Naše vlast je zavlečena do dluhové pasti. Až naplno docvakne a my všichni budeme muset začít platit důsledky populistického prožírání vlastní budoucnosti, zcela jistě to nebude veselá předvolební estráda s pivíčkem a kusem buřtu zadarmo. Poté už ani Jirka Krampol s Katkou Brožovou za rytmického dunění písní Michala Davida nevyloudí na zamračených tvářích okolostojících úsměv na rtu, neboť někteří už nebudou mít v peněžence ani na ty vyhlášené špekáčky z Lídlu, či lahváč v akci. Ale jak je to vůbec možné?
Vždyť v oranžových knihách podpořených rudými plakáty je všechno tak krásné a jednoduché. Ten dělá to a ten zas ono, a všichni dohromady uděláme moc! Řádně zdaníme zbohatlíky, živnostníky či jiné podvodníky a všichni si budeme užívat. Dělník, rolník i pracující inteligent. Zdroje jsou a dluhy se přece neplatí! Odkaz února 1948 je věčný!
Pokud se bolševikům za dobu jejich hrůzovlády něco opravdu “povedlo”, tak je to pevné zakořenění semena závisti v hlavách “sprostého” lidu a s tím spojená touha zlikvidovat každého, kdo byť jen malinko vybočuje z průměrné šedi tiše remcajícího davu – majetkem, intelektem, schopnostmi či třeba jen odvahou nepapouškovat oficiální linii politických manter.
Nejoblíbenější činností společenské spodiny, která se po roce 1948 dostala k absolutní moci, se tedy stalo donášení, pomlouvání a udávání. Vždyť největší radost slabochům způsobuje cizí neštěstí a tuto si mohli jednou větou či jedním dopisem na správnou adresu zajistit do sytosti. Však dosti udavačských a estébáckých kreatur mezi námi dodnes žije, se slzou v oku na toto období vzpomínají a svoje charakterové “kvality” se snaží předat i další generaci. Těm “nejlepším” soudruhům v tom dokonce pomáhají i bohaté doživotní měsíční renty, které jim napříč politickým spektrem dopřál sametově pomatený, či dle některých odvážnějších zdrojů, KGB a StB zpacifikovaný, parlament.
Co se tedy vlastně po listopadu 1989 vlastně stalo? Partajní bossové z KSČ za vzdáleného cinkotu klíčů na náměstích v naprosté pohodě zlegalizovali další přesun většiny již jednou ukradeného majetku, který ještě po čtyřiceti letech tureckého hospodaření zůstal po masové znárodňovací loupeži ve správě státu a za něco stál, tentokráte směrem na svoje soukromá konta a listy vlastnictví. Při tom všem pak naprosto dokonale zvládli i idelologickou část celé transakce, kdy vytvořili pomocí několika neokoukaných figur zdání pluralitní demokracie a teatrálním prostříháním ostnatého drátu na hranicích i zdání svobodné společnosti.
Ve své podstatě však základní kameny společnosti zůstaly stejné, stejně jako vodiči loutek, tahající za nitky z rudého temna pod svícnem. Stále se hraje na nejnižší lidské pudy, které pomáhaly udržovat v chodu socialistické společenství, nyní pod pláštíkem EU. Snad s jedinou vyjímkou, že se o tom může, v mezích náhubkového zákona a momentální nálady partajfýrerů něco napsat. Avšak začíná přituhovat, jak o tom svědčí zablokované blogy některých kolegů i na tomto portálu.
Něco prostě nebylo v pořádku a stále není. Místo přímé cesty ke svobodné společnosti rovných šancí se v zpětném oblouku vracíme ke gulášovému socialismu s plnými regály potravinových náhražek a zkorumpovanou vládnoucí věrchuškou, která si myslí, že národ utáhne na cezené nudli populistických slibů a demagogických proklamací. Stále větší část populace však ze sebe nechá dělat ještě větší hlupáky, než novodobí Leninové, Gottwaldové a Stalinové vůbec doufali.
Příkladem budiž současná situace kolem odborářské hysterie se zdaněním zaměstnaneckých benefitů. Pokud jde odborovým předákům o pracující lidi, proč už nestávkují minimálně několik let? Proč nestávkují kvůli zlodějskému zdanění všeobecně? Vždyť každý zaměstnanec, pobírající mzdu, v konečném důsledku zaplatí na daních, poplatcích a všelijakých odvodech státu více jak 70% svého výdělku. Jak by se asi odborářským ovečkám líbilo, kdyby místo hrubé mzdy 20 000,- Kč dostali na ruku jen pětitisícovku?
Nikdo si to totiž v naší daňové neosocialistické džungli nedokáže přesně spočítat. Tak “šikovné” máme zákonodárce, tak “šikovné” máme ideology moci, takto “šikovně” máme nastavený náš mediální pseudoprostor. Takto plíživě se k nám vrací socialismus. Receptem na všechno je další zvýšení daní, pojmenovávání daní jinými jmény, na politickou zakázku vyráběná nenávist ke schopným nějaké větší peníze vydělat a na druhé straně vytvářet masu na státu závislých chudáků, kteří mají být vděčni za každý pohozený zbyteček od panského stolu.
Vůbec tedy nejde o pětikorunu za stravenku milí odboráři. Politické špičky vás pomocí zákonodárného sboru zcela legálně okrádají úplně jinde. Stejně jako nestátní zaměstnavatele. Z hlediska rozpočtu ČR je úplně jedno, jestli se například do ČD nasype několik miliard na pokrytí ztráty, či jiné peníze na benefity. Pořád jsou to peníze vydělané mimo státní sektor a přerozdělené loutkovodiči ze Strakovy akademie. Vy k tomu sloužíte jen jako masa užitečných idiotů, která má konání partají ospravedlnit před již zmiňovaným mediálním pseudosvětem.
Reálie naší postsametové společnosti jsou úplně jiné. Bolševici se sice vzdali koncentráků, ostnatých drátů na hranicích, justičních vražd či otevřeného terorizování obyvatelstva, ale v žádném případě ne moci. Jen to dělají šikovněji a často s nálepkou EU. Stále chtějí to svoje stádo ovládat. Dnes pomocí ekonomického tlaku. Kam až mohou zajít? Seberou nám všem veškeré výdělky, spokojeně si je přerozdělí a my jim budeme na povel nadšeně hýkat za každý kbelík nestravitelných pomejí pojmenovaný jako pastelkovné, třináctý důchod či evropský grant?
Ve vládních palácích se totiž od roku 1989 mnoho nezměnilo. Nejoblíbenější hrou zůstává ta o malé domů pomocí lehce ovladatelných “hlupáků” tam někde dole. Zde se řeší Grippeny, Pandury, dálnice, Temelíny, sluneční energie, plynovody, openkarty. Všechno, kde může něco kápnout. Pak si nikdo nic nepamatuje, nikoho nezná, nikdy nic neviděl. Á je to možné jenom proto, že dnes již drtivá většina našich spoluobčanů má strach, který maskuje podporou dalšího daňového okrádání, údajně jen těch nejbohatších. Strach zasetý novobolševickými mantrami o sociální spravedlnosti, strach vypěstovaný komunistickou demagogií, strach vyčnívat z řady, strach postarat se sám o sebe.
Tato duchovní past již zaklapla. Komu totiž vůbec vadí, že vězňové komunistického systému či lidé jím perzekouvaní jen těžce vyžívají z dopočítaných důchodů, neboť nemohli řádně studovat i pracovat a na druhé straně ty nejodpornější zrůdy z řad udavačů, agentů StB, bolševických bachařů, nomenklaturních kádrů KSČ spokokojeně pobírají výslužné, řídí akciovky vzniklé z divoce privatizovaného majetku či dokonce sedí v parlamentu?
Bohužel. Řešíme tady pseudoproblémy s třicetikorunou u lékaře, zdaněnými stravenkami, režijními jízdenkami, botičkami od Diora či velikost přirození na italském slunci, ale podstata problému uniká. Politická garnitura by z nás všech chtěla míti poslušnou bandu kašpárků, kteří nepřemýšlí, makají a platí, stejně jako na povel zvednutá masa odborářů, kteří vlastně ani neví proč mají pět hodin pískat na píšťalky a mávat transparenty. Snad to jednou dojde i jim.
Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz