Je to řešení, zrušit,nebo pozastavit ŽL,ale bohužel většina živnostníků si na své živnosti vzala půjčky,tudíž nemůže skončit i kdyby chtěla. Já už jsem živnosti pozastavil na 10 let a tím dlouhodobě ukončil činnost v jedné firmě. Tu druhou se chystám ukončit,prodám nemovitosti,splatím dluhy a potom se uvidí. Po 18 letech jsem se nedočkal slušného zacházení od těch na které jsem platil daně, jeden starý zaměstnanec fin.správy mě kdysi dávno říkal, za svého života se nedočkáte solidního podnikatelského prostředí. Měl pravdu a já mám obavy z toho,že se ho nedočkají ani mé děti a to je jeden z důvodů proč ukončím činnost. Nemohu nadále podporovat nepořádky a nechat se za to šikanovat desítkami kontrolních orgánů.Ten bordel a tisíce pijavic je živen rovněž z mých daní a z mé otrocké práce. Pokud nebude mít úřední šiml a dlouhodobě nepracující pijavice co žrát zahyne a tudíž jej nebudu nadále krmit.Je to poprvé za 18 let že nebudu vytvářet nová pracovní místa ač bych mohl.Ono si totiž z každé koruny zisku přispěji na nového kontrolora,nového nezaměstnaného,nového nepřizpůsobivého/který mě ruší v krátkém odpočinku a hlavně si přispívám na svoji konkurenci,která zajisté dostane předraženou zakázku nebo určenou finanční podporu formou dotace jí šitou na tělo.Sám se pijavicí nestanu,budu pracovat.Podnikání nemá význam jelikož se ekonomika stejně v nejbližších deseti letech po různých kotrmelcích dostane tak tak na úroveň před počátkem krize a to jen za PŘEDPOKLADU,ŽE NEBUDOU NEPOKOJE PŘERŮSTAJÍCÍ VE VÁLKU. Přeji všem slušným lidem dobrou náladu a všem vysírkám tak pouze hemeroidy.....

Co kdyby stávkovali živnostníci a majitelé firem?
A kdo jim brání, pane Kříži? Nikdo, tak ať stávkují, kupodivu se může stát, že přes ty řečičky o odpovědnosti a živení národa, zjistí, že je nikdo nepotřebuje, protože se našli jiní a jiné cesty.

To si nikdo nemuže dovolit,protože platí uběry,pujčky,leasingy.Vubec nechápu,proč zaměstananci mají dostávat přispěvky na stravenky,13 a 14 platy,režijky,atd.Dostávají něco živnostníci?Každý má platJa bych pochopila podnik, kterému se dadaří,že á odměny zaměstancum, ale proč stávkují dráhy,to nepochopím.Jezdí zadarmo za pár šupu celé rodiny,kultura cestování je katastrofalní,o meškánín vlaku už ani nemluvě.To by mohli stávkovat všichni,doktoři,učitelé atd.

Na diskuzích tohoto Webu se nebezpečně začínají šířit klamné, nepravdivé levicové názory. Jen doufám, že důvodem je neochota rozumně přemýšlejících lidí odpovídat na úplné nesmysly. Dovolil bych si dotaz. Kdo si může dovolit stávkovat? Ten, kdo případnou stávkou nic neztratí. A to živnostníci a drobní podnikatelé asi nikdy nebudou. Nedavno jsem v jednom článku četl, jak vysoké procento příjmu do státní kasy právě tito podnikatelé přinášejí (nepamatuji přesně kolik, ale bylo to hóóódně). Většina z nich bohužel nemůže stávkovat nebo převést své aktivity do „daňových rájů“, jelikož je jejich podnikání nějakým způsobem spjato s touto zemí. Přesto, vážení hospodští politici, nedráždil bych je, buďme rádi, že je v těchto podmínkách stále dost těch, kteří jsou ochotni tvořit zisk. A co se týče těch, co stávkovat mohou? Klasika, železničáři. Odbory vyhlásí stávku, vlaky se zastaví (připomínám, že stavka musí být dostatečně dlouhá, aby lidi vůbec zpozorovali, že to není zpoždění) a nic se nestane. Jenom to naštvě spoustu lidí. Pravdou je, že stávka je v demokracii krajním, leč legitimním opatřením, kterým mohou pracující obhajovat svá práva. Souhlasím. Podstata je v tom slovíčku „krajním“. Mělo by tedy sloužit k obraně pracujících v případě ohrožení jejich základních práv a svobod. A to podle mého, stravenky a režijky nejsou. Pánové odboráři by si měli uvědomit, zda taková banálnost stojí za ekonomické ztráty, které způsobí, obzvlášť když už se jejich problém řeší! To bychom pak mohli stávkovat za každou blbost. A to se tomu podle mého dá zabránit. Pusťme do jednoho kraje na železnici Vančurovu „Student Agency“ a je dostávkováno. Nevěřím, že by si u p. Vančury dovolil na stávku někdo byť jen pomyslet… A u zbylých ČD si konečně třeba začnou vážit toho, že mají dobrou práci a sociální jistoty.
A co se týče důvodů stávky, tedy benefitů? Jednoznačně, měly by zůstat. Z pohledu podnikatele, pokud máte zaměstnance, chcete je odměnit za dobrou práci a nemáte na to, zvýšit mzdu (zase jsme u daní…), je možnost nabídnout např. nezdaněné stravenky. Prachy to sice nejsou, ale nakoupit nebo najíst se za to dá, takže potěší… Jen bych možná omezil max. výši těchto benefitů na zaměstnance/měsíc. Abychom zanedlouho neměli stravenky, šacenky, hospoděnky atd…

Hlavně by to chtělo vyházet bývalé nenažrané komunistické funkcionáře ROH, umějí jen kecat a předpokládám, že v životě nesahli na pořádnou práci.V myšlení žijí stále v socialismu. To co předvádí není vůbec odborářská práce.

Tak živnostník stávkuje jinak než zaměstnanec s kolektivní smlouvou. Spálí na konci roku učetnitví a za 35 tisíc si koupí firmu na Kypru. Takhle se stávkuje. Trochu mám i pocit že autor má chabou pamět, neb před 14 dny se rozhodovalo o tom jestli se zdaní poslanecké náhrady. Nezdaní. Statisíce nezdaněných výdělků končí nakonec v kapse poslance. A řidič, který dostává ročně pět tisíc na lázně by měl platit. Kde to jsme. Přál bych si aby přestala platit nedotknutelnost lidského života. Pak by se velice rychle ukázalo kdo je nejsilnější a má právo na rozhodoání o sobě samém

Ten Škromach se na té fotce vyvedl, ale ještě tam chybí celá partička šibalů, kteří si o nás myslí, že jsme úplně padlí na hlavu !!! Možná nám předvádí, jak si skrátí platy, nebo né ??

Vidím, že potřebujete trochu osvěty a případné oživení paměti, takže moc pěkný článek:
Demokracie nebo demokratura? Čast 1.
František Nevařil( více o autorovi > )
1.3.2010

(„moc pochází z lidu a pro lid“)

Vládnoucí kapitalismus je založený na zákonu džungle. Pokládám ho za nelidský až antilidský společenský systém, pro naprostou většinu lidí škodlivý a nebezpečný. Prolhaný a dokonce i neefektivní. Dvacet let jednostranné propagandy předkládající od rána do večera pouze zločiny a hrůzy komunismu (rozuměj „období vlády KSČ“) mně donutily abych se pokusil o (subjektivní) věcná srovnání a jakousi generalizaci na bázi dostupných faktů. Hlavním vodítkem přitom pro mě je zhodnocení, jak oba tyto režimy založily a ovlivnily kvalitu života většiny lidí.

Sleduji přitom čtyři zásadní okruhy podmínek našeho žití a to úroveň společenských zločinů, ekonomickou efektivnost, míru skutečné demokracie a konečně materiální životní úroveň populace. Ve svém předchozím článku („Zdivočelá země“ publikovaná ve Zvědavci 2.2.2010) jsem poukázal na společenské asociální zločiny kapitalismu (zločiny komunismu není už nutno nikomu zvlášť vypočítávat, protože jsme o nich všichni více než dostatečně dennodenně informováni medii i politiky). Ale také na jeho zcela evidentní ekonomický propad (mimochodem zasílám tyto články i našemu Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV k pracovnímu využití; jen tak pro své osobní uspokojení, protože ve skutečnosti s tím nepočítám).

V tomto textu se chci pokusit o porovnání naší současné demokracie s „vládou lidu“ za komunismu. Její úroveň určující míru lidských práv a svobod totiž je či má být údajně hlavní předností naší kapitalistické doby. Protože samozřejmě pro lidi nejsou důležité jen hodnoty materiální. Stejně důležité pro dobrou kvalitu života mají také tyto hodnoty mimoekonomické. To nikdo nepopírá. Otázkou je co je v dané situaci to primární, nebo co je nadmíru preferováno nebo naopak opomíjeno. Posouzení musíme nechat na lidech samotných (především). V každém případě však existence demokracie je základem nezbytných nemateriálních společenských hodnot. Je to až kouzelné slovo. Každý ho zná a dokonce běžně používá. Zaklíná se s ním pokud chce být považován za toho, kdo stojí na správné společenské straně. Současně ale víme, že ve světě a tím spíše u nás ještě pořád její obsah není spolehlivě ani teoreticky a tím méně prakticky ujasněn, že si mnoho zemí i lidí, především pak politiků a novinářů, pod tím pojmem představuje něco jiného. Někdy až hodně odlišného.

Plně uznávám její význam a potřebu, její nezastupitelnost. Pro sebe si ponechávám možná zjednodušené pojetí, podle něhož demokracie je „vládou lidu a pro lid“. Tak to zpravidla bývá zapsáno i v ústavách dnešních států („moc vychází z lidu“). Slovo „lid“ je na jedné straně vznešené až nadnesené, na druhé straně zavrhované jako příliš plebejské a zastaralé. Myslím si ale, že na tom není potřeba a ani není možné nic měnit. Lid přece není dav. Lidem jsou občané daného státu, jeho voliči a současně jeho daňoví poplatníci. V tomto směru mají (mít) před právem stejné postavení. Zdůrazňuji to proto, že existují a jsou podstrkovány teorie a názory, podle nichž by v demokracii měli mít v rozhodování větší váhu tzv. společenské elity. Bez bližšího vymezení této „vyšší kategorie“. Bez obalu lze říci, že jsou tady myšleni především lidé, kteří mají peníze a moc, kteří mají vyšší vzdělání či jinak danou společenskou prestiž. V tom je čertovo kopýtko, tedy lidé bohatí, politici, bankéři, manažeři, novináři, kněží, někde šlechta a jim podobní.

To ovšem není demokracie ale oligarchie, nikoliv vláda lidu ale vláda vybrané společenské skupiny (dnes kapitalistů) nad tímto lidem. I když formálně to tak nemusí vypadat. Podle mě má-li rozhodovat lid, pak rozhoduje většinovým hlasem. A většinou jsou střední pracující třídy. Především zaměstnanci všeho druhu, ale i živnostníci, rolníci a příslušníci svobodných povolání, či družstevníci. I ti nezaměstnaní. To jsou ti tzv. „obyčejní lidé“, představující sůl země z jejíž práce žijí i ony elity. A v tom celkovém rámci mají a pořád budou mít velkou váhu ať chceme nebo nechceme i dělníci, kteří jsou nyní zcela bez důvodu a proti „přírodě“ takřka vymazáni z politického povědomí. Ale u nás ještě pořád na 185 tis. zaměstnavatelů připadá 4,1 mil. zaměstnanců, a na pět milionů ekonomicky činných lidí připadá 2,6 mil. manuálně pracujících či obsluhujících. S rodinami jde tedy pořád o polovinu populace a musí se proto s nimi a pro ně podle toho jednat. Máme sice skoro 600 tis. pracujících „na vlastní účet“, tedy samostatných živnostníků, ale z toho je naprosto převažující část bez dalších zaměstnanců a v praxi se stejně jedná jen o kamuflované dělníky. A na 450 tis. vysokoškoláků připadá skoro 2,5 mil. lidí bez maturity. Tady je vhodné připomenout, že když komunisté přejímali v r. 1948 vládu, tak byl podíl manuálně pracujících a lidí bez maturity ještě mnohem vyšší, a samozřejmě odůvodněně a legitimně museli mít i tomu odpovídající vyšší společenskou váhu. To si oni sami nevymysleli, ale museli to zcela po právu respektovali.

Lid by tedy měl podle ústavního práva v demokracii pokud možno spolehlivě politicky rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnout a to ve volbách, nebo o zásadních otázkách společenského života v referendech – místních, krajských i celostátních. To by však byla jen půlka demokracie. Pokud nemá být tento rozhodovací proces lidu v praxi skrytě nebo i otevřeně negován platí, že vládnoucí systém musí působit v zájmu lidu, v jeho prospěch. Musí jít zkrátka také o vládu „pro lid“, pro růst kvality jeho života, pro růst kvality života většiny občanů. Neboť ani demokracie není sama o sobě cílem, ale jen prostředkem k jejímu zajištění a zlepšování. Obě tyto stránky proto tvoří jeden celek, zdaleka proto nemůže jít jen o „kvalitu“ voleb. Samotné volby se dokonce mohou stát (staly) jen šidítkem a potěmkiádou.

V obou těchto směrech je a bude její rozhodující věcný význam, její věcný obsah, neboť demokracie nesmí být jen pro vyvolené. Vcelku běžně se předpokládá, že má zajistit dodržování lidských práv a svobod. Zpravidla se ale počítá jen s politickými svobodami, nebo ještě konkrétněji hlavně se svobodami soukromého vlastnění majetků (kapitálů). Ale pokud chápeme lidská práva ve smyslu stále platné Charty OSN, pak stejnou váhu mají i zde proklamovaná práva ekonomická a sociální (včetně onoho zamlčovaného „práva na práci“), která se pak tímto jednostranným pojetím vlastně zametají pod koberec. Má-li demokracie sloužit většině lidu, pak ji musí dokázat ochránit nejen před „zlým“ státem, ale také před vykořisťovateli a parazity, před podvodnými a zkorumpovanými politiky, před vandaly a zločinci, před klamáním a podvody, před nespravedlnostmi všeho druhu. Musí jím zajistit také maximum sociálních jistot a omezovat strach z budoucnosti. Ve vztahu k druhým státům pak má povinnost zabezpečit jim nezbytnou míru politické nezávislosti. Měla by vyrůstat a fungovat od spodu, od obce přes kraje po stát, a v určité míře by měla být uplatňována i na pracovištích.
Moc pochází z lidu

Rozhodování o tom kdo má na dané úrovni vládnout se tedy v demokracii uskutečňuje výběrem představitelů (zástupců) lidu ve volbách. Ty mají být rovné, přímé a tajné. V tom ale ani totalitní komunisté problém neměli. Antidemokratické bylo, že výběr kandidátů – byť kromě členů KSČ to byli i lidovci, národní socialisté a nestraníci – byl prováděn centrálně na jednom místě, tedy na příslušném stupni Národní fronty ale pod vedením a s konečným slovem komunistické strany. Voliči se tak mohli potom rozhodovat jen pro tuto jednotnou kandidátku nebo ji odmítnout. Pravda je, že dokázali k volbám přivést většinu občanů, ale jen velmi málo v praxi hlasovalo proti, s čímž se předem počítalo. Nebylo to snad ani tak ze strachu jako spíš z občanské lhostejnosti. K volbám se chodilo proto, abychom je k vůli neúčasti snad neotravovali (i když se to vlastně nedělo). V každém případě byly tak volby degradovány a z hlediska vlády lidu jednoznačně zformalizovány. A rozhodování zásadních společenských otázek v referendu komunisté vůbec neznali.

Nemá smysl takové „volby“ obhajovat. Jiná věc je posouzení, do jaké míry se jejich způsob a význam v kapitalismu posílil, do jaké míry dnes naše volby skutečně umožňují občanům vyjádřit a prosadit jejich vůli. Hlavním rozdílem je, že výběr kandidátů se dnes provádí a předkládá souběžně z více míst, z ústředí příslušných politických stran. Jistě jsou tady určitá omezení, např. stanovené minimum počtu hlasů pro účast ve sněmovně, ale to není nic neobvyklého a nežádoucího. Strany jsou do voleb s maximálním nasazením a na základě jimi předkládaných politických programů. Ale tyto se od sebe liší v zásadě jen kosmeticky a nepředstavují reálnou sociální alternativu. Všechny totiž počítají s existencí a upevňováním kapitalismu jako s něčím neměnným a nezbytným. Sice se např. sociálním demokratům nadává do „socialistů“ ale i oni mají k tomu daleko a sami takové označení tvrdě odmítají V podstatě se mezi stranami ve volbách rozhořívá jen boj „o koryta“, ne o tom co podstatného chce ta či ona strana a její kandidáti změnit, co chtějí udělat pro onen lid, ale kdo ho bude zastupovat a za něho jednat. Za tím účelem se vynakládají velké prostředky na jejich reklamu a vůči „protivníkům“ se podnikají různé dokonce i překvapivě podvratné akce stejně jako v každém jiném kšeftu. Zkrátka volby jsou i nyní manipulovány jako za totáče. Jen se dělá daleko mazanějším způsobem, komunisté si v tomto směru jak vidím počínali velice primitivně. Je to úplný koncert reklamy, medií, sponzorů i cizích tajných služeb, často ale i vyhrožování – zkrátka velkých peněz. Voliči si sice mohou vybrat ale není z čeho, a potom se uchylují jen k tzv. „volbě menšího zla“. Navíc značná část hlasů stejně propadá, protože pro vstup do volených orgánů je podmíněno určitým limitem počtu obdržených hlasů. Lepším by pro ně bylo zachování „komunistických“ bílých lístků, což by určitě lépe ukázalo míru obecného nesouhlasu s daným „jídelním lístkem“. A ten by bylo určitě potřeba v každé době také znát.

Navíc v případných budoucích koalicích se i z těchto programů a zvolených zastupitelů udělá povolební „mišmaš“ a nikdo si už nedělá starost s tím, co vlastně nasliboval. Jsou tu zkrátka objektivní podmínky, pro které to už nelze plnit a dost. Je proto nesporné, že lidi to všechno už vycítili jako do značné míry na nich páchaný podvod, původní euforie a politická podpora už dávno vyprchala, což se projevuje na jejich apatii a konkretně na stále klesajícím zájmu na účasti ve volbách. Dostat jich k volbám polovinu je skoro zázrak. Ani to není zákonnou podmínkou, protože pak by asi žádné volby nemohly být platné. Ruku na srdce, volebním stranám to stejně spíše vyhovuje, protože tak je volí jejich „tvrdé jádro“ a kdo ví co by se mohlo stát, kdyby se jich masově zúčastnili ti neznámí a nezmasírovaní voliči. Co říci na to, že třeba senátoři jsou často voleni jen 12 až 15 hlasů oprávněných voličů. Kdyby svobodné volby uplatnili dříve vládnoucí komunisté, jistě by při nich dopadli daleko lépe. Tedy jsou sice zvoleni legálně, ale jsou zvoleni skutečně legitimně?

Aby měli zvolení zastupitelé všeho druhu záruku na své funkce po celou délku volebního období, dostali záruku své neodvolatelnosti, i kdyby se sebe více zprofanovali. Příkladem jsou známé případy přeběhlíků v současném volebním období, kdy přetahovaná poslanců dvou nejsilnějších politických táborů vyústila v situaci, kdy labilní vládu drží u moci jen podpora zrádců vlastních programů, za něž byli voleni a zvoleni. A nikdo proti tomu nemůže nic dělat a ani se moc nesnaží, na voliče a jejich původní hlas se jen kašle Jsou to prostě jen prebendy, často podvodně získané. Kde je starý komunistický parlament, kde poslanci sice fungovali jen jako přívěšek strany, ale dělali tak jen při své hlavní práci jako „vedlejšák“ za nějaké 2 tis. korun měsíčně navíc.

A o nějakých referendech a vyjadřování lidové volby ke konkretním zásadním problémům v referendech si občané mohou jen snít stejně jako za onoho komunismu. Za dvacet let se podařilo prosadit jen jedno a sice o vstupu ČR do Evropské unie. Všechna jiná byla až dosud odmítána s odkazem, že lidé tomu či onomu nemohou rozumět (jakoby poslanci něčemu doopravdy na rozdíl od nich mimořádně rozuměli), a že od toho mají své zvolené zastupitele. A dost, tím diskuse končí. Dokonce se spíše zdá, že současná „demokracie“ není od toho aby plnila přání lidu, ale aby mu je vymluvila nebo dokonce jednala výslovně proti němu a v rozporu s nim. Příkladů tu máme už dost, kdy docela nesporný a známý postoj většiny je politiky převrácen „antidemokraticky“ ve svůj pravý opak. Uvádím třeba omluvu sudetským Němcům „za to co nám spáchali v dobách 2. světové války“ až po ty nešťastné novelizované smlouvy se SRN, zrušení trestu smrti, odmítnutí odluky náboženství od státu (bez náhrady), zřízení luxusního senátu, vstup ČR do NATO a naše účast na bombardování Jugoslávie, uznání samostatnosti Kosova, účast našich žoldnéřů na agresích v Bosně, Kosovu, Iráku či Afghánistánu, odmítnutí amerického radaru na území ČR atd. Podobně dopadlo i odsouhlasení posílení další závislosti státu na EU ve formě Lisabonské smlouvy. To nejsou žádné maličkosti ale rozhodnutí směřující k rozkladu a podrobení našeho státu, k jeho přeměně na banánovou republiku.

Takže lze konstatovat, že kapitalismus změnil postavení voleb v politickém systému státu, ale stalo se tak jen formálně. Jejich faktický význam pro lid a jeho váhu v politice v podstatě nezměnil a ani nechtěl. Konečně nejsme v tom sami. Ani v jiných vzorově demokratických státech tomu není jinak. Není tedy divu, že důvěra lidí ve vládu, parlament a hlavní politiky je dnes stejně nízká až mizerná jako za onoho zločinného komunismu Samozřejmě je správné chtít a mít skutečně svobodné volby. Jak jsme ale mezitím poznali musíme se ptát zda zatím mají vůbec reálný smysl; zda to není jen kamufláž, podvádění obyčejných lidí? Vždyť sami Američané prý říkají, že "kdyby měly volby nějaký význam, tak by byly už dávno zrušeny". A mají pravdu, nejde přece o to, zda po nich budou vládnout Petrové nebo Pavlové neboť oběma jde a může jít jen o jedno - o zachování další ochrany existence kapitalistického systému. A pokud snad výsledek není těm bohatým - mocným podle chuti tak se prostě neuzná. Příklady: když se znelíbil J. Kennedy tak byl v roce 1963 jednoduše zastřelen; volby v "nejdemokratičtějších" USA v r. 2000 přece na hlasy vyhrál Gore, avšak prezidentem je - světe div se té svobodě - stejně vhodnější Bush. U nás jsme dokázali, že se lidé na „volby“ dříve dívali jako na nutné zlo, dnes se na ně dívají jako na zbytečnost.
Moc (politická) je tady pro lid

Nejde jen o výběr zastupitelů, ale také o rozsah jejich reálné politické pravomoci, skutečné politické možnosti dané území či stát ovlivňovat a řídit. V tomto směru byl náš komunismus značně formální a neupřimný. Zkrátka nedemokratický. Faktická moc byla soustředěna v Ústředním výboru KSČ, který si zejména nechal přímo „pod palcem“ propagandu, armádu, vnitřní bezpečnost, tajné služby i justici. Řízení ekonomiky a sociálních záležitostí přenesl na vládu, i když také v tomto ohledu si zachovávala strana významnou míru dohledu a vlivu. Funkce prezidenta byla pouze reprezentativní, ostatně jako je tomu i dnes. Měli jsme sice „volený“ parlament, ale ten byl v praxi degradován na poslušný „štemplovací“ orgán předchozích rozhodnutí strany a vlády.

Jiná věc je, že i při určité míře zahraniční závislosti na SSSR, o čemž bude ještě řeč, byla politická moc soustavy těchto komunistických orgánů pro stát a jeho obyvatele podstatně významnější a rozsáhlejší než je tomu dnes. Vycházím tu především z toho, že ekonomika je skutečným jádrem politiky. Až křiklavě se to ať chceme či nechceme potvrzuje v době současného nástupu hluboké celosvětové hospodářské krize, kdy její propad takřka přes noc tuto tézi připomenul, když se stal jejím hlavním tématem i problémem. Místních orgánů i států, států i společenství Evropské unie, USA i světa. Naráz všichni mají na tapetě jen jednu starost, totiž jak tu zatracenou ekonomiku osedlat a postavit znovu na nohy.

Jde o to, že jsme měli v ruce vlastnictví převážné části národního hospodářství a mohli jsme proto o něm politicky rozhodovat. Ať už dobře nebo špatně, ale mohli (podle faktických výsledků však spíše dobře než špatně). Mohli jsme plánovat, vyhodnocovat i korigovat na všech stupních řízení náš ekonomický i sociálně kulturní rozvoj. Krátkodobě i perspektivně. Regulovali jsme rovnováhu, stabilitu i rentabilitu národního hospodářství. Rozhodovali jsme sami o tom co se bude vyrábět a za kolik, co se bude vyvážet a dovážet (samozřejmě při zohlednění obchodní nebo řekněme vnitřní i vnější tržní situace). Kdo bude pracovat a za kolik, jaké budou ceny produkce a služeb, jak bude podložen a regulován peněžní oběh a úvěr, kdo bude pověřen řízením toho či onoho nebo z tohoto řízení odvolán, o kurzu naší koruny atd.atd. Co se postaví a co se zbourá či zlikviduje Který neperspektivní podnik nebo obor je nutné nechat raději padnout (i když v tomto směru jsme byli spíše až moc bázliví). Samozřejmě jsme organizovali i státní a místní rozpočty, stanovili daně a zákonná pojištění a zabezpečovali ochranu národního majetku. V rámci možná sterilní ale přece jen spolehlivé a ekonomicky bezpečné Rady vzájemné hospodářské pomoci jsme zabezpečovali podstatnou část našich zahraničně obchodních vztahů s partnery, kteří fungovali podle obdobných ekonomických principů jako my. Uzavírali jsme s nimi dlouhodobé dvoustranné i mnohostranné smlouvy o specializaci a kooperaci té či oné výroby. Výsledkem toho bylo to, což už bylo uvedena. Prokazatelně vysoká stabilita a efektivita naší ekonomiky, v podstatě rovnovážná a bez vnitřních i zahraničních dluhů.

Přirozeně vím, co se o tom dnes soudí. Veřejnosti byla vnucena představa o tom, že toto až moc centralizované řízení, plánování ekonomiky, a společenské vlastnictví bylo škodlivé a neefektivní, které bylo napraveno až vznikem a masivní účasti privátního vlastnictví a vstupem zahraničního kapitálu. Ale jak už bylo ukázáno (viz nedávný článek „Zdivočelá země“), to jsou pusté lži a nesmysly. Pravý opak je pravdou. A tady se dostávám k věci, totiž k závěru, že dnešní byť volené politické orgány (parlament, vláda, kraje) mají reálný rozsah rozhodovací pravomoci velmi limitovaný. Že i kdyby samy skutečně chtěly, tak vůbec nic podstatného předurčit nebo změnit v národním hospodářství a domácí ekonomice vlastně nemohou. Nejsou totiž schopny v podstatě ovlivnit to pro materiální života rozhodující, to je vlastní tvorbu zdrojů. Co to je ale za vládu, která nedokáže (nechce?) ani pomoci sklářskému podniku, který je z 49 % v jejím vlastnictví. Co je to za vládu, který nezabezpečuje hlavní sociální právo lidu, to je zabezpečit mu řádnou práci (zaměstnání.).

Při tom všichni dennodenně slyšíme, čím se zabývají, jaké prkotiny řeší, co si od toho slibují, navrhují a prosazují „reformy“ a podobně. Media všeho druhu to rozmazávají od rána do večera. Ale to je všechno jen mlha. Protože ve skutečnosti mohou rozhodovat jen o rozpočtu (rozpočtech), nebo spíše o zadlužování státu (krajů, obcí) ale i to jen do určité hranice, pokud to ještě vůbec bude možné. Ale na takovou službu je nikdo nepotřebuje, to už by bylo lepší kdyby se lidé zadlužovali sami na základě vlastního rozhodnutí a na svůj účet. Do určité míry mohou v jejich rámci rozhodovat i o určitém rozsahu přerozdělování, ale v kapitalismu v podstatě jak ukazuje život rovněž jen jednosměrně. Převádět peníze nebo takové přesuny lze podporovat jen tam, kde jde o penězovod od chudých k bohatým. Opačným směrem to není dovoleno a ani se o to nepokouší. Dokonce i ta centrální Česká národní banka je mimo dosah těchto „volených“ a zastupitelských orgánů, protože ta má dovoleno fungovat jen pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a mezinárodního bankovního systému a vládě je přímo zakázáno do toho mluvit. Podle toho to také vypadá, jak nám ukazuje už profláklý systém „zisky soukromým vlastníkům ztráty občanům – daňovým poplatníkům“. Tomu všemu odpovídá i tvorba a nesčetné novely zákonů. Máme jich sice už nepřehledné a neúnosné množství, ale celý právní systém nemá možnost nic podstatného z domácí vůle změnit k lepšímu.

Takže volené orgány v kapitalismu jsou vůči ekonomice v podstatě mimo hru, jsou vůči ní bezmocné. Mohou jen čekat jak to či ono dopadne, jen se dohadovat a bezúčelně prognózovat. Nikdo se jich na nic podstatného ani neptá, jen od nich nejvýše požaduje. Tu dotace, tu státní zakázky, tu volnou ruku v zacházení se zaměstnanci, tu oslabení domácí měny a tak podobně. A vládnoucí strany a vláda skáče jak se jí doporučuje. Sama nemá v tomto směru v ruce nic. Ekonomickou moc mají v ruce majitelé kapitálu, a těmi jsou v našich dnešních podmínkách v naprosto převažující míře zahraniční vlastníci. A ti samozřejmě nám nebudou pěstovat domácí ekonomiku podle našich představ a cílů, ale podle svých zájmů. Navíc jak vidíme dnes jsou tu a zítra už zase jinde. S kurzem naší měny je to jako na houpačce a nikdo neví kdo za tím vlastně stojí a proč dnes koruna posiluje a zítra zase slábne. A to je prosím univerzální „cena“ za jakoukoliv práci našich lidí. Který dodavatel si může dovolit takový luxus, že na cenu své produkce nemá žádný vliv. Nikdo ani neví, které podniky budou zítra zavřeny nebo přestěhovány a kolik tisíců zaměstnanců to odnese. Nikdo neví, kdo a jakým způsobem využije dokonce vklady a úspory našich domácích obyvatel, zda je nakonec nepoužije na zalátání bankrotů v zemích jejich vlastníků. To všechno je vysoce ostudné, ale na rovinu, jsme a zůstaneme proti tomu i nadále zcela bezmocní. Takže naši politici jsou sice formálně řádně zvoleni lidem, ale stejně pro něho nic nemohou udělat, ani kdyby doopravdy chtěli (o čemž nejsem přesvědčen). Vyvinuli se v samoobslužnou funkcionářskou parazitickou složku, s odpovědností daleko nižší až žádnou než za onoho „zločinného“ komunismu.

Máme tedy v kapitalismu „volené“ politiky, kteří o ničem podstatném nejen nerozhodují ale naopak zavlékají svoje voliče do dalších a dalších problémů. Navíc to dělají strašně neefektivně, za mimořádně vysoké náklady placené daňovými poplatníky. Máme tedy mimořádně drahou lidosprávu a stát, který navíc vystupuje jako „příručí, který za nic neručí“. Všechno podstatné se snaží svalovat na neviditelnou ruku trhu, nedostatky v hospodaření druhých a podobné bláboly. Když ale pro lidi nic nemůže a nechce udělat, proč ho vlastně mají vydržovat a platit?

Začnu tím, co nás stál stát a místní orgány v komunistických časech. Nemám tu samozřejmě na mysli výdaje na neplacené nebo částečně placené služby, ale náklady na veřejnou správu, justici a diplomacii, včetně různých příspěvků společenským organizacím pokud plnily některé potřebné společenské funkce (tedy politickým stranám včetně KSČ, církvím, odborům, tělovýchově, některým kulturním institucím atd.). To všechno dohromady (stát, republiky, kraje, okresy, obce) nás tehdy stálo ročně za celé Československo necelých 11 mil. Kč, takže na Českou republiku z toho připadalo zhruba necelých 7 mld. Kč.

Pro srovnání s dneškem musím připomenout, že mezitím byla řada těchto nákladů z rozpočtů převedena na mimorozpočtové instituce a není o nich přehled. Připomínám např. správu zdravotních pojišťoven, bývalé Fondy národního majetku a Českou konzolidační agenturu. Ale i bez nich se nyní obdobné reálné výdaje, to je už po zohlednění inflace, zvýšily nejméně 6 x, přičemž počet státních a místních úředníků vzrostl 5 x. Kromě toho tu máme ještě desítky a možná už stovku miliard výdajů nového typu, které jsme vůbec neznali. Především úroky z veřejných dluhů, příspěvky řadě mezinárodních organizací (MMF, SB, NATO, EU atd.), a vlastně i výdaje spojená vysílám našich vojáků v žoldu NATA do známých agresivních akcí v zahraničí.

Tento růst výdajů na správu státu a místních orgánů a s tím spojený nárůst všezahrnující byrokratizace je podle mě až nepředstavitelný a naprosto neodůvodnitelný. Lidé mají na krku nejen tyto nové vysoké správní výdaje (zkracuji pro zjednodušení) ale i úředníky (v tom i soudce, diplomaty a obdobné činnosti), kteří je za to pronásledují svými požadavky na každém kroku. Jistě to není jejich vina, ale politiků, kteří je svojí činností vytvářejí a dávají jim úkoly (v případě, že je ale nějaký průšvih představují pro ně současně obětní beránky). Ilustrujme si tuto bohulibou činnost našich „demokratických“ politiků na několika ověřitelných příkladech. Třeba na budování územní hierarchie těchto orgánů. Po roce 1989 byly honem honem zrušeny Krajské národní výbory, jen proto aby byly později znovu obnoveny a to v dvojnásobném počtu. V návaznosti na to byly zrušeny desítky okresních úřadů, aby místo nich vznikl ještě větší počet tzv. integrovaných obcí. Byli vyhazováni zkušení úředníci aby místo nich byli později přijímáni noví, nezkušení a dražší. Stát, kraje a okresy přišli o zařízené a funkční budovy, aby místo nich byly později za mnohem dražší peníze kupovány, budovány a zařizovány budovy nové. K tomu byl zřízen zbytečný, drahý a věci komplikující Senát, který lidé potřebují jako pes pátou nohu, zato však představuje významné rozšíření politické „pastvy“.

Stát zaměstnává (deseti)tisíce ekonomů, právníků anebo i programátorů, aby kdykoliv se má něco legislativního vypracovat nebo obhajovat před soudem, provést určitá ekonomická analýza či expertiza, nebo se má tak zvaně účinně využít nová moderní výpočetní technika, tak si na to najímá ty nejdražší privátní firmy. Bere se to jako samozřejmost. Ale za „starých“ časů to všechno uměli a dokázali vlastní úředníci jako běžnou součást vlastní práce aniž by byli za to placeni navíc. Nikdy s tím nebyl problém. Bylo to mnohem rychlejší, spolehlivější a také mnohem levnější. Kromě toho tu nebyl prostor pro velkou korupci, jaký v současném systému vznikl dnes. Navíc až dosud stát skoro všechno za drahé peníze stejně jen prohrával.

Často je tato neschopnost a plýtvání zřejmá na první pohled. Tak třeba v Praze v budově v Letenské ulici sídlila dvě ministerstva financí, federální i české. Obě se tam pohodlně vyšla. Dnes pokud vím má současné ministerstvo financí kromě té původní po Praze obsazeno ještě dalších šest budov. Kromě toho nejméně deset jiných budov mají nově zřízené finanční úřady pro jednotlivé pražské obvody a město jako celek. Sám pražský magistrát má nyní 5 x až 6 x více úředníků (pracovníků) než tomu bylo dříve. A podobně to vypadá i v jiných krajích a na úřadech vůbec. Proti tomu všemu byla naše totalitní byrokracie ubohou popelkou. A dokonce byla mnohem více funkční.

Všichni víme jak nám roste veřejnoprávní dluh. Vnucuje se nám názor, že hlavní vinu nesou tzv. mandatorní (povinné ze zákona) sociální výdaje, v tom hlavně výdaje na sociální důchody. To je naprostá lež, samozřejmě záměrná, protože odvádí pozornost od mimořádného všestranného růstu zmíněných správních výdajů, a politiků jako hlavních viníků tohoto bezútěšného stavu. Ale právě ten je zdrojem napájejícím naše zadlužování. Pro důchodce s trochou ironie připomínám, že pokud by výdaje na důchody rostly stejným tempem jako tyto správní výdaje, pohybovala by se dnešní průměrná starobní penze okolo 35 až 40 tis. Kč měsíčně. Takže víme, kde se ten náš blahobyt ztrácí, že to rozhodně není v mandatorních sociálních výdajích.

Hlavním cílem uspořádání sociálních poměrů bylo, je a bude zabezpečení, nebo alespoň maximální přiblížení se k požadavkům společenské rovnosti všech lidí. Nejen právní ale i pokud jde o jejich sociální postavení. V evropských poměrech je tento požadavek obecně požadován už od dob Velké francouzské revoluce, a ve 20. století byl zakotven i normativně v příslušné Chartě a navazujících dokumentech OSN. Přitom za rozhodující a nezastupitelnou podmínku faktické a ne formální rovnosti občanů pokládám zabezpečení sociální spravedlnosti v dané zemi. Tomu se ale dnešní vládnoucí politická moc v České republice (a vlastně i v ostatních kapitalistických státech) vyhýbá jako čert kříži. Odmítá to výslovně i nyní vládnoucí liberální teorie (viz její klasik Fridrich Hayek) s poukazem, že jde o nežádoucí a de-stimulující rovnostářství, které bylo hříchem socialismu, a který nemá v "řádné" kapitalistické společnosti místo. Přitom se takovému požadavku podsouvá, že z něho vyplývá škodlivá nivelizace a rovnost při rozdělování výsledků práce, víceméně podle zprofanovaného komunistického sloganu "každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb". Že totiž má každý mít stejně.

Také souhlasím s tím, že v tomto podání je to nesmysl. Ale v tom nejsou kořeny sociální spravedlnosti, takový výklad je falešný a zavádějící. Ty totiž spočívají ve vytvoření více méně rovných či přibližně stejných výchozích ekonomických a sociálních podmínek (příležitostí) pro seberealizaci a prosazení se každého občana. Samozřejmě ty nejde vytvořit v nějaké idealizované podobě, ale je možné a v demokratickém státě myslím i nezbytné o soustavné přibližování se k určitému optimu takových možností usilovat. Připomínám, že právě v tom spočívá jedna ze stěžejních zásad (nebo dokonce stěžejní) socialistické společnosti, podle níž jde o to, aby každý byl pokud možno "odměňován či oceňován především podle výsledků své práce". Myslím, že právě v tomto směru dokázali komunisté udělat hodně pozitivního, že tento stěžejní princip v zásadě v naší politické i ekonomické praxi fungoval. Odstranili totiž vykořisťování a parazitismus založený na vlastnictví kapitálu, na vlastnictví (velkého) produkčního, obchodního a bankovního majetku. To se však po listopadu znovu vrátilo (dokazují to údaje o nezdravém vývoji poměru mezi příjmy za práci a příjmy z majetků). Samozřejmě vím, že právě proto byli předmětem neutuchající nenávisti kapitalistů a jejich posluhovačů (a jim věřících) až „za hrob“. Protože aby mohli poskytnout do té doby absentující faktické právo takové rovnosti většině lidu, museli (a to bude platit i pro případné jakékoliv budoucí snahy sociální spravedlnost obnovit) přitom nezbytně zbavit reálně existujících sociálních nad-práv tuto majetkovou „elitu“ neodůvodněných a nezasloužených příjmů i reálné moci plynoucí z jejich majetků. Nemohou totiž vedle sebe působit sociální práva a ještě „rovnější“ nad-práva, to je logický a sociální rozpor.

Konstatuji, že se soukromým kapitalistickým vlastnictvím či zejména individuálním koncentrovaným velkovlastnictvím jsou spojeny dva zásadní společenské problémy. V prvé řadě jde v naší republice o způsob jeho nabytí jednotlivými dnešními vlastníky. Může být sice v zásadě legální, protože ho zákony kapitalistického státu a tedy i dnešní ČR záměrně umožňují, avšak přesto je převážně nelegitimní. Je totiž získáno nikoliv osobními zásluhami jako výsledek mimořádně dobré práce, ale jako výsledek vykořisťování druhých - včetně spotřebitelů a vkladatelů (viz znehodnocení úspor občanů a "lichvářské úroky" v našich bankách po r. 1990) - a spekulací ve všech jejich formách. To platí obecně. V našich podmínkách pak lze doslovně říci, že toto "velkovlastnictví" bylo jako prvotní akumulace majetku nových kapitalistů v relativně krátké fázi státem organizovaného restitučního a hlavně pak privatizačního eldoráda doslovně ukradeno skutečně oprávněným vlastníkům, kterými byli a jsou ti, kteří si ho v průběhu poválečného období zaplatili ze své "společné práce", to je naprostá většina pracujících občanů. Dnešní režim je ovšem představuje jako ty „úspěšné“ s tím, že pokud jim to ti ostatní a „neúspěšní“ nepřejí, je to vlastně prachobyčejná a zavrženíhodná závist. Pravdou ale je, že vůbec nejde o neodůvodněnou závist ale o docela obyčejný a plně oprávněný vztek na takovou míru společenské nespravedlnosti, která se nám neomaleně roztahuje přímo před očima. V dané situaci ho nepociťovat by snad ani nebylo lidské.

Neboť v České republice jsme po r. 1989 začínali v podstatě všichni s holýma rukama, přičemž jen stovky nových nejvyšších politických a hospodářských představitelů mohlo brzy legálně získat průměrné platy blížící se např. 100 tis. Kč měsíčně (za rok 1,2 mil. Kč), což byl vlastně příjem prezidenta (jen pár jedinců, např. generální ředitelé bank, mohli tehdy mít měsíčně až 300 tis. Kč). Odečteme-li náklady osobní spotřeby, mohl každý z nich za pět let ušetřit tak nejvýše 5 mil. korun, tedy tak na nějakou tu průměrnou vilu. Je proto jako na dlani, že kdo z našich občanů v té době získal deseti či dokonce stamiliony - a tzv. dolarových milionářů už máme snad desetitisíce - je nemohl nabýt "poctivě". Noví velkoboháči jsou proto vlastně obyčejní raubíři a zloději. Slovo "podnikatel" se bohužel u nás mezitím pro mnoho lidí stalo takřka synonymem pro slovo gauner. Není už rozhodující zda svůj nový "majetek" získali přímým podvodem nebo okradením jiných, nebo v procesu oné podvodné a protiústavní privatizace snad i v rámci "zákonů". Stejně tak není rozhodující výmluva, že jejich další generace už bude žít "poctivě" po příkladu amerických Rockefellerů nebo Kennedyů. Poctivě se má žít od začátku a ne až si někdo nahrabe a pak to hodlá bránit zcela bezohledně a všemi prostředky jako něco, co mu patří podle nějakého přirozeného práva.

Za druhé platí, že kapitalistické velkovlastnictví vlastně v praxi neguje jakoukoliv demokracii a činí občanskou rovnost formální a dokonce lživou. Je vysloveně antidemokratické. Neboť individuální velké peníze mají i individuální velkou faktickou moc a bojovat s nimi účinně nemůže nejen obyčejný člověk, ale většinou ani orgány státní moci a správy. Tato "moc" si bez problémů může zaplatit nejen nejlepšího právníka, ale i policistu, celníka, státního úředníka, soudce nebo i poslance či ministra. Podplatit si politickou stranu a tím i její parlamentní klub. Umožňuje mu hlídat si a ovládat vlastní zaměstnance, i jiné občany-voliče. Kohokoliv veřejně proslavit nebo naopak očernit. Vykoupit se i z trestu, třeba jen uplacením oběti, která stáhne žalobu, dostat se z vazby na jakoukoliv kauci, nebo v nejhorším případě mu zajistit "fešácký" kriminál. Mít zkrátka vždy pravdu i když ji nemá. A nejen to. Nemusí už vlastně pracovat. Může se klidně trvale flákat a dokonce i své podniky může jen sem-tam "ovládat" z dálky, třeba z Baham nebo z Kypru. Jeho děti budou "od přírody" automaticky chytřejší, dostanou nejlepší vzdělání a je jim všestranně zajištěn speciálně lehký vstup do života, bez zátěže starostí ostatních mladých lidí. Protože "šaty dělají člověka" je boháč zcela jinak hodnocen, i když je třeba děvkař, narkoman, alkoholik nebo kriminálník. Dokonce si může zaplatit i vyšší zdraví a dlouhý život, vyléčit se z nemocí na které jiní nemají (ti musí šetřit i na ty regulační poplatky). Takže ve většině případů může táta jen připomínat synovi: "ty to v životě daleko nedotáhneš. Po mně nemáš co dědit ani ti nezaplatím zvláštní vzdělání. Ty sám nejsi ani kšeftař, ani nemáš povahu na to abys druhé okrádal a podváděl. Ty proto bohatý nikdy nebudeš, tobě zbývá jen ta vlastní práce."

Velkokapitalista tak má vlastně široká politická a sociální "nadpráva", i když tyto neplynou ze žádných zákonů. Ta jsou apriori společensky nespravedlivá, porušují princip společenské rovnosti, vylučují možnosti požadování a uplatňování sociální spravedlnosti. O to je horší, pokud takovými velkovlastníky nejsou domácí ale zahraniční kapitalisté a jejich firmy. Jednak je jejich vliv na "usměrňování" demokracie a života vůbec v zemi jeho působení ještě mnohem koncentrovanější a tedy i účinnější, a jednak se stávají přímými nositeli i uskutečňovateli kolonizace takové země, jejího ovládání ze zahraničí. Opět tu máme příklad jako na dlani. Je-li tisk sedmou velmocí a tzv. nezastupitelnou součástí demokracie, jak se s tím srovnává naše skutečnost, kdy jsou už rozhodující české sdělovací prostředky převážně v německém vlastnictví (přesněji řečeno ve vlastnictví Čechům vyloženě nepřátelských sudetských Němců), nebo jsou jimi aspoň usměrňovány nepřímo? V době kdy se znovu nepopiratelně bojuje a vlastně už prohrává zápas o naše národní zájmy vůči SRN, a kdy jsou tedy reálná znalost a veřejné prosazování mínění našeho obyvatelstva tak mimořádně důležité.

Není přece demokracií pouhá možnost jít jednou za pár let k volbám. Nelze mluvit o osobní svobodě, když o její míře v zásadních otázkách rozhodují nebo do značné míry spolurozhodují desítky či stovky kapitalistů či dokonce zahraniční kolonizátoři, ať jsou v jakémkoliv hávu. Nemůže být sociální spravedlnosti ve společnosti, kde o postavení a oceňování lidí nerozhoduje jejich faktická práce a chování a jejich výsledky, ale zpravidla už ve fázi vstupu do života "nedostižné" výhody dané jen určitým jednotlivcům předem v procesu privatizace, vykořisťování nebo dědictví. Možno shrnout, že soukromé kapitalistické velkovlastnictví - i pokud pomineme příčiny jeho nabytí a růstu - je nejen ekonomicky neefektivní, je zdrojem korupce a úplatkářství. Hlavně je antidemokratické a v principiálním rozporu už i s výchozími podmínkami sociální spravedlnosti, a v neposlední řadě nástrojem zahraniční kolonizace země, zejména pokud je tak malá a zchudlá jakou je naše ČR. Vládne nejen podniky ale i politikou. To není politický slogan ale pouhé konstatování reálné skutečnosti. Proto máme-li být demokratickým státem, musíme i v tomto směru hledat a uskutečnit nápravu současného stavu. Samozřejmě demokratickými cestami a způsobem, který bude v souladu s požadavky ochrany lidských práv a svobod.

Dnes je však bohužel situace jiná, protože zmíněné příznivé výchozí podmínky nebyly využity, ba vlastně byly rozsáhle v rámci restitucí a privatizace zneužity. Převzaté společenské vlastnictví bylo mezitím rychle různými legálními i nelegálními cestami převážně rozkradeno, nebo je alespoň zcela nepřehledné. Není pravda, že jsou špinavé jen některé privatizační akce, naše privatizace je špinavá jako celek. Je to zločin, který však nelze promlčet, a proto je (bude?) na pořadu dne nový úkol a sice "vrátit občanům co jim bylo ukradeno." Samozřejmě vím, že zatím jde jen o "výkřik", protože náš stát a jeho orgány, ani sdělovací prostředky, ani zahraničí se o protiústavní vyvlastnění několika bilionů (v dnešních cenách) majetku našich obyčejných občanů nezajímá. Přišli o něj nejen onou "restitucí a privatizací", ale i znehodnocením vkladů a důchodů a samozřejmě i úpadkem ekonomiky v procesu naší ekonomické reformy, hlavně v devadesátých letech. To však nikdo nechce vědět, ačkoliv nad "zámkem" každého potomka bývalého šlechtice, zpravidla navíc kolaborujícího za 2. světové války s Německem, se roní veřejně slzy po léta. Okradení malých občánků je však skryté, oni zatím neměli sílu se svého práva dovolat.

Náprava těchto činů by si ovšem vyžádalo učinit odpovídající nezbytné ale přitom důrazné politické a právní kroky. Nejen proto, že privatizační akce byly protiústavní, ale i proto, že 40 let komunismu více než dostatečně ukázalo, že bez třídy kapitalistů-velkovlastníků to šlo docela dobře. Scházela nám řada věcí, oni (fabrikanti, statkáři, potomci bývalé šlechty, katoličtí preláti, lidé z „nejlepších“ rodin atd.) však určitě nikoliv. Bylo určitě správné zbavit se rychle úzké "třídy" komunistických funkcionářů a tehdejších vládců tohoto našeho společného vlastnictví, nikoliv však obnovovat kapitalisty na úkor poškození naprosté většiny ostatních občanů. To bylo a je antiefektivní, antipokrokové, antidemokratické a sociálně nespravedlivé.

Vracení toho co bylo ukradeno - což platí jako aktuální slogan současnosti i když tentokráte vymyšlený nikoliv komunisty ale právě naopak jejich úhlavními protivníky (vůči komunistům) – by nemohla být samozřejmě považována za nějaké nové znárodnění, ale byla by pouze nápravou práva. Nejde však o to, přistupovat k němu jako k ojedinělému aktu, ale zasadit ho do širokých souvislostí revitalizace našeho společenského vlastnictví občanů, a od samého začátku do konce ho uskutečňovat pod kontrolou veřejnosti. Mimo jiné by bylo správné a možné ústavu doplnit o další základní princip, podle něhož "majetek získaný nepoctivým a bezpracným způsobem - byť i ne protizákonně - se nikdy (nepromlčitelně) nemůže stát soukromým (osobním) vlastnictvím", a to ani příbuzných či dědiců. A lze se oprávněně domnívat, že při jejím dodržování by noví super-boháči či velkovlastníci už snad ani nevznikali. Neboť kde se nebude krást, podvádět, vydírat, vykořisťovat, šidit, tolerovat neplacení dluhů, žít a bohatnout z pouhých spekulací, zkrátka v sociálně spravedlivé společnosti, kde budou lidé v zásadě hodnoceni podle výsledků své práce, tam k tomu v podstatě nemůže dojít. Takže ani nebude třeba se bát, že někomu bude v budoucnu trvale hrozit odebírání velkých majetků.

Lidé potřebují ke svému životu, práci i výchově dětí co nejvíce klidu a jistoty. To je nejen otázkou sociální, ale i předpokladem uchování osobního zdraví. Člověk vždy potřebuje určité perspektivy vlastní budoucnosti i svých rodin. Konkretně řečeno rozhodující hmotné i nemateriální sociální jistoty. V tom je nesporně rozhodující jistotou zabezpečení řádné a odpovídající placené práce po celou dobu jejich ekonomické aktivity, tedy zaměstnanosti či možnosti samostatně podnikat. V podmínkách 21. století docela samozřejmě také zajištění dětí do doby jejich dospělosti a žen v mateřství. Ochrany a bezpečnosti práce, ochrany zdraví, léčení i pomoc v nemoci. Zabezpečení odpovídajících životních podmínek invalidů i důchodců. Ochrany a zabezpečení vlastních úspor všeho druhu. A pro všechny řádně platící občany také bydlení. Lze odpovědně prohlásit, že právě toto předchozí režim dokázal. Ne na nějaký okamžik ale na čtyři desetiletí, takže vlastně natrvalo. V našich dobách nebyla ani na okamžik nezaměstnanost, lidé dostávali řádně a včas výplaty, byla tu široká podpora dětí i matek (nejen dětské příspěvky a slevy na daních z příjmů, mateřské příspěvky či porodné, ale i rozsáhlá síť jeslí, mateřských školek, školních jídelen a družin, domovů dětí a mládeže). Nemocní měli k dispozici bezplatné zdravotnictví a byla jim po celou dobu nemoci vyplácena nemocenská podpora. Handicapovaní (invalidé) dostávali vlastní důchody a navíc jim byla zabezpečována pro ně specificky vhodná pracovní místa. Důchodci měli bez výjimky starobní důchody.

Samozřejmě leccos z toho se dá ať už odůvodněně nebo i neodůvodněně kritizovat. Třeba to, že komunisté nejen zabezpečili práci, ale že také do práce „nutili“ uzákoněním pracovní povinnosti. Ale to je podle mého soudu jen druhá strana mince. Je to jakási společenská trvale platná smlouva, podle níž není možné, aby pracovali pro sebe i společnost jen někteří a jiní se jen vezli. Odpovědnost je tu společná. Postupovat jinak by vlastně znamenalo podporovat či aspoň tolerovat parazitismus. Nebo se namítá, že peněžité podpory v podobě dětských přídavků, mateřských příspěvků, nemocenského či invalidních a starobních důchodů byly nedostatečné a měly být proto vyšší. O tom si sice dá diskutovat ale vždy platilo a bude platit, že tady je třeba posuzovat nikoliv jen jejich nějakou absolutní výši ale především zásadní relace jejich poměru k průměrným platům, které se vyvíjí podle ekonomické situace dané doby. A k tomu lze jen říci, že tehdy byly rozhodně pro příjemce výhodnější než dnes, což nejlépe prokazuje propad výše starobních a invalidních důchodů.

Kapitalistický režim všechny tyto sociální jistoty smetl a naopak nastolil pro většinu lidí, občanů – voličů období všeobecné sociální nejistoty, strachu a stresů. Především pro ně nemá práci (dokonce ani to proslulé mytí oken nebo v kotelnách) a někdy se za ni ani neplatí, stát necítí odpovědnost za zajištění jejich bydlení, dokonce ani pokud jde o rodiny s malými dětmi nebo matky samoživitelky. Vůbec nebrání nehoráznému zvyšování cen základních životních potřeb spojených s bydlením (nájmů, elektřiny, plynu, vody) ani služeb sociálních zařízení pro děti. Nezajímá ho neustálé znehodnocování životních úspor, jak vkladů tak i prostředků vložených do cenných papírů, jejichž vydávání umožňuje platné zákonodárství. Přestože snad všechny druhy sociálních podpor i „zákonných“ důchodů neustále relativně (často i absolutně) klesají, dělá mu starost spíše výše rozpočtových mandatorních výdajů, kterými je má sám povinně zajistit. Hlavní snahou je pokud možno i tady přenést jejich budoucí výplaty na individuální iniciativu a „odpovědnost“ jednotlivých občanů.

Důsledky toho všeho jsou pro lidi katastrofické. Znovu se blížíme půl milionu nezaměstnaných, tisíce lidí nedostávají navíc po řadu měsíců za svoji řádnou práci výplatu, často se jí už nedočkají vůbec. Takřka denně jsou vyhazováni lidé po stovkách i tisících z podniků výrazně omezujících svoji činnost či dokonce končících svoji existenci vůbec. A to se ještě vedou politické diskuse na téma, jak toto vyhazováni z práce pro zaměstnavatele dále usnadnit, jak běžné pracující ještě dále zotročit (mimochodem praskly už mezitím i případy přímého zotročení zahraničních dělníků podle vzoru bavlníkových plantáží v kdysi otrokářských USA). Vznikla nám nová společenská třída desetitisíců bezdomovců, somráků a žebráků. Jako v té pověstné latinské Americe už nám dnes stovky bezprizorných dětí žijí na ulicích a stávají se z nich narkomani nebo prostituti, často obojí. To už v našich časech patřilo jen do říše hororových pohádek.

Narostly nám sociální nejistotou založené dluhy a z nich statisíce exekucí domácností. Lidé nad padesát let, invalidé nebo matky s malými dětmi jsou při hledání často jakékoliv práce takřka bez vyhlídky a zůstávají trvale v beznadějné situaci. Přidruženým ale přirozeným efektem toho všeho je už neřešitelný narůstající počet sociálních ghett a squatterů v mnoha velkých městech, i narůstající počet každoročních sebevražd ze sociálních důvodů, hlavně z řad dlouhodobě nezaměstnaných nebo lidí neschopných zaplatit své dluhy. Z toho desítky těchto anonymních obětí kapitalismu už volily smrt tím neotřesnějším způsobem, to je sebeupálením. Na rozdíl od historických případů Palacha a Zajíce se však už o tyto případy nikdo nestará, nikoho to nezajímá, jedinou snahou politiků a medií je jejich ututlání. Aby o nich pokud možno nikdo nevěděl, aby se o ně nikdo nezajímal. Tím spíše o jejich dopisy na rozloučenou, v nichž uvádí sociální důvody těchto svých činů. Pokud se má mluvit o zločinech, tak jen o zločinech komunismu. Tam je naopak dovoleno vše a ještě mnohem víc.

Do toho všeho náš draze placený kapitalistický stát jen vykřikuje, že se „každý musí o sebe postarat sám“. Přiznám se, že osobně nad takovým vývojem trnu hrůzou. Že se může v naší republice znovu stát něco takového mně a ani mé okolí nenapadalo ani v těch nejhrůznějších snech. Že se vrátí svět pánů továrníků a statkářů, dokonce knížat či hrabat. Že znovu budou milost-paničky na straně jedné a služky na straně druhé. Že ve školách už od těch nejmenších naroste oddělená vrstva dětí – socek, jimž ty „úspěšnější“ mohou dávat dennodenně najevo své pohrdání a odpor. Že do toho budou kázat katoličtí kněží a jejich ještě vyšší šarže o odpuštění a lásce, a usilovat přitom o nahrabání dalších majetků. Atd.atd.

Život většiny občanů se za komunismu přece jen vyvíjel k lepšímu, jeho špatné stránky byly postupně odstraňovány nebo aspoň zmírňovány. V kapitalismu se jim však vede stále hůř a není naděje na pozitivní obrat ani v budoucnu. Došlo ke všeobecné ztrátě lidské důstojnosti zaměstnanců a v podstatě fungující demokracie na pracovištích, a místo toho nastoupila nadvláda všeobecného strachu a obav. Stali se pouhými poskoky zbohatlíků a nafoukaných zápaďáků, jakož i hulvátsko plantážnických manýrů řady manažerů, proti nimž nemají možnost se odvolat. Tato situace jim pochopitelně často láme páteř a morálku, což mimo jiné také zvyšuje hladinu domácí kriminality.

Lidé chtěli demokracii a suverenitu, a místo toho dostali onen zlodějský kapitalismus a daleko hrubší domácí i cizí poddanství, než bylo to komunistické. Takže můžeme jen volat - zvítězili jsme, (a v duchu) porazili jsme se! Co na to všechno lze vůbec říct, když pouhé bědování nemá cenu. Co na to mají říkat naši utrápení a utlačovaní obyčejní a slušní pracující, oni občané a voliči. Kteří musí často žít jako štvaná zvěř. Bohužel ti jsou přitlačeni k zemi a bojí se každého dne, zda jim nepřinese vyhazov z práce. Protože jsou nuceni žít masově ve strachu a obavách z budoucnosti, jsou pod tlakem doby ochotni se podrobit mnohdy čemukoliv a komukoliv. Jak známo, pociťuje strach především o zaměstnání, o výplaty či o zákazníky už více než polovina populace (v únoru 2009 to bylo údajně už přes 80 %). Kromě toho mají odůvodněný stres z narůstajících dluhů, exekucí až bezdomovectví. Ze znehodnocování a ztráty svých těžce nahospodařených celoživotních úspor. Samozřejmě z toho i z případných nemocí nejen fyzických ale zejména duševních. Jak víme, ty už dokonce čím dále víc postihují i dobře placené manažery, kteří se bojí o ztrátu svých dobře placených sinekur. Jsem po těchto zkušenostech čím dál víc přesvědčen, že režim, který se takto vůči vlastním občanům chová, který jim není schopen zajistit a to za drahé peníze ani to nejzákladnější, to je OSN zaručené právo na práci, nemá právo na existenci. Že to není možné? Jak to, když to tady už oněch 40 let bylo a fungovalo…

jste pane Kříž jen jedním slovem BLB, který to má v hlavě vygumováno.

http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/na-pravou-miru/myty-a-fakta-kolem-dph-u-zamestnaneckych-vyhod-68905/

Spousta lidem nedošlo, že je už neživí "stát", kolik je st. podniků, které něco vytváří, neprodělávají? A ty jsou dotované z daní podnikatelů, občanů. Jen se z toho přerozděluje. Že by tady bylo více těch neschopných, pohodlných? Pak se nedivte, že budete mít prd, protože vám nikdo pak nedovolí vyniknout. Vrátíme se přes 50 let zpět? To jste nemuseli cinkat. Divím se lidem.

Stávkují ti,které zabezpečuje a platí stát a DOBŘE! Co máme dělat my,kteří pracujeme za 11.000.- čistého,neplatí pro nás žádný Zákoník práce,a každý den se bojíme o svou práci??? Nemáme ŽÁDNÉ stravenky,režijní lístky a další prebendy;příplatky na noční nebo so+ne 10% tj.5,30Kč na hodinu,a to jsme rádi,že aspoň to!!!A ještě nás nenažraní státní zaměstnanci ohrožují,že se nedostaneme do práce!HANBA VÁM!!!

Pokud vyhrají volby do poslanecké sněmovny socani a v parlamentu získají většinový mandát, pak se může stát,že se živnostníci a podnikatelé vzepřou, protože socani připravují téměř všeobecné uzákoněné daňové okrádání živnostníků státem.Pak nepůjde o stávku, ale o důrazné demonstrace proti a za rozpuštění parlamentu založeném na činnosti politických stran.Tak si socani koledujte.Lidi se dále nenechají okrádat darebnými politikáři a státem.Myslím, že bylo dost populistického politikaření socanů.

Připravovaná stávka kvůli zdanění benefitů. Vděčné téma na nekonečnou diskuzi. Já jim rozumím. Nemůžou vidět, proč jim by měly být např. daněny benefity a někdo si žije jako prase v žitě. To, že jsme se dostali (ČR) do dluhové pasti, nikdo z obyčejných lidí nezavinil ale od obyčejných lidí se na chtějí vybrat peníze. Jakým právem ? Jsme v prdeli ale těch nahoře se to netýká.

Něco tak ubohého jako je Váš článek,se hned tak nevidí.Jen na okraj,kdyby stávkovali živnostníci-např.OSVČ,nebo majitelé firem-třeba heren,které ta Vaše proklamovaná a podělaná pravice nechala bujet jako rakovinu,vůbec nic se nestane.U nás se považuje za podnikatele každý hňup a přiblblá pravicová media o tom vytváří mýty.

Někomu pan bůh nadělil schopnost prodat a vymyslet, někomu zase schopnost vyrobit. Málokdo je ale schopen, nebo ochoten obojího. Dokud si toto neuvědomíme, budeme se komíhat z prava do leva a naopak. A to bude trvat tak dlouho, dokud nepropukne zase nějaká revoluce která okrade, nebo zotročí. Ať se jedná o pravici, nebo levici, obě v roce 2006 nabízely peníze. Levice v podobě přerozdělení a pravice v podobě nižších daní. Jak to dopadlo víme všichni. Myslím že už bylo dost všech politiků ze všech politických stran, které se podílely na "řízení" tohoto státu od revoluce po současnost s minimální obměnou.