Minulý víkend ve Varšavě demonstrovali polští homosexuálové, do Poslanecké sněmovny se vrací návrh zákona o registrovaném partnerství. Po delší době vyvstává diskuze na toto velmi ožehavé téma. Při minulém hlasování byl zákon o registrovaném partnerství zamítnut o jediný hlas. Dopadne to nyní jinak? Je správné uzákonit svazky homosexuálů, či nikoliv?

Není pravda, jak je předkládáno, že registrované partnerství nikomu neublíží a někomu pomůže. Naopak, poškodí tradiční rodinu. Není přece možné dát na stejnou úroveň tradiční model rodiny, kdy jsou spolu muž a žena, s naprosto protipřírodním a iracionálním partnerstvím homosexuálů. Nejde o to, zda homosexuálním párům dovolíme dědit po zesnulém partnerovi a podobně. S tímto bych absolutně žádný problém neměl, ale jde o princip. Přijmutím zákona o registrovaném partnerství totiž jasně dáváme najevo, že homosexualitu bereme jako naprosto normální věc.

Vím, že je veřejné mínění dosti nahnuté k legalizaci registrovaného partnerství (dále jen RP) a většina lidí homosexualitu jako normální bere. Ona však normální není. Homosexualita je úchylka. Častým a typickým argumentem neochvějných zastánců RP je, že homosexualita je vrozená a proto normální. To zajisté, ale lidé s pedofilními či sadistickými sklony to mají také vrozené a jsou tedy podle vás normální? Zastánci ale často zejména ve vztahu k odpůrcům RP záměrně zaměňují pojmy „normální“ a „zločinný“.

Pokud někdo označí homosexualitu za nenormální věc, je označen za demagoga, který démonizuje lásku dvou osob. Ale to přeci není pravda. Když označím homosexualitu za nenormální věc, to přeci hned neznamená, že někomu ubírám málem právo na život. Čistě vzato, homosexuály považuji za rovnocenné občany, ale jejich sexuální orientaci prostě za normální brát nemůžu.

Ve skutečnosti byla instituce manželství vždy v první řadě společenským prostředkem k zabezpečení plození a následné ochraně dětí, které na ni závisejí. Jelikož toto kritérium homosexuální páry evidentně nesplňují, odchylují se od normálu a tudíž „normální“ nejsou. Někdo může namítat, že jsou přece i bezdětné heterosexuální páry a přesto je nikdo „nediskriminuje“.

Tak za prvé, bezdětné heterosexuální páry které nemohou mít děti, si je mohou pořídit jinými než „přirozenými“ cestami, či adopcí. Na rozdíl od situace, kdy by dítě adoptovali homosexuálové, nebude narušen duševní a jiný vývoj dítěte, k tomu se však dostanu níže. Toto se absolutně nedá srovnávat. Za druhé, diskriminována by byla a je společnost, ve které jsou homosexuální svazky případně uznané. V zájmu společnosti a státu by mělo být podporovat tradiční model rodiny muž a žena. Tento tradiční model bereme jako samozřejmost a jakousi spíše morální věc, institut muže a ženy není totiž nijak uzákoněn. Uzákoněním registrovaného partnerství by byla neprávem zvýhodněná menšina, jejíž svazky navíc nejsou v zájmu státu a společnosti, a to si myslím, že by bylo špatně.

Dále se prý homosexualita nedá dávat na stejnou úroveň s výše zmíněnými úchylkami, protože nikomu neškodí, nikoho neobtěžuje. Na první pohled ne, ale mějme na paměti výše zmíněné poškozování tradičního modelu rodiny a také zhoubný vliv na případně vychovávané dítě. Zkusme vymýšlet scénáře, kdy by bylo homosexuálům povoleno adoptovat děti. Je dokázáno, že nevědomky jako děti přebíráme v rodině, ve které vyrůstáme určitý model, tedy to, jak se například chová otec k matce, vnímáme chod domácnosti apod. Pokud je vše v pořádku, je téměř jistá šance že dotyčný, až si založí rodinu vlastní, vše bude „šlapat“ v obdobných kolejích. Na druhou stranu, děti vyrůstající v rozvrácených rodinách jsou často poznamenány na celý život a nezřídka se u nich projevují např. sklony k domácímu násilí. A teď si představme, že dva homosexuálové budou vychovávat „od mala“ adoptované dítě. I když u něj homosexualita geneticky zakódována nebude, tak se jistě nebude vyvíjet normálně jako jeho vrstevníci a bude přinejmenším „trochu divné“. Nemluvě o frustraci že jako jediné má „dva tatínky“ (případně „dvě maminky“), šikaně od vrstevníků a také faktu, že vývoj bez tradičního modelu otce a matky je jaksi neúplný a zanechá na dítěti následky.

Dalším závažným faktem je, že síly, které fanaticky stojí za legalizací registrovaného partnerství homosexuálů přes svoji rétoriku o lidských právech a svobodě, samy nejsou schopny tolerovat odlišný názor. Stáváme se svědky citového vydírání, kdy jsou homosexuálové označeni za nějaké ubližované chudáky a odpůrci RP za nenávistné demagogy. A přitom jde pouze o střet názorů. Já na to mám prostě odlišný názor. Měli by jej respektovat. Proto je podle mne přinejmenším nešťastná případná legislativa která by trestala „porušování práv sexuálních menšin“ a takové případy ve světě již nastaly, kde se takový paragraf dá při své široké vyložitelnosti zneužít k potírání byť jen samotného kritizování takového zákona.

Homosexualita je legální, diskriminace homosexuálů je zakázaná, nikdo se na ně již nedívá tak, jako např. před sto lety, nemluvě o nějakých snahách o převýchovu a pokusy o změnu orientace „léčbou“. Tak co by ještě chtěli víc ? Odlišme pojmy sexuální orientace a legální partnerství na úrovni manželství muže a ženy. Proti sexuálním vztahům a praktikám mezi osobami stejného pohlaví nic nemám (ani mít nemůžu, protože intimní život je naprosto osobní a svobodná věc každého člověka). Uznat však homosexuální páry jako „trochu jiný“ model partnerského soužití zákonem, nemluvě o možnosti adopce dítěte je nápad velice špatný.