Koncepce sociálního státu je největší Potěmkinovská vesnice v historii lidstva. Původně snad slušná myšlenka pomoci slabším a handicapovaným vzala dávno za své. V současné době je to jen pláštík pro legální ožebračování produktivního obyvatelstva a přesunů nakradených majetků do soukromých kapes vládnoucích elit.

Partaje všehoschopných farizejů mají pré. Díky zákonem stanovené beztrestnosti si mohou s majetky a životy svých poddaných dělat naprosto co chtějí. Časovou smyčkou jakobychom se vrátili do otrokářských dob, kdy se hledělo jen na počet kusů zapojených do pracovního procesu a jejich výkon. Stejně tak se dnes hledí na daňového poplatníka. Nikoho nezajímá jak, ale hlavně ať platí. Jediným pokrokem je, že v případě nesplnění daného úkolu (včasného zaplacení stanovené daně) není jedinec ubičován k smrti, ale “pouze” kriminalizován a zneuctěn jako zloděj či podvodník.

Nechci být součástí tohoto systému. Chci být svobodným občanem se všemi výhodami i nevýhodami tohoto stavu. Nechci sociální dávky, nechci státní důchod, kterého bych se stejně asi nedožil, nechci podplácet úředníka, aby mi přiklepl lukrativní státní zakázku či grant z EU, nechci investiční pobídky pro svoji firmu, nechci podporovat statisíce zbytečných panáků, kteří se živí přerozdělováním mnou vydělaných peněz.

Chci jednoduché zákony, které vytvoří rovné podmínky pro všechny a zamezí tisícům jejich různých výkladů dle momentální nálady soudce či šikovnosti advokáta. Chci jednoduše spočítatelnou daň bez hromady různých vyjímek, doplňků, přílepků a dalších zhovadilostí, které mají jen za cíl udělat z celého systému nepřehlednou džungli, kterou ovládají berní úředníci, jako prodloužená ruka vládnoucích papalášů, na jejichž “útlocitu” pak jen záleží, zda zlikvidují existenci toho či onoho jedince.

Ona jednoduchá daň nechť poté slouží pouze a jedině k zajištění bezpečnosti a obrany státu, či pomoci zdravotně postiženým. Za všechny ostatní služby státu chci platit jednotlivě. Zaplatím klidně mýtné na silnici nebo školné, rád půjdu i do rizika vlastního zdravotního účtu. Jenom proto, aby všechny mé platby se staly cíleně adresnými a já platil jen skutečně spotřebovanou službu, nikoliv nadstřelené mzdy zbytečnému úřednickému aparátu, který je na přerozdělování daňového výpalného v současné době nasazen.

Platba státu ať má v ideálním případě podobu rovné daně. Třeba ve výši 5 000,- Kč měsíčně na produktivního jedince. Kdo je ve věku mezi 18-65 lety a zdravý, neměl by mít problém tuto částku zaplatit. Dnes odvádí státu větší peníze každý, kdo má byť jen minimální mzdu. Ačkoliv se to tak na první pohled nezdá. Dopočtěme však všechny poplatky, které státu odvádíme. Nejedná se jen o daň z příjmu, máme také DPH, spotřební daně, odvody, darovací daň, daň z převodu nemovitostí ap. Toto všechno by nám zůstávalo v peněžence. Na ruku by jste dostávali dnešní superhrubou mzdu, firmám by zůstával celý čistý zisk. O svých penězích bychom si konečně rozhodovali sami. Nebylo by to krásné?

Státní správa by se najednou ponížila o desetitisíce neproduktivních razítkovačů lejster, celoživotní sociální paraziti by se museli zvednout z otomanů, každý dospělý jedinec by najednou získat zpět svoji hrdost a čest, neboť by se nemohl vymlouvat na zkorumpovanou vládnoucí vrchnost. Ta by totiž ztratila moc nad životy a majetky občanů, neboť by najednou nebyly žádné peníze na uplácení volebních vítězství. Politika by se stala jen pokornou službou a nikoliv prostředkem k vlastnímu obohacení. Jistě by se tím i několikanásobně zvýšila morální kvalita partajních předáků a jejich spolupracovníků.

Zdá se vám to jako utopistický blábol či jako návrat k prvobytněpospolné společnosti? Nikoliv, pokud domyslíte veškeré aspekty současného vývoje, nemůže být jiná cesta jak z tohoto zmaru ven. Po kolapsu veřejných financí příjdou na řadu první kroky, které kormidlo vývoje společnosti musí nutně otočit tímto směrem. Pokud se poučíme, je šance na přežití. V opačném případě je budoucnost velmi nejistá.

Dávno jsme ji prožrali.