Úryvky z nové knihy „Vladimír Hučín: Hrdinům se neděkuje'' (IV.)
Autor: Vlastimil Podracký | Publikováno: 20. 7. 2006 | Rubrika: HotNews
Ilustrace
Spojení mezi extrémní levicí a BIS je nepochybné. Taktéž je nepochybně synchronizované následné jednání justičních orgánů. Akce byly zcela jistě řízeny z jednoho centra. Kde je to centrum?

Všichni moji nepřátelé
Komplot zosnovaný na Vladimíra Hučína vyvolává otázky, kdo měl zájem na jeho odstranění z BIS a proč zrovna takovým způsobem? Komu všemu se nehodil? Myslím si, že síly, které se stavěly proti němu už narostly svojí kvantitou a přešly v novou kvalitu, a na druhé straně už nebyl nikdo, kdo by jej hájil. Odvoláni Stanislava Devátého znamenalo hlavní zlom. Vyvstal opět problém se zbytkovými tresty, hlavním argumentem odpůrců. Na politické scéně odešly z vlády síly, které vedly pravicovou politiku. ODS, která měla s ČSSD opoziční smlouvu, v zájmu jiných priorit, rezignovala na zasahování do ministerstva vnitra. To uchopil ministr Gross, člověk ambiciózní a populisticky laděný. Hučín byl nepopulární, proto jej nechránil, a byl nakloněn spíše uvěřit, že je nebezpečný.

V BIS byla situace taková, že většina příslušníků byla přesvědčena, navzdory Hučínovým úspěchům v boji s levicovým extremizmem, by měl být odstraněn, protože byl nebezpečný tím, že stále uvnitř BIS hledal bývalé estébáky, prověřoval jejich minulost a snažil se je odstranit. Nebezpečné bylo též zveřejňování minulosti některých lidí na základě informací, které se nacházely v archivech BIS.

Na veřejnosti už nebyl Hučín oním bojovníkem proti komunistickému režimu, vystupujícím na náměstích. Revoluční nadšení vyprchalo, nový režim ukázal některé záporné stránky a lidé zapomínali, co to vlastně byl komunizmus. Většina lidí zvolila ve volbách ČSSD v naději, že změní liberální politiku a nějak uchrání ekonomicky slabší občany před nesmlouvavým působením volného trhu. V této snaze nemohl být Hučín nijak nápomocen, naopak komunisté být nápomocni mohli, neboť se jednalo o vývoj jejich směrem. Vzhledem ke vzrůstající nezaměstnanosti, se mnozí lidé vraceli ve vzpomínkách ke komunistickému režimu, kdy práci měli. Pro některé výjimky snad mohla být současná situace zásadně horší, než ve které se nalézali za komunistického režimu. Sociální demokraté byli jakýmsi východiskem, neboť komunistický režim odmítali pro jeho totalitní praktiky, nicméně určité prvky, při zachování demokratického rámce, měli s komunisty shodné. Proto se mohli i do určité míry spolehnout na některé komunistické pohrobky. Veřejnost a politická scéna tedy Hučína nebránila, ani mu nebyla nakloněna.

Dá se s určitou pravděpodobností předpokládat, že estébáčtí příslušníci BIS byli vládnoucí garnituře ČSSD bližší než nesmlouvavý protikomunistický bojovník Hučín. Ti si potom prosadili, aby byl Hučín postupně omezen a pokud možno propuštěn. Hučínův nejvlivnější nepřítel byl tedy uvnitř BIS.

Hučínem ohrožené levicové síly byly samozřejmě největšími Hučínovými nepřáteli. Byl to nepřítel sice mnohovrstevný, od úplných extrémistů, přes rudé barony až k parlamentní KSČM, nicméně proti Hučínovi jednotný. Extrémistické křídlo bylo připraveno zaútočit.

Bude úkolem vyšetřovatelů a nového vedení BIS, pokud se ho dočkáme, rozkrýt komplot vytvořený mezi pracovníky BIS a extrémní levicí, která prováděla pumové útoky. Kdo synchronizoval akce? Kdo na jedné straně úředně odebral Hučínovi zbraně a na druhé na něj nachystal pumu v jeho automobilu? Kdo dělal výbuchy v Přerově a zároveň Hučínovi omezil pravomoci, aby je nemohl vyšetřovat? Kdo propustil Hučína z BIS tři měsíce před nárokem na výsluhu, aby neměl prostředky k obživě, nemohl si platit právníky v soudních procesech a celkově jej finančně zničil? Kdo zavraždil příslušníka policie Podepřela, který Hučína za komunistického režimu týral (o tom každý věděl), zrovna v den vstupu ČR do NATO, aby na základě toho byl Hučín zcela odstaven od své činnosti v BIS? Kdo obětoval majetky a životy lidí, aby Hučína odstavil, na veřejnosti zdiskreditoval a následně ve zmanipulovaném procesu, jak si jistě představoval za jásotu davů, odsoudil jako žháře a nepřítele společnosti. Kdo tím chtěl zpochybnit celý protikomunistický odboj a z odbojářů vytvořit zločince?

Spojení mezi extrémní levicí a BIS je nepochybné. Taktéž je nepochybně synchronizované následné jednání justičních orgánů. Akce byly zcela jistě řízeny z jednoho centra. Kde je to centrum?

Bylo účelem jen odstranit Hučína z BIS? Určitě ne. Měla to být politická demonstrace, velké levicové politické tažení proti pravici, která ještě spala na sametovém polštáři. Mělo to být veřejné očišťování komunistického režimu, ke kterému asi podle organizátorů této demonstrace nazrál čas. Proto byl vymyšlen složitý komplot, nikoliv tiché odstranění. Vždyť nebylo zase tak nemožné Hučína v klidu fyzicky zlikvidovat. Jenže to by probudilo pravicové síly k činnosti a poštvalo veřejnost. To nešlo.

Sametové přístupy k exponentům minulého režimu se v Hučínově kauze konečně naplno projevily. Všichni ti pohrobci komunizmu se dokázali najednou sjednotit a zorganizovat. Všichni ti, kteří na svých místech v demokratickém režimu neměli co dělat, se probudili a zorganizovali. Levicoví extrémisté, místo toho, aby už dávno živořili zcela na okraji společnosti, hýčkaní demokracií a veřejně vystupující a podporovaní velkými penězi, najednou synchronizovaně vystoupili. Pravice byla překvapena a zmatena. Jen několika příznivcům a stoupencům Vladimíra, bylo jasné o co jde. Začal boj o získání veřejnosti. Byl to zpočátku boj s větrnými mlýny, nicméně byl korunován úspěchem. Podařilo se dosáhnout veřejného soudního projednávání. Postkomunistické soudy nemohly před veřejností a ve světle reflektorů kamer světových agentur zopakovat zmanipulovaný proces z komunistické éry. Přecejen demokracie zafungovala. Bylo nutno Vladimíra Hučína osvobodit. Podařilo se to po pěti letech protahování.

Pokus o atentát
Klíčovou osobou nasazenou v prostředí extrémistů byl Jiří Metelka. Nevíme, zda již v této době, o které vyprávíme, přeběhl na druhou stranu, nechal se zlákat protivníky a sloužil jim proti Vladimírovi. V jisté době to zcela jistě udělal. Ale v této chvíli to není jisté, i když je to pravděpodobné, že příprava atentátu byla možná s jeho pomocí. Nechceme jej ovšem podezírat.

Metelka byl jediný informátor, který byl BIS znám. Byl předán, zřejmě vedením BIS, policii. Ta ho získala ke spolupráci.

Je říjen 2000, krátce poté, co se vedení regionálního odboru BIS ujal staronový ředitel Jan Princ. Je večer a pomalu se smráká. Vladimír si půjčuje z garáže služební auto. Je to proti předpisům, neboť bere jiné auto než svoje. Není si totiž jist, zda nemá ve svém autě odposlouchávací zařízení a kameru. Také jej mohli sledovat pomocí čipu, který v autě mohl být namontovaný. To řešil Vladimír jiným autem. Místo schůzky je na odlehlém místě na polní cestě vedoucí do lesa.

Mrholí, je zima a na cestě je bláto. Cesta je ovšem poměrně sjízdná. Zastaví na určeném místě. Chvíli čeká. Informátor se neobjevuje. Co teď? Nechce se mu snad do deště? To se ještě nestalo!

Vladimír ví, že s Metelkou už je to podivné, ale že by vůbec nepřišel? Po deseti letech spolupráce. Také si uvědomuje, že to auto je jiné, než dříve používal. Metelka má obavy, že by to mohl být někdo jiný. Možná už je také sledován?

Vladimír vystupuje z auta a prochází se kolem. Přece ho musí poznat! Poté si uvědomuje, že Metelka může být na jiném místě, na druhé straně lesa. Totiž „na kraji lesa“ může být také na druhém kraji, na druhé straně. Cesta tu prochází lesem jen kousek a na druhé straně se vynořuje opět zase do polí. Ještě chvíli obchází auto a potom si říká, že nejlepší by bylo se podívat ještě o těch 200 m dál, jestli nestojí tam. Dokonce by to bylo pravděpodobné, neboť to druhé místo je lépe kryté, není tam odnikud vidět, někdo by to mohl sledovat dalekohledem. Vladimír zkoumá cestu. Zjišťuje, že v úseku, kde prochází lesem, je v poměrně spatném stavu. Auto by nemuselo projet, to by bylo nepříjemné, tak zůstat trčet v blátě. Proboha, proč raději nešel pěšky! Jenže to sledování? Do odlehlých míst vždy jezdil autem, nemá žas pochodovat po lesích. Nedá se nic dělat, dojde tam pěšky. Je to nedaleko.

Došel na druhý kraj lesa a rozhlížel se. Místo bylo poměrně přehledné. Podle času už tam Metelka musel být. Bylo jasné, že i tady také není. Vladimír se otočil a šel zpět. Možná se zdržel a u auta už bude. Zdálky vidí Vladimír, že ani tam není. Už se smráká, je špatně vidět, ale postavu u auta by ještě rozeznal. Schůzka se neuskutečnila, bude muset domů. Už pomalu bude promoklý. Obešel ještě několikrát auto. Nikde nic. Už je skoro tma, ale postavu by snad ještě rozeznal. Metelka už asi spolupráci úplně vzdal. Je konec.

Vladimír se snaží vytáhnout z kapsy klíče, ale nějak to nejde. Snad se tam klíč nějak vzpříčil, nebo tak narostl? Nebo se zmenšil otvor kapsy? To není možné. Látka se tam nějak do toho zamotala… Vždyť před chvilkou s tím klíčem auto zamykal! Dojde ke dveřím auta. Kurnik! Je otrávený, vzteklý a ještě toto. Už aby byl doma, tady mokne a hraje si s klíčem! Následně se mu podaří přecejen klíče vyrvat z kapsy, ale ve svazku není imobilizér. To tak ještě scházelo! Ztratit imobilizér, teď nenastartuje auto a může jít pěšky. Navíc v BIS přijdou na to, že si vzal neoprávněně auto. Průser jak vrata….
Jak vyrval klíče z kapsy, tak se kapsa celá obrátila ven. To znamená, že imobilizér se utrhl ze svazku klíčů a spadl na zem. Jinak to nemůže být. Teď je v blátě. No nazdar! Otevřel klíči auto a nechal otevřené dveře, aby světlo v kabině svítilo dveřmi ven a on mohl lépe hledat v blátě. Chvíli hledal, ale v blátě nic nebylo. Poté se podíval do kabiny, kde snad by měl baterku. Baterka by měla být snad ve skříňce v přístrojové desce. Při pohledu na skříňku se mu něco nezdálo. Skříňka byla pootevřená. Nasedl do auta, aby se lépe dostal ke skříňce a sáhl automaticky do kapsy. Tam byl imobilizér. Hele, tak konečně. Teď už baterku nepotřebuje. Skříňku ale musí ještě napřed zavřít.

Několikrát se pokusil skříňku přibouchnout, ale ono to nešlo. Chyběly tak dva až tři centimetry. Co v ní je? Vždyť do ní nic nedával! Otevřel ji a strnul. Byly tam dva válce přikryté papírem. Mělo to tvar výbušniny, nevím jaké, omotané páskou, propojené drátem, který někde pod tím končil. Bylo to jasné. Někdo to nastražil, jenže dosti neuměle. Možná také neměl čas………. Kdyby měl po ruce imobilizér hned, zapojil ho, tak by vybuchl. Teď by už nebyl mezi živými.

Výbuchy v Přerově a Olomouci. Doprovodné akce
V roce 97 došlo k výbuchu na schodech soudní budovy v Olomouci zrovna v době, kdy tam měl Vladimír Hučín rehabilitační záležitost ohledně útoku na Mikeše. Byla poškozena brána a vstupní průčelí soudu.

Samozřejmě, že levicový tisk obviňoval nejprve Hučína, ale ten se nalézal v té době u soudu. Nastalo vyšetřování a obviněn byl Vratislav Kutal. To je člověk, který byl nějak spojený s Zifčákem, ale podle zpráv z Zifčákova prostředí, které tenkrát bylo možno ještě získat, odmítl pro Zifčáka sponzorský příspěvek. Zifčák to komentoval tak, že zato zbytek života stráví v kotrmelcích. Kutala odsoudili. Dostal 10 let. Tím chtěl zřejmě Zifčák upozornit další sponzory, aby si rozmysleli odmítnout příspěvky. Vladimír má doklady o tom, že byl odsouzen nevinný člověk. Mafie si prověřila součinnost jednotlivých složek v polici a státním zastupitelství.

Další výbuch byl v červnu roku 98, kdy vybuchla bomba v odpadovém koši, půl metru od Okresního soudu v Přerově. To bylo ve chvíli, kdy se projednával jeden z rehabilitačních soudů s Vladimírem Hučínem. V té době soudkyně Krylová nechtěla případ převzít. Podala podjatost z toho důvodu, že před mnoha lety učila Vladimírova matka asi 14 dní její dítě. Soudci se Hučínových kauz báli. Chápali, že podle práva budou muset Hučína rehabilitovat a tím se mohou dostat do zorného pole extrémní levice a jejích násilností. To měl ještě umocnit výbuch, jako upozornění, co se jim stane, když budou stát na straně Hučína. Mimo normálního psychického tlaku na veřejnost šlo taktéž, alespoň u těchto prvních výbuchů, o zastrašování justice. Takže soudkyně Krylová se zrovna vymlouvala, aby nemusela převzít Hučínovu kauzu, když k potvrzení jejích slov bomba vybuchla. Možná byla řízená na dálku, aby to bylo synchronizované s tím, co se dělo v soudní síni. Střepina z bomby poškodila auto jednoho bývalého příslušníka StB.

Je s podivem, že nikoho souvislosti těchto dvou prvních výbuchů se zastrašováním justice nepochopil a levicový extremizmus nebral vážně; naopak vedení BIS kladlo překážky Vladimírovi, aby na této problematice pracoval.

Třetí výbuch byl na schodech přerovského zámku, kde je Vlastivědné muzeum J.A. Komenského. Rozmetal historický sloup, poškodil schody a roztrhl zeď. Bylo to v době, kdy tam byla výstava Třetího odboje a Vladimír Hučín tam byl vystaven na snímku ve vězeňském munduru. Policie zjistila, že se jednalo o trhavinu Semtex. Na místě výbuchu se velmi rychle objevil Stanislav Vrána, náměstek ředitele olomoucké BIS, v době výbuchu musel být někde v blízkosti, možná opravdu šel náhodou zrovna okolo. Tento člověk se později, po odstranění ředitele Částečky, stal hlavním iniciátorem odstranění Vladimíra Hučína.

Další výbuch byl v den vstupu ČR do NATO v roce 1999, asi deset minut po podpisu smlouvy. Stal se na služebně přerovské policie, kde byl výbuchem smrtelně zraněn příslušník Stanislav Podepřel, který kdysi Vladimíra Hučína při převezení do vazby týral a kterému Vladimír vyhrožoval, že si to s ním jednou vyřídí. Ne že by snad se z estébáka stal sebevražedný terorista a chtěl zranit svoje spolupracovníky, ale protože měl pod stolem nějaké zabavené rozbušky. Tyto vybuchly. Úmrtí Podepřela a zranění ostatních příslušníků však nemohlo nastat těmi rozbuškami. Při jejich výbuchu by sotva došlo k vážnému zranění. Tyto rozbušky iniciovaly výbušninu, která tam byla umístěna tak, aby Podepřela roztrhla.

Můžeme se tedy domnívat, že někdo umístil nejprve do služebny výbušninu, asi do místa, kde pracoval Podepřel. Načež někdo zavolal, že se našly rozbušky. Tato rozbušky byly přineseny na služebnu, jako poměrně neškodný materiál. V nich byla jedna časovaná rozbuška. Rozbušky vybuchly v přesně určený čas. To iniciovalo výbušninu. Samozřejmě, jsou to jen spekulace….

Tento výbuch a vražda jím způsobená byl opět komplotem proti Vladimíru Hučínovi. Jinak se to nedá vysvětlit. Je samozřejmé, že vše mluví pro to, že to udělal Hučín. Načasování výbuchu, osoba, která přišla o život apod. Vladimír mohl odstranit Podepřela po 17. listopadu jako předseda Občanské komise. Neodstranil ho a nechal ho pouze kázeňsky potrestat. Neodstranil ho ani jako důstojník BIS za deset let své činnosti. Podepřel byl možná v kontaktu s extrémní levicí, možná na předchozích výbuších participoval. Možná také odstranili svědka. Proč by takového člověka, který mohl vypovídat před soudem, jak to s výbuchy bylo, Vladimír odstraňoval, ještě k tomu tak monstrózně?

Levicový tisk spustil kampaň. Možná i mnozí nezasvěcení lidé zapochybovali o Hučínovi. Zapochybovali, že opravdu svoji práci proti levicovému extremizmu nepřehnal. Možná, že v té chvíli si řekli Hučínovi nadřízení, i ti, kteří ještě váhali, že se ho musí zbavit. Takto to přece není možné! Ze sametového polštáře se nezdá, že by snad komunisté byli něčeho takového schopni. Ale o to právě levicovým silám šlo. Využili sametového myšlení.

Poté dokonce komunisté uspořádali u budovy BIS v Olomouci demonstraci, kterou organizoval Ludvík Zifčák a na které promlouval Pěcha. Jednoznačně upozornili, že Hučín pachatelem výbuchů. Bylo to i v televizi na olomouckém kanálu televize Nova. I v dalších sdělovacích prostředcích.

Za to byl Pěcha odsouzen pro trestný čin pomluvy proti Hučínovi. Za propagaci komunistické ideologie však bohužel odsouzen nebyl.

Další výbuch se nastal 1. 12. 1999 v kanceláři Konfederace politických vězňů. Tato bomba už měla velmi razantní účinek. Bylo proraženo obvodové zdivo. Byl poškozen ocelový rám okna. Byl zničen počítač, který byl za zdí, a vnitřní vybavení kanceláře. Kolem toho byly rozházeny letáky, které útočily na Vladimíra Hučína. V jejich textu se tvrdilo, že pokud by měl být rehabilitován jeden kapitán, tedy Hučín, tak kapitán Pavel Minařík (bývalý agent StB vyslaný do Svobodné Evropy) by měl být také zbaven obvinění. Dále tam bylo zmiňováno, že Hučín chtěl usmrtit Deana Reada a chtěl dělat výbuchy ve vojenských podnicích. Tento výbuch se stal přesně na den, na hodinu a téměř na minutu 16 let po tom, co byl kdysi Hučínovou skupinou uskutečněn útok na Antonína Mikeše v roce 1983.

Výbuch v kanceláři politických vězňů už jasně ukazoval, že se jedná o politicky motivovaný trestný čin. Tento výbuch byl dokonce zadokumentován i v literatuře pro pyrotechniky. Tento trestný čin je hodnocen jednoznačně jako teroristický čin s politickým podtextem. Pachatel nebyl zjištěn.

Když se přestěhovala KPV do jiné budovy, opět někdo vystřelil do okna a rozbil obě tabulky skla. Samozřejmě, že nebylo nic vyšetřeno.

Přerovský Klub angažovaných nestraníků uspořádal ve své propagační skříňce na hlavní ulici v Přerově výstavku bývalých komunistických exponentů, milicionářů a dalších. K tomu připravili soutěž, kdo pozná nejvíc komunistických zločinců. Soutěž spočívala v tom, že tam dali sérii fotografií při příležitosti reprízy vysílání seriálu Major Zeman v televizi. Vždy, jednou za týden, když odvysílala televize nějaký díl, tak tam přidali jednu nebo dvě fotografie. Dali tam i Jána Murčeka, jako posledního, jako perličku. Ale mohli jich tam dát jen 30, protože i Zeman měl 30 případů. Samozřejmě že byli schopni jich tam dát i 300, ale to by bylo nepřehledné. Soutěž spočívala v identifikaci osoby na fotografii, přičemž odměnou byla láhev Becherovky, která měla lidi motivovat. U lidí to vzbudilo zájem. Ale jakmile došlo k útoku na KPV, lidé dostali z té akce strach. Přece jen takový výbuch v centru Přerova, na tak frekventovaném místě, lidi zastrašil.

Posléze byl proveden ještě jeden útok a to na Zifčákův osobní automobil, který měl umístěn před svým obydlím, a který někdo polil hořlavinou a zapálil. Ten automobil byl totálně zničen. To bylo těsně před akcí MMF v létě 2000. Opět to mnozí považovali za pomstu Vladímíra Hučína. Vypadalo to, že mezi oběma skupinami probíhá boj. Mnoho lidí bylo zmateno, chtěli tomu udělat rázný konec. Policie nic nevyšetřila. Ústřední osobou byl Vladimír Hučín. Mnozí začali uvažovat, po způsobu zbabělců, zda by nebylo nejlépe Hučína nějak odstranit, aby byl pokoj. To se vždy stává, když lidé jdou zbabělí a domnívají se, že ústupem zločincům si zachovají klid. Totéž si mysleli i velmoci v roce 1938 v Mnichově. Jak to dopadlo víme.

Mezitím začaly docházet různé výhružné letáky na adresy novinářů a reportérů, že Hučín stojí za výbuchy a bude s ním zatočeno. Jednalo se o zastrašování redaktorky ČRo Olomouc Janu Zemkové, Michala Šverdíka z MfD, televize Nova a další. Novinářům se vyhrožovalo různými obrazy s šibenicemi. Dále též texty, třeba pryč s NATO. Hučín je zaprodanec Ameriky. Útočili anonymně. Tlak začínal narůstat. Nemysleme si, že novináři jsou zase tak stateční, aby se jich to zcela nedotklo a nemělo to dopad na jejich práci. Novinář napíše článek, který se extremistům nelíbí a shoří mu automobil. Kdo takového novináře ochrání? Snad policie? To si může myslet jen opravdu naivní člověk.

Sametový polštář vypelichal. Mnozí to však nepozorovali, další byli zastrašeni. Sametově vychovaní lidé nebyli ochotni bojovat proti zlu. Mnozí raději viděli Hučínovo odstranění jako řešení k návratu ke klidu. Mezitím různé mafie proti Hučínovi, spojené síly oportunistů, prospěchářů, sametových pohodářů a komunistických pohrobků pracovaly na plné obrátky. Nepohodlný člověk musel být zničen. Opět bylo potřeba nastolit sametovou pohodu.

Samozřejmě, že výbuchy měly i vliv na Vladimírovy rehabilitační soudy, které v té době, po deseti letech, ještě nebyly u konce.

Naposledy vybuchl stánek s tiskovinami, kde se prodávalo Nové Bruntálsko a Haló noviny. Na to následovalo Vladimírovo zatčení. To byla poslední kapka. Komunistická mafie dosáhla svého.

Mediální kampaň po zatčení
Teprve po zatčení mohla proběhnout velká mediální šou levicových sil a zmatených neinformovaných lidí. Komunisté vedli oslavnou kampaň. Bohužel i mnozí nezainteresovaní se vyjadřovali známým způsobem, že obžalovaný je vinen. Bylo ta tak přesvědčivé!

Kdysi v r. 1996 na televizi Nova běžel pořad „Partyzán“. Později v letech 1997 až 2000 natáčel Jan Král několik dílů pořadu Klekánice. To byly pořady, které na sebe navazovaly. To bylo natáčené v místech, které souvisely s Vladimírovou odbojovou činností. Vypovídali k tomu různí lidé, včetně Antonína Mikeše, ještě než byl uvězněn za své milionové podvody.

Nyní o Hučínovi většina sdělovacích prostředků informovala jako o potenciálním pachateli bombových útoků. Údajně se našly výbušniny a zbraně. Při domovní prohlídce prohledávali také nedaleký Židovský hřbitov, novináři museli ustoupit rychle do pozadí, hodně daleko od hřbitova. Přivezli automobil se speciálními kontejnery, které měly pancéřovanou kouli, do které se dávají nebezpečné předměty, když se třeba najde bomba nebo něco podobného.

Novinářům řekli: „Ustupte, neseme výbušniny!“, což novináři samozřejmě ochotně psali. Mediální kampaň tedy začínala vyrábět sama policie. Divadlem, které dělala. Když je to dobře narežírované, volí se vhodná slova a divadelní scéna, tak media samozřejmě na to skočí. Je to senzace. Lidé to čtou. Podvodná kampaň začíná u policie. Potom to obletí svět a je to jasné.

To samozřejmě nemám na mysli levicový tisk. Takový Ludvík Zifčák v Novém Bruntálsku psal, kolik mělo být zavražděno lidí, kolik levicových radikálů mělo být Hučínem popraveno. Že se našli výbušniny, které by dokázaly udělat destrukci tří vysokopodlažních budov. Kolik výbušnin tam bylo a zbraní, tisíce a tisíce nábojů…. Takový tisk samozřejmě čtou normální lidé trochu s despektem, jenže i to zanechá dojem.

Samozřejmě, že komunisté využívají každé instituce, která je jim v demokratickém státě přístupná, aby prosadili svoji verzi. To je případ komunistické poslankyně Rujbrové, která byla v komisi pro kontrolu BIS. Ta tvrdila do novin a do rádia Frekvence 1, že KSČM už měla dávno indicie, že Hučín stojí za výbuchy. Ale že na jejich varování nikdo nedbal.

Bývalý esenbák, nyní velitel policie plk. JUDr. Jiří Pščolka promluvil, že Vladimír Hučín je důvodně podezřelý z organizování výbuchů, že na to přišli zcela legálně s pomocí policejních postupů, není v tom žádný komplot a všechno zjistili odborníci, kriminalisté. A že výbuchy udělal Hučín, který chtěl vyvolat obavy u veřejnosti z návratu komunismu, což je samozřejmě nesmysl. Je jen otázka krátkého času, kdy se Hučínovy záměry prokážou u soudu. V novinách se dokonce objevily palcové titulky: „Hučína podezříváme, říká Pščolka“. Jak by potom takovému komplotu obyčejný občan neuvěřil?

Bylo velkým zklamáním, že i takový Michal Šverdík z Mladé Fronty podlehl policejní propagandě a v jednom článku napsal, že u Hučína byla nalezena výbušina V30B, což byl vyložený nesmysl.

Následně vystoupil v televizi Prima poslanec Jan Klas, předseda komise pro kontrolu BIS za ODS, který řekl redaktorce, že se bude muset vyšetřit, jak je vůbec možné, aby se takový člověk vůbec dostal do řad BIS. Dokonce řekl údajně: „terorista zůstane teroristou“. To však znamená, že poslanec za ODS, liberální demokratickou stranu, Jan Klas, předseda komise pro kontrolu BIS, nejenže podléhá momentálním náladám, ale dokonce považuje třetí odboj v komunistickém režimu za terorizmus. Co dělá v této straně, neměl by být snad v KSČM? Když se tento člověk dozvěděl, jak se věci skutečně mají, tak už bylo pozdě, protože on svoje projevy do televize už jednou řekl. A ovlivnil tím také širokou veřejnost. Potom se sice omluvil, jenže, je to vlastně omluvitelné, když někdo takový pronáší komunistickou propagandu? I členská základna ODS na Ústeckoorlicku vyjádřila pohoršení, jak je možné, že se jejich představitel, který je v tak zodpovědné funkci, jako je předseda komise pro kontrolu BIS, takto nezodpovědně vyjadřoval.

Stanislav Gross vystoupil asi v únoru 2002 v pořadu Kotel, kde na dotaz jednoho z účastníků pořadu odpověděl, že „se budou všichni ti, kteří se Hučína zastávají, stydět, až uvidí, jakých zločinů se dopustil, a že soud bude veřejný a všichni to uvidí“. Ale pak byl soud neveřejný. Nikdo nemohl nic vědět, protože když se někdo dožadoval, že by tam chtěl být u soudu alespoň na chodbě, tak byl násilně vynášen, nebo i zraňován. Domníváme se, že je to zneužití pravomoci veřejného činitele.

Bohužel Vladimír udělal i rozhovor s Tomášem Vlachem pro časopis Reflex ohledně výbušnin. To byla chyba. Samozřejmě, že Vladimír je odborníkem na výbušniny, to samo o sobě nic neznamená u odbojáře a kapitána kontrarozvědky. Jenomže lidé si to mohou vysvětlovat různě. Chytrým otázkám reportéra se těžko dá čelit tomu, kdo se v tom nevyzná.

S novinářem Vladimírem Ševelou z Lidových novin ztížila rozhovor skleněná stěna přes kterou spolu museli mluvit v Olomouckém vězení. Nebylo pořádně rozumět, takže i článek byl potom zkreslený. Soudce Mgr. Černošek při návštěvě zakázal používat telefony.

Rozhovor, ve kterém se autor ptá Vladimíra Hučína v době po propuštění, jak by srovnal chování policie a justičních orgánů v komunistické době a v demokratickém režimu.

Autor: Vladimíre, občany by asi zajímalo, jak srovnáváš jednání policie a justičních orgánů v komunistické době a nyní. Zalov v paměti. Tak třeba způsob zatčení? Vladimír: Mne StB zatýkala několikrát a mohu říci, že metody jsou stejné. Jen tentokrát byly demonstrativní. Bylo to divadlo. Bylo u toho mnohem více lidí. Samozřejmě zbytečně. Zatímco StB se snažila postupovat spíše tajně a byla v tom profesionálnější. Nedělali zbytečné úkony.

Autor: O domovní prohlídce jsi už sám řekl téměř vše. Takže teď k převozům. Vladimír: Převozy se snažila StB dělat tajně. Byla to profesionální práce. Nebyli u toho zbyteční lidé. Tentokrát to bylo, řekl bych, krutější, protože jen při převozech mohli uplatnit násilí. Proto si to vychutnávali. Také to bylo zbytečné divadlo. Autor: A teď výslechy?

Vladimír: Výslechy StB byly opravdu to nejhorší ze všeho. Bylo používáno fyzického násilí. Tentokrát fyzické násilí nebylo. To je samozřejmě velký pokrok. Byly jen psychické nátlaky, třeba, že ostatní se již přiznali, že zapírat je zbytečné a podobné úskoky, pro mne samozřejmě směšné. Když nemohli používat fyzického násilí přímo při výsleších, používali ho při převozech. Tam je samozřejmě člověk v poutech a na různých řetízcích, které se mohou utahovat a vyvolávat bolest. Nevím, jestli to bylo nějak domluvené s vyšetřovateli, aby se tak chovali, jako vyšetřovací nátlak, či jeho součást. Místo mučení přímo při výsleších je mučení pomocí převozů a psychiatrických vyšetření. Když nemohou dávat samotku ve vyšetřovací vazbě a zostřený režim, umístí člověka na psychiatrii.

Autor: A co vazba?

Vladimír: Ve věznicích je dnes režim volnější, nejsou ony fyzické tresty. Jenže cely jsou přecpané, řád je uvolněný, což znamená, že se uplatňují různé kriminální živly, které toho využívají mnohdy až k šikaně ostatních vazebně stíhaných. Na mne si samozřejmě nepřišli, ale pro obyčejného občana to musí být stresující. Domnívám se, že umístění na celu zároveň s takovými individui, může být součástí vyšetřovacího nátlaku. Nikoliv ovšem u mne.

počet stran: 570, cena: 390Kč, nakladatelství: Marek Belza. Termín vydání: září 2006.

chcete-li si již dopředu knihu objednat (vyjde v září 2006), pište na adresu adam.bartos@eurabia.cz