Herman van Rompuy se stal prvním evropským prezidentem, když se na jeho jméně shodla Francie a Německo. Zbylých pětadvacet států obratem souhlasilo, včetně nás (premiér Fischer), kteří jsme ani vlastní názor na osobu evropského prezidenta neměli. Jediným cílem premiéra Fischera bylo souhlasit s kýmkoli, jen abychom na sebe, probůh, zase neupoutali pozornost. Jinými slovy zařadit se do stáda a ani nemukat.

Belgický premiér, kterému se dostalo té cti stát se prvním evropským prezidentem, je v Evropě dostatečně neznámým a naprosto nenápadným typem úředníka. To je vlastně i důvod, proč byl zvolen, tedy kromě jiných důvodů (zástupce pravice a levice, velkého a malého státu, muž a žena a jen Brusel ví, kolik těch kritérií vlastně bylo). Tím hlavním důvodem bylo, aby osoba prvního evropského prezidenta nepřesáhla velikosti Merkelové a Sarkozyho, aby jim nepřerostla přes hlavu.

Jeho kompetence jsou ještě pořád mlhavé a ve své podstatě natolik nevýrazné, aby mohl plnit funkci zvedače telefonu a poslíčka přání evropských hegemonů. Jan Fischer je jak evropským prezidentem, tak evropskou ministryní zahraničí nadšen: "Ta jména nám plně vyhovují. To jsou všechno lidé, kteří k nám mají blízký vztah. Jsem plně přesvědčen, že všichni mají potenciál a předpoklady ty posty zastávat velice dobře."

Inu nevím, zda van Rompuy nebo baronka Ashtonová mají blízký vztah k České republice, když on je Belgičan a ona Britka. Soudit tak pouze podle jednoho zvládnutého úkolu z náplně její práce v její roli eurokomisařky a z toho, že on je zástupcem malé Belgie je poněkud pošetilé a vydávat to za blízký vztah k České republice je slušně řečeno ukvapené.

Právě baronka Ashtonová má být onou rozhodující osobou reprezentující Evropskou unii navenek, když van Rompuy bude jen kladeč věnců. Náš premiér Fischer si pochvaloval, že Ashtonová bude zastávat postoje celé sedmadvacítky. Já otevřeně říkám, že je to naprostá pitomost. Každý se sedmadvaceti členských států má své vlastní zájmy a svou zahraniční politiku. Pro evropskou zamini je naprosto neproveditelné zastávat názor všech členských států. To je možné pouze tehdy, kdy zvítězí názor jediný, ať už jednáním nebo přehlasováním. Výsledkem tedy může být buď při jednání kompromis nebo při hlasování diktát silnějších. Nikdy ale nepůjde o postoj všech sedmadvaceti členských států.

Abych nebyl napadán, že používám termín evropský prezident, pak je to tatáž funkce z odmítnuté a na Lisabonskou smlouvu přemalované Euroústavy, která byla jen kosmeticky přejmenována. Pojem evropský prezident používá například Brussels Journal, francouzský La Tribune, belgický Flanders Today, ruská Pravda, britské BBC News, Telegraph a The Independent, o evropském prezidentovi se mluví i v Japonsku. Není to tedy česká specialita a klidně se vsadím, že nebude trvat dlouho, a funkce Stálého předsedy rady EU bude přejmenována na evropského prezidenta.

Není to tak dávno, kdy místní eurohujeři nadšeně bublali při představě nového, evropského prezidenta, který bude moci klepnout po prstech prezidenta českého. Tak je tedy na místě se zeptat. Jste s evropským prezidentem spokojeni? Pokud ano, tak proč? Považujete Belgičana van Rompuye skutečně za svého prezidenta, více než prezidenta českého? Víte, jaké má názory a životní postoje? Myslíte si, že je ze své funkce schopen udělat něco pozitivního pro obyvatele každého členského státu EU a řešit jejich problémy? Nebo je to jen figurka na hracím poli Německa a Francie?

Napsáno pro http://www.blog.idnes.cz