dosti tomu, přišly potopy světa tradované od
doby Gilgameše, sumerský Noe se jmenoval Utanapištim a sumerský hlavní bůh
před potopou byl po potopě pro svou neschopnost nahrazen jiným hlavním
bohem, pak přišel bůh bouří. Hrůza a strach a nakonec Apokalypsa. Takže
Seneca píše v úvaze Quaestiones Naturales: "Nihil difficile naturae est,
utique ubi in finem sui properat," (v mém volném překladu: "Nic není pro
přírodu obtížné, zvláště když se snaží sama sebe zničit.").

Média tedy vyhovují podvědomému strachu lidstva a zároveň touze být
svědkem katastrofy. Média při tom splňují další podvědomé přání: kéž
bychom tuto katastrofu přežili a jako její svědci mohli o ní vyprávět
dalším generacím. Líčení katastrof, hrůz lidského neštěstí a lidské bídy,
to všechno zaručuje dobrou prodejnost. Doporučuje se také, aby
katastrofické příběhy byly zakončeny happyendem. Tento happyend nám mají
zaručit ti politici, kteří doporučují snižování emisí CO2 jako prostředek
k odvrácení katastrofy.

Proč však přistoupili téměř všichni politici na hru o globálním oteplování
způsobeném lidstvem? Ustoupili tlaku médií? Nebo se dokonce svezli na vlně
oblíbenosti katastrofických vizí? Nebo se máme domnívat, že přijali scénář
o globálním oteplování jako zástupný problém, kterým zaretušují svou nízkou
míru zodpovědnosti, když se jedná o konkrétní úkoly ochrany životního
prostředí? Ustoupila většina vlád průmyslově vyspělého světa skutečně
tlaku veřejného mínění? Proč se vytváří nátlak i na vlády rozvojových
zemí, aby omezovaly emise skleníkových plynů, když průmyslový rozvoj
těchto zemí není uskutečnitelný bez zvýšené produkce energie, a tedy téměř
vždy bez zvýšeného využívání fosilních paliv a bez zvyšování emisí CO2? Je
to snad strach ze ztráty odbytišť, ze ztráty rezervoáru, do něhož lze
odkládat zastaralé výrobky a dokonce škodlivé zplodiny industriální
společnosti?


5. Souhrn


Hypotéza o vlivu emisí CO2 na vzrůst globální teploty nebyla zatím
prověřena. Konsensus, shoda názorů v určité části vědecké obce, není
vědeckým argumentem. Pokud by existující klimatické modely byly
vyhovující, musely by být úspěšně aplikované na více případů klimatických
změn v geologické minulosti Země, a především v holocénu. Navíc ve
scénářích současných modelů nejsou zváženy další faktory, působící obvykle
ve vzájemné provázanosti na změnu klimatu. Důkaz o mimořádném zvýšení
teploty v posledním století postrádá průkaznost, neboť středověká teplá
perioda byla dlouhodobá a dosahovala vyšších teplot, než je současné
zvýšení globální teploty. Přejmenování neprověřené hypotézy na vědeckou
teorii je postupem nepřijatelným v racionálních vědeckých metodách.


Literatura


Bond, G., W. Showers et al., 1997. A pervasive millenial-scale cycle in
North Atlantic Holocene and glacial climates. Science 278
(5341):1257-1266.
Glenn, J., C. and TJ. Gordon, 1999, 2001. State of the Future (český
překlad Budoucnost světa, CESE, Univerzita Karlova FSV, vydala Univerzita
Palackého, Olomouc, 2002), American Council for the United Nations
University.
Hansen, J. E., D. Johnson, A. Lacis, S. Lebedeff, P. Lee, D. Ring, G.
Russel, 1981. Climate impact of increasing atmospheric carbon dioxide.
Science, 213:957-966.
Houghton, J. 1998. Globální oteplování (Překlad Global Wearming: The
Complete briefing, 1995). Academia Praha, 228 pp.
Idso, S. B., 1980. Carbon dioxide and climate. Science, 210:7-8.
Mann, M. E., Bradley, R. S., Hughes, M. K., 1998. Global scale temperature
patterns and climate forcing over the past six centuries. Nature,
392:779-787.
McIntyre, S., McKitrick, R., 2003. Corrections to the Mann et al. (1998)
proxy data base and Northern Hemispheric average temperature series.
Energy and Environment, 14:751-771.
Meadows, V. D., D. L. Meadows (Eds.), 1972. The Limits to Growth. New
York, The Club of Rome.
National Research Council, 1979. Carbon dioxide and climate: A scientific
assessment. National Academy Press, Washington, D.C.
Schneider, S., 1992. Nebezpečí oteplování země (český překlad). Academia,
Praha.
Seidel, S., D. Keyes, 1983. Can we delay a greenhouse warming? The
effectiveness and feasibility of options to slow a build up of carbon
dioxide in the atmosphere. US EPA, Office of Policy Analysis (quoted acc.
to Reifsnyder, 1989).
Sharma, M., 2002. Variations in solar magnetic activity during the last
200,000 years: Is there a Sun-climate connection? Earth and Planetary Sci.
Letters 199:459-472.
Soon, W., Baliunas, S., 2003. Lessons and Limits of Climate History: Was
the 20th Century cliamte Unusual? George C. Marshall Inst., Washington,
D.C., USA, 35 pp. Také: Climate Res. 23:89-110.
Watson, R.T. and Core Writing Team, 2001. Climate Change 2001. IPCC,
Cambridge University Press, Vol. I, II, III. Také na http://www.ipcc.ch
<">http://www.ipcc.ch/> .


K dalšímu čtení


Bradley, R.S., 1999. Paleoclimatology: Reconstructing Climates of the
Quaternary. Hartcourt Academic Press, 610 pp.
Kukla, G., 2000. Last interglacial period. Geolines, 11:9-11 a celé číslo
Geolines, vol. 11.
Nátr, L., 2000 Koncentrace CO2 a rostliny. ISV Praha, 257 pp.
(Verze10.6.2004)

4225 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Čtěte také

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupujeZe zápisníku demonstrantaO co jde v případu Koněv? Veřejná služba? Ne, propaganda!

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlast

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Srbové v Kosovu organizovali genocidu. Zeman má možná špatné svědomí. Ozval se Jiří Pehe, tehdy pravá ruka Václava HavlaZeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...
Anketa
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny
Články autora
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění